Manžel se nechce nechat vyšetřit. Nevím, jestli umírá nebo ne. Ta nejistota je hrozná. Já už psychicky nemůžu. Jak se v tom orientovat?

Dobrý den,
můj manžel (skoro 40let manželství) je již přes rok nemocný,ale odmítá lékařskou péči.Začalo to vysokými horečkami kolem 40 stupnů bez jakýkoliv jiných obtížích 2x zkolaboval, volala jsem RZS. Jednou podepsal reverz a nenechal se ani vyšetřit, podruhé mu naměřili cukr 28,4(před tím cukrovku neměl) tak ho bez diskuzí odvezli. Vrátil se po týdnu velmi dobře stabilizovaný, kromě cukrovky měl silný zánět močových cest přeléčený antibiotiky. Jenže na následnou kontrolu a další léčbu na urologii již nedorazil. V září CT břicha vše v pořádku.
Cukrovka stabilizovaná, držel velice přísnou dietu, aby mohl si přestat píchat inzulin. Hodně zhubnul, ale docílil přeřazení na tablety. Měl po nich křeče v břiše, nechutenství, hubnul, ale v žádném případě je nechtěl změnit. Po vánocích se situace zhoršila, začal být velmi unavený, objevilo se velké nechutenství a v únoru ještě silné bolesti v zádech. Opět odmítal lékaře....stav byl už tak vážný, že jsem se bála, že mi doma umře. Navštívila jsem jeho obvodního lékaře, kde je registrován, dal mu antidepresiva a podle příznaků vyjádřil podezření na nádor slinivky nebo střeva. Dal mu žádanku na krev a na další vyšetření. Do této chvíle to vypadá, že je to dotaz pro lékaře,ale to jsem jen popisovala situaci. Jedině kam jsem ho uprosila bylo, že šel na vyšetření krve, výsledky byly v pořádku, kromě onkormarku 19-9 (slinivka, žlučník)norma do 37 on měl 58,4.
Na ostatní vyšetření UZ, rengen odmítl jít, o kolnoskopii a gastroskopii ani nemluvím.
Po nasazení antidepresiv začal přibírat na váze, začal zase mít zájem o život. Toto trvalo asi měsíc. Nyní opět hubne, bez energie, zájmu o vše , velmi silné bolesti zad až sténá, ale lékaře odmítá. Já již psychicky nemohu, proto Vám píši. Nevím jestli mám doma muže, který má rakovinu slinivky a doma mě umírá anebo to není onemocnění k smrti. Ta nejistota je hrozná!!! Vůbec nevím co mám dělat. Jsem silná žena bohužel na těle bohudík na duši. Zvládla jsem umírání na rakovinu 34 letého zetě, doprovázela jsem v hospicu svoji maminku, ale tato situace je nad mé síly. Celková rodinná situace je u nás složitá. Žijí s námi postižené děti, které jsme si vzali v dětství z dětského domova,jsou již dospělí, ale potřebují každodenní péči, bydlíme na malé vesnici a já nemám řidičský průkaz a vím, že bych si ho již nezvládla udělat. Začíná být velký problém, jak s nima jezdit k lékaři(manžel pro velké bolesti zad již nemůže sedět) Já sama mám gynekologické problémy, možná budu muset absolvovat odstranění dělohy. Problém jsou nákupy apd. Manžel bohužel již do zaměstnání nechodí, píši bohužel, protože kdyby chodil musel by mít neschopenku a k lékaři by musel. Já ještě pracuji, svoji práci mám moc ráda, pracuji ve školství. Jenže mě vše už zmáhá , mám o manžela velké obavy, kolem jeho zdravotního stavu je velká nejistota. Začala jsem mít psychické problémy, stavy úzkosti, závratě, pocit nedodechnutí se apd prostě příznaky typické pro úzkostnou poruchu. Obrátila jsem se na odborného lékaře, dostala léky a doporučení , ať od manžela odejdu, že mě takto zničí. Jenže to prakticky nejde, nemám, kam ale i z morálního hlediska bych to neudělala. Jenže měl pravdu v tom, že mě to velice ničí, již mám problémy i se spánkem a to je nejhorší. Jak mohu pracovat, když jsem tolik psychicky vyčerpaná. Vím, že manžel má svobodou vůli odmítnout lékařskou péči.Po všech přemlouvání, vysvětlování, prosbách...jsem pochopila že s ním nehnu. Je to jeho právo, jeho cesta kterou si zvolil, ale není to moje cesta...do této cesty jsem byla nedobrovolně zatáhnuta.... Manžela velice miluji, opustit ho nechci...ale mám obavu, že to psychicky nedám, že se zhroutím. Jsou chvíle, kdy mu je tak zle, že bych mu zavolala RZS, jenže vím, že dokud bude při vědomí, že zase podepíše reverz. Tak se stáhnu, jdu do jiné místnosti, jenže zde prožívám velké obavy o něj, sevře mě velká úzkost, začne mě bolet na hrudi apd. On mi vždy řekne, že on za to nemůže, protože to jsou moje obavy a moje strachy, lže sám sobě, že mu nic není apd. Jenže já nejsem slepá, vidím jak hubne, jak jen polehává, že nezvládne žádnou činnost, vidím jeho bolesti....Kdyby zemřel, tolik nevyřešených věcí...co s postiženými dětmi, co já sama na vesnici bez auta, topíme uhlím do sklepa se nedostanu velmi špatný přístup.apd toto se mi vše honí v hlavě po nocích, ale nejhorší jsou myšlenky, že bych ho ztratila jako oporu, blízkého člověka. Jeho chování je pro mě nepochopitelné, vždy byl tak obětavý, soucitný, láskyplný, velice pracovitý, inteligentní člověk. Rozumí lidskému tělu, nemocím....o to víc mě jeho chování šokuje...Nerozumím mu.... řekl mě , že jsem sobec já, když jsem mu řekla, že jsem byla u jeho lékaře, že mě jde jen o mě a ne o něho. Měla byste prosím nějakou radu, jak se v tom orientovat? Děkuji moc za pomoc.