Nezvládám smrt svého tatínka, pěstovali jsme v něm naději, zbavím se někdy pocitu viny?
Velmi děkuji tyto stránky, ve kterých jsem našla spousty užitečných rad v době, kdy jsem se dověděla pravdu o nevyléčitelné nemoci svého otce.
Tatínkovi diagnostikovali rakovinu začátkem října 2008 a po 3 týdenní léčbě chemoterapií jsme se byli informováni , že více už pro něj lékaři nemohou udělat, protože má více než 5 metastáz po celém těle. Před několika dny tatínek zemřel(v nemocnici), trpěl bolestmi, měl obrovské otoky od hrudníku dolů, byl téměř nepohyblivý, na kyslíkovém přístroji,jediné co měl v pořádku bylo myšlení.O své prognóze nevěděl, lékařů se asi raději neptal,protože se nejspíš bál slyšet pravdu a my jsme mu sami od sebe pravdu taky neřekli.Ještě pár dní před smrtí byl vcelku optimistický(ač je to neuvěřitelné, připadá mi to tak, že myšlenku, že by mohl umřít někam vytěsnil a nechtěl se jí ve své mysli vůbec zabývat, mluvil o tom jak Vánoce stráví doma a dělal si plány na jaro.) (Anebo svůj konec tušil a chtěl nás uchránit před bolestí a proto dělal jakoby nic?).Najednou den před smrtí zatelefonoval mamince, že chce okamžitě domů,ale ta to odmítla, protože by péči o něho nezvládla.Lékaři ho nějakými prášky uklidnili a na druhý den asi 2 hodiny po naší návštěvě táta zemřel.Mám strašné výčitky svědomí, že jsme ho nechali umřít samotného v nemocnici bez blízké osoby, nepřipraveného a nesmířeného s přicházející smrtí.Stále musím myslet na to, jak umíral,jak se asi cítil,co prožíval, jaký musel mít strach, co se s ním děje. Pořád si představuji, jak leží v rakvi, jak vypadá jeho mrtvé tělo, jak bude probíhat pohřeb. Vyčítám si, že jsme mu aspoň nenaznačili, že jeho život je u konce ( ale chtěl to slyšet?)a pěstovali v něm naději.Nemůžu myslet na nic jiného,nejím, nespím, brečím, nechci o svých pocitech s nikým mluvit. Zbavím se někdy toho pocitu viny?Děkuji za Vaši pro mě velmi cennou odpověď
Píšete o smrti Vašeho tatínka, což je samozřejmě samo o sobě bolestná ztráta. Píšete ale také o Vaší nepřipravenosti na to, že by se něco takového mohlo náhle stát a o Vašem pocitu viny, který s tím souvisí.
Vážená paní Bazalová,
právě proto, že je pro nás leckdy velmi těžké uvěřit možnosti brzkého konce, zvláště když nemoc proběhne tak rychle a beznadějně jako u Vašeho tatínka, a zároveň pro naši snahu povzbuzovat nemocného k naději, snažíme se nepřipustit si možnost jeho odchodu ze života a jsme pak tím víc zaskočeni faktem smrti. To se stává velmi často, zvláště v našem současném světě, který „sází“ na mládí a zdraví a pro většinu lidí tak témata stárnutí a smrti zůstávají velkou část života odsunutá na okraj. Neumíme o nich mluvit, a když se pak ocitneme v situaci, kdy se nás týkají, nevíme si rady. Pro staré, nemocné a umírající je pak leckdy obtížné najít někoho, kdo vyslechne jejich stesky nebo i úvahy o konci života či představy o smrti a o tom, co bude potom. Je pak někdy těžké najít posluchače a nebýt s takovými myšlenkami sám. Takový je náš současný svět, a my se musíme téměř učit s tématem smrti žít, protože jsme ztratili onu přirozenost a samozřejmost, kterou měli naši předkové.
Popisujete vlastní podobnou zkušenost a uvěžujete i o tom, na co asi myslel a co prožíval Váš tatínek – zda si uvědomoval blížící se konec, zda věděl o své prognóze, co asi prožíval v okamžiku smrti… tady nám zbývají jen úvahy a představy, ale také důvěra v přirozený přírodní proces.
To znamená důvěra v to, že nebylo všechno na Vás a že tatínek jistě zvládl tuto situaci stejně jako miliony lidí, kteří umírali a umírají v podobných podmínkách. Pravděpodobně si uvědomoval a cítil, že situace je vážná, a jistě ho myšlenky na konec života napadaly. Velmi často se v takových chvílích lidé snaží „chránit“ své blízké od bolesti a zármutku a nechávají si podobné úvahy pro sebe. Myslím, že když Váš tatínek chtěl domů, šlo hlavně o to, že cítil, že konec přichází a že se s Vámi potřebuje rozloučit – to se také stalo, když jste byli za ním na návštěvě, po které pak zemřel. Nemusíte si opravdu nic vyčítat, člověk musí odejít sám. Dokonce jsou zkušenosti, že i lidé, kteří umírají mezi svými blízkými doma, často zemřou nakonec ve chvíli, kdy jeho blízký usne nebo na chviličku odejde – jako by bylo lehčí se odpoutat, když člověka nikdo „nedrží“. Váš tatínek jistě odcházel s vědomím, že je milován a opečován tak, jak bylo v té chvíli možné.
Člověk sám pak už „na cestě“ zřejmě hledí dopředu a za sebou nechává věci dokončené – aspoň ve své mysli. O tom samozřejmě my nemusíme ani nemůžeme nic vědět, ale můžeme tomu věřit a spoléhat se na to.
Kdyby Váš tatínek nebyl smířený, možná by ještě nějaký čas bojoval. Věřte tomu, že tatínek odcházel připravený. Říká se, že smrt je spravedlivá – věřím, že právě v tom je obsažen fakt prohlédnutí a smíření, připravenosti a přijetí toho, že život má skončit… To samozřejmě není přístupné pro nás, kteří tu zůstáváme, ale my můžeme vzpomínat na naše blízké, v duchu jim ještě povědět to, co jsme nestihli a tím je „vyprovodit“. Jistě každý rituál, který konec života tradičně doprovází, pomáhá uzavírat a smiřovat se pozůstalým se ztrátou blízkého člověka.
Vážená paní Bazalová, myslím na Vás a přeju Vám, abyste se postupně mohla smířit s tím, že Váš tatínek zemřel. Je dobré s někým o tom mluvit. Pokud byste chtěla, můžete zavolat nebo si přijít popovídat i do poradny Cesty domů.
S úctou
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
