Manžel mi zemřel v náručí na rakovinu. U přítele se objevila rakovina a prognóza není dobrá. Nevím, jestli jsem schopná vše podstoupit znovu.
Dobrý den. Je to 2,5 roku, co mi zemřel manžel na rakovinu. Bylo mu 51 let. Byli jsme spolu skoro 30 let. Máme dva dospělé syny. Pořídili si domeček, zánovní auto, psa, kočky. A když jsme si konečně mohli začít užívat, manžel po 3 letech od stanovení diagnózy zemřel. Zvládla jsem to doma, zemřel mi v náručí. Kluci mi hodně pomáhali, ale přímo u skonu nebyli. Po 3/4 roce se vedle mě objevil člověk, kterého jsem znala 40 let. Začali jsme spolu trávit čas, cestovat, ale každý bydlel sám. Bylo nám moc fajn. Před 1/2 rokem se u něj objevilo také onkogické onemocnění. Byl to pro mě šok. Ale vše vypadalo, že je na dobré cestě. Teď však se situace zhoršila a prognóza není vůbec dobrá. A já jsem úplně vyřízená. Nevím, jestli jsem schopná vše znovu podstoupit. Vůbec nevím, co dělat. Strašně mi kdysi pomohl a teď bych mu to měla vrátit, ale nevím, jestli to zvladnu. Jsem zdravotní sestra, takže medicínskou péči zvládám, ale
mentální stránka věci, je někde úplně jinde. I přítel má tři dospělé děti, se kterými má hezký vztah. Můžete mi, prosím, poradit a pomoct??
Děkuji.
Dana Švejdová
Píšete o spokojeném manželství, o nemoci, která Vám manžela vzala i o tom, že teď máte přítele, se kterým se bohužel opakuje to, že po pěkném období přišla vážná nemoc se špatnou prognózou. Chtěla byste být příteli nablízku, oplatit mu, že Vám kdysi hodně pomohl a zároveň zvažujete, zda je pro Vás možné to zvládnout.
Dobrý den, paní Švejdová,
přijde mi velmi pochopitelné, že zvažujete své aktuální možnosti. Z toho, co píšete, to na mě působí tak, že se Vám v životě hodně povedlo a že je za tím jistě hodně Vaší práce. Píšete moc hezky jak o dlouhém manželství, tak o tom, jak jste společně s manželem nesli tíhu nemoci a jak jste stála při něm až do posledních chvil. Povedlo se Vám také najít způsob, jak pokračovat ve svém životě i po manželově úmrtí, dokázala jste navázat vztah, ve kterém Vám bylo dobře. Představuji si, že po období naplněném péčí o manžela a truchlením po jeho odchodu bylo skvělé moci cestovat, trávit příjemně čas. To, že opět do života Vašeho blízkého člověka vstoupila nemoc, mě přijde opravdu náročné samo o sobě, o to více, pokud bohužel není prognóza příznivá.
Píšete, že se cítíte vyřízená a nevíte, jestli zvládnete vše podstoupit. Díky své zdravotnické profesi umíte pečovat, chcete příteli oplatit jeho dávnou pomoc, zároveň zvažujete své psychické síly jít znovu do náročné péče, provázet blízkého závěrem jeho života. Ptáte se na radu. Myslím, že jediný, kdo může reálně zvážit své možnosti, jste Vy sama. Jsou chvíle, kdy rozhodování je těžké proto, že si vybíráme z možností, kdy ani jedna z nich není taková, jakou bychom si přáli. Chci Vás podpořit v tom, abyste byla k sobě laskavá a netlačila se do nutnosti se teď rychle rozhodnout. Období po sdělení nepříznivé prognózy bývá hodně těžké, kdy všichni zúčastnění hledají, jak se k nové situaci postavit. Napadá mě také, že možná to také není tak, že buď se rozhodnete přítele bezvýhradně podporovat nebo se úplně stáhnete. Možná můžete hledat způsob, jak mu být na blízku, ale zároveň myslet také na své potřeby, odpočívat, dělat věci, které Vám mohou dodat alespoň trochu sílu, udržovat kontakty se syny a dalšími blízkými lidmi. Přijde mi také důležité, že ať se rozhodnete jakkoli, můžete míru své podpory a angažovanosti měnit podle toho, jak se budete cítit, jak na tom budete se svými silami. Cokoli malého teď pro sebe uděláte, tak má velkou cenu.
Přeji Vám hodně sil.
Barbora Váchová
Dotaz zodpovídá
