Moje umírající maminka se nesnesitelně chová, nevím, co mám dělat a mám strach o tátu.

Dobrý den, paní Báro,

chápu, že to ve Vás vyvolává zlost, pocit hnusu, bezmoci, nechuť, obavy, nejspíš také spousty otázek a nejistoty. Chci ocenit, že i přesto se o maminku velkodušně a obětavě staráte, vážíte dlouhé cesty a uklízíte nechutné věci, a přitom o ní přemýšlíte jako o stále hodnotném a důležitém člověku. Nechcete ji nutit násilím. Velmi si tohoto Vašeho postoje vážím. Vnímám, že pro ni děláte hodně dobrých věcí.

Zvenčí nejde dost dobře rozlišit, co přesně se s Vaší maminkou děje, co je příčinou změny jejího chování. Napíšu Vám, co mě k ní napadá. Je možné, že kvůli nádoru došlo ke změně osobnosti a povahy Vaší maminky. Nádory na mozku někdy toto způsobují a začátek změny se projevuje zdánlivými maličkostmi. Je to něco, co nejde zvrátit ani změnit. Mně se tato možnost jeví jako málo pravděpodobná, ale pokud se chcete ujistit, konzultujte to s ošetřujícím lékařem nebo neurologem.  

Stejně tak je možné, že maminka zůstala sama sebou, a čůráním a kakáním kolem sebe chce na něco upozornit. Že Vám jakoby sděluje něco, co neumí říct jinak. O smiřování s bezmocí a blížícím se koncem jste jistě četla na našich webových stránkách. Může to být, že Vaše maminka právě prochází obdobím hněvu, agrese, kdy se člověk zlobí na všechny a na všechno, závidí ostatním jejich zdraví a samostatnost, kdy naprosto iracionálně „kope“ kolem sebe a chce to těm ostatním trochu „osolit“, „dát jim sežrat“, že oni jsou zdraví a já ne. Vím, je to nelogické a je velmi náročné vydržet a neoplácet zlostí, třeba i skrytou.

Pro maminku může být velice těžké i to, že už není ta silná a soběstačná, jako byla dřív, že už nemá věci pod kontrolou a nemůže si o všem rozhodnout sama. Napadá mě, trochu absurdně, že aspoň své výměšky má pod kontrolou – může si rozhodnout, kdy a kam je uloží… S tím se pojí i otázka pro Vás – o čem ve svém životě může maminka rozhodovat? Je možné zařídit se, aby mohla ovlivnit co nejvíc věcí, jak byla zvyklá předtím? Mohou to být i maličkosti – čas k jídlu, výběr oblečení, délka doby, po kterou chce mít u sebe své blízké apod.

Uvažuji i o možnosti, že maminka po něčem volá. Možná touží být důležitá; třeba si paradoxně přeje, abyste s ní jednali jako se zdravou a plnohodnotnou; snad touží po tom, aby Vaše společné chvíle byly jako dřív… Možná volá po porozumění. Ne po lítosti, ale po sdílení, po respektu k jejímu prožívání a její víře, k jejím potřebám. Možná chce sdílet radost nad maličkostmi dne a běžného života, a ne přemýšlet o konci a o smrti… Pokud je příčina skrytá v maminčině touze po něčem, věřím, že najdete cestu, jak jí porozumět. Můžete se inspirovat i u terapeutek, které za maminkou chodí – v čem se liší jejich návštěva od Vaší? Bylo by možné se s terapeutkou poradit, převzít něco z jejich přístupu, vyměnit zkušenosti?

Vím, že máte velkou starost také o tatínka. Píšete, že je pro něj těžko únosné, aby měl nad maminkou pořád dohled, o nepořádku ani nemluvě. To je skutečně velice vyčerpávající. Má tatínek možnost úlevy? Zkuste s ním promluvit, jak on se na celou věc dívá, jestli a v čem by potřeboval pomoct. Můžete také probrat, jak se dívá na změny v maminčině chování a jak jim rozumí. Zjistěte, co funguje v okolí (pečovatelská služba, pomoc příbuzných a přátel, respitní několikadenní pobyty pro maminku) a nabídněte mu konkrétní možnosti. Pokud to bude možné, zapojte do rozhodování i maminku.  

Nezapomínejte samozřejmě na sebe a péči o své zdroje. Tím, že bydlíte daleko a nemáte možnost tolik věci ovlivňovat, je pro Vás daleko těžší unést bezmoc a touhu věci změnit. Paradoxně tak můžete být daleko ohroženější. Myslete na to a po návštěvě u maminky si udělejte něco jako očistný rituál pro Vaši duši. Věřím, že najdete způsob, jak o sebe pečovat.

Paní Báro, budu na Vás všechny moc myslet, abyste zvládli maminčiny výkyvy chování a abyste mohli dobře prožít zbývající společný čas.

Petra Hálková