Nezanedbali lékaři péči, když maminku neresuscitovali?
Dobrý den,zemřela mi maminka.Bylo jí 84 let a řadu let se léčila mimo jiné CHOPN,ICHS,AS a také prodělala oboustranou plicní embolii. Byla ležící,ale na lůžku soběstačná.Vprosinci začala masívně krvácet z konečníku.Jako příčina byla uvedeno předávkování warfarinem.Stav maminky se v nemocnici zhoršoval a proto jsem ji vzala domů,nemocnici špatně snášela. Doma odmítala jídlo i pití a upadala do apatie a začala močit krev,následovala opět hospitalizace.Po 12 dnech propuštěna jako stabilizovaná v dobrém stavu. Doma vydržela 3 dny pak opět zhoršení,nejedla nepila jen spala nebo se dívala do jednoho místa a nevnímala.Už jsem tušila,že umírá a chtěla jsem ji nechat umřít doma,ale dostala záchvat celá se třásla a začala zrychleně dýchat a chrčet tak jsem raději zavolala záchranku.Při převozu měla tlak 80/40 a byla v bezvědomí.Byla umístěna na jip kde po 7 dnech zemřela.Bohužel byl zákaz návštěv a tak jsem se mohla o stavu informovat jen telefonicky. Dle lékařů se její stav mírně zlepšoval ,začala i komunikovat,ale nepodařilo se ji stabilizovat.Nebylo mi doporučeno si ji vzít domů a měla být převezena na následnou péči do léčebny.Den před smrtí se stav maminky prudce zhoršil začala vše odmítat a přestala spolupracovat. Druhý den ráno v 6.42 nastala fibrilace komor a v 7.hod. maminka zemřela.Recuscitace nebyla zahájena prý vzhledem ke stavu. Moc mě to trápí třeba ji mohli zachránit.Připadá mi to jako eutonázie a nevím zda jednali správně. Ještě mám otázku maminka se stala již při prvním pobytu v nemocnici zcela imobilní a vlastně nevím proč. Moc Vám děkuji za odpovědi třeba mi pomohou se s její smrtí lépe smířit. Omlouvám se,ale je to pro mne moc těžké o maminku jsem se starala 5 let a moc mě mrzí,že jsem se nemohla ani rozloučit.
Píšete o Vaší mamince, která zemřela ve věku 84 let při opakované hospitalizaci. Maminka měla nemocné srdce a plíce, měla aterosklerozu. Přijetí do nemocnice předcházely komplikace léčby krevní srážlivosti a opakované zhoršování stavu. Při poslední hospitalizaci měla závažnou poruchu srdečního rytmu, nebyla resuscitována, a Vy máte obavy, zda lékaři nezanedbali péči a zda nešlo o eutanázii.
Milá Dano,
neznám podrobně zdravotní stav Vaší maminky, a proto moje odpověď bude nutně obecná. Je vysoce pravděpodobné, že maminka měla syndrom geriatrické křehkosti. Tím chceme popsat skutečnost, že starší a obvykle již dlouhodobě závažně nemocní pacienti mají výrazně snížené rezervy organismu a často i banální nemoc může mít těžké komplikace a vést k úmrtí. I samotný pobyt v nemocnici představuje pro tyto křehké pacienty stres. Křehkost byla myslím také jeden z důvodů, proč Vaše maminka přestala po prvním zhoršení zdravotního pohyblivá. Její tělo již nemělo dostatek sil. Také reakce na léky a léčebné postupy mohou být neúměrně vystupňované. Zdravotníci musí u křehkých geriatrických pacientů obzvláště pečlivě zvažovat přínos jak diagnostických, tak i léčebných postupů. Obecně je účinnost resuscitace u hospitalizovaných pacientů menší, než si obvykle většina lidí myslí. I když se povede resuscitací obnovit životní funkce, je průměrný počet nemocných, kteří po resuscitaci dožijí propuštění z nemocnice, jen kolem 10%. U starších a nemocných je toto číslo pochopitelně ještě nižší. Je potřeba brát také v úvahu postoje a přání nemocných. Řada z nich je smířena s nemocí a s konečností vlastního života. Mnohdy volí méně agresivní postupy a důraz kladou na kvalitu života, který mají ještě před sebou.
Z toho, co jsem napsala, by mělo tedy vyplynout, že postup lékařů — tedy nezahájení resuscitace — považuji v případě Vaší maminky za správný. Naděje na obnovu životních funkcí a na návrat k původní úrovni zdraví byl jistě minimální. Naopak bylo vysoce pravděpodobné, že by maminka, pokud by se u ní vůbec povedla obnova životních funkcí, musela být napojena na umělou plicní ventilaci, a vzhledem k její plicní nemoci by bylo velmi složité ji od ventilátoru odvyknout. Resuscitaci v takovém případě jako u Vaší maminky lze považovat za marný a neúměrně zatěžující postup, který by rozhodně významným způsobem zhoršil kvalitu jejího života.
A ještě velmi stručně k eutanazii: Eutanazií se rozumí usmrcení druhé osoby na její vlastní žádost. Příčinou úmrtí je podání smrtelné dávky léků. Pokud ale například nezahájím resuscitaci tam, kde je šance na obnovu životních funkcí minimální, pak nemocný zemře na základní onemocnění. To je velmi důležitý rozdíl, který například v USA umožňuje odpojit nemocného od umělé plicní ventilace nebo vypnout pacemaker (“budík”, který udržuje srdeční činnost), pokud si to nemocný přeje. Úmyslem zdravotníka není pacienta usmrtit, ale respektovat jeho přání na přirozený průběh jeho nemoci. Pacient nezemře proto, že zdravotník vypnul přístroj, ale proto, že měl závažné onemocnění, které nebylo slučitelné se životem. Někdy se v této souvislosti mluví také o dystanazii, tedy zadržování smrti, oddalování přirozené smrti — tím se myslí udržování životních funkcí za každou cenu, i když naděje na jakoukoli úpravu je zcela minimální.
Chápu, že je pro Vás velmi těžké se vyrovnat s maminčiným úmrtím. Rozumím tomu, že je to o to těžší, že jste s ní nemohla být v těch posledních dnech. Jsem přesvědčena, že jste se snažila pro maminku udělat to nejlepší, co jste mohla a uměla, a věřte, že maminka to určitě věděla také.
Přeji Vám dostatek sil a ať pěkné vzpomínky na maminku zůstanou.
S úctou,
MUDr. Irena Závadová
Dotaz zodpovídá
