Maminka zemřela, byly jsme si blízké. Jako bych měla vypnuté emoce - jsem emočně plochá?
Je to 5 dní co mi umřela mamka, umřela doma, po dlouhé nemoci, poslední měsíc jsem se o ni starala, měla bolesti, ke konci i zvracela střevní obsah, dva dny na to zemřela, poslední den a půl moc nevnímala, byla jsem u toho, když vydechla naposledy..
Byly chvíle, když ji bylo zle a říkala, že už nechce, že nemůže, že jsme si přála, aby umřela, aby již měla pokoj, protože to byl tak hodný člověk s těžkým osudem, co si prostě tuhle nemoc nezasloužil..
Když jsem se dozvěděla, že umírá, brečela jsme po každé, když jsem si na to jen vzpomněla, ale musela jsem fungovat, starat se o ni, tak jsem to přijala, chvílema jsem si právě i říkala, že pro ni to bude vysvobození..
Měla jsem s mamkou velmi blízký vztah, byla mi nejbližším člověkem na světě, proto mě trápí, že mám dojem, že zármutek málo prožívám..
Když zemřela ten den, nebrečela jsem, byl to jako film a já divák, prostě se to dělo a já koukala jak zbytek rodiny pláče, snažila jsem se je utěšit, ale sama jsme brečet nedokázala, mamku jsme omyla, oblékla, zapálila za ni svíčku a jediné co jsme si říkala, má klid už..
Druhý den ráno pro ni přijeli z pohřební služby, to jsme brečela, nedokázala jsme se dívat, jak ji daj do černého pytle, nedokázala jsem si představit, že mi ji odvezou, plakala jsme asi 15 minut hystericky, pak to přešlo a já zas byla „normální“.
Vrátila jsme se po měsíci do svého bytu, k příteli a mám pocit, jakoby se to nestalo, pohřeb zařizujeme, vše jsme vybrali..ted už jen čekání na pohřeb..
Já mám pocit, že si vůbec neuvědomuji co se stalo, dívám se na její fotky a nic..jakobych měla vyplé emoce, děsí mě to, jasně, že jsem se nechtěla sesypat po pohřbu ani před, ale přece si máma zaslouží, abych pro ni víc trpěla..
nevím, zda jsme v šoku, mám momentky, kdy si uvědomím, že už ji nikdy neuvidím, že mi nebude na svatbě, nebo si vzpomenu na nějakou naši chvíli a uplně mě bodně v srdci a přejede mnou taková panika, tak si to hned v zárodku zakážu..je to strašný pocit..
pak mám chvíle kdy na ni nemyslím vůbec nebo yslím a je to jako bych vzpomínala na někoho, kdo je po smrti už 10 let, ne 5 dní, s takovým jako odstupem..
bože..jsem asi vadná..je fakt že pohřeb mě děsí, že se mi to tam prolomí..ale překvaplo mě jak žiju svůj život dál skoro jakoby nic..na ostatních vidím jak nespí, nejí, jsou strhaní a já ne, mamku jsem zbožnovala a pořád miluju, nní divné, že to prožívám takto?
nikdy jsem si neuměla představit, že tu nebude, jen ta myšlenka mě vždy děsila k smrti, vždy jsem si myslela, že se sesypu až to nastane a ted mě děsí jak málo to prožívám u člověka co mi byl takto blízký, jsme snad nějak emočně plochá?
Před krátkou dobou jste dochovala maminku a jste zaskočena svou reakcí – neprožíváte hluboký smutek nebo zhroucení, jak jste očekávala.
Dobrý den, paní Iveto.
Vážím si důvěry, se kterou nám svěřujete své niterné prožitky. Chápu, že Vás to překvapilo a že jste začala pochybovat o velikosti své lásky k mamince a o tom, zda jste ještě normální. Chci Vám nejprve vyjádřit upřímnou soustrast s jejím odchodem. A také Vám vzdát dík a ocenění za to, co jste pro maminku udělala. Pečovala jste o ni a zůstala s ní až do posledních chvil – to není samozřejmé a jsem přesvědčená, že to pro maminku bylo velmi dobré. Chci Vás ujistit, že to, co se s Vámi děje, je normální. Váš zármutek se neprojevuje intenzivní bolestí, ale právě těmi momenty, kdy je Vám líto, že už tu maminka není, že s ní něco už neprožijete. Je to v pořádku. I to, že ve zbylém čase „fungujete“ a snažíte se vše zařídit a utěšit ostatní, i to je známka normality – často nám pomáhá, když sami můžeme někomu pomoct. Ubezpečuji Vás, že méně viditelné projevy emocí neznamenají, že byste maminku neměla ráda nebo že by ona nebyla hodná velkých citů. Vůbec ne. Velikost lásky se pozná jinak – podle skutků, které jsme vykonali, podle odhodlání vydržet s ní, podle toho, jak jsme o tom druhém smýšleli a jaké úmysly jsme k němu chovali. Věřte, že nám každému byla dána moudrá duše, která ví, co ji nejlépe zahojí. Dovolte té Vaší, aby našla svou cestu, jak se vyrovná s maminčiným odchodem. Může se stát, že se Vaše smutnění časem změní – možná se skutečně dostaví očekávaná silná bolest, nebo možná nastane zdánlivý klid provázený spíš táhlým splínem. To je taky v pořádku. Zastavte trýznivé a sebeobviňující myšlenky. Připomeňte si, co jste pro maminku udělala. Zůstaňte pozorná a velkorysá vůči sobě. Předpokládám, že to nebude třeba, ale kdyby se stalo, že by Váš pocit, že něco s Vámi není v pořádku, přetrvával po dlouhou dobu, zkuste se obrátit na odborníka na lidskou duši – psychologa nebo terapeuta.
Paní Ireno, přeji Vám, ať dobře zvládnete pohřeb a všechny další náležitosti a ať dojdete vnitřního klidu a vyrovnanosti. Budu na Vás myslet.
Petra Hálková
Dotaz zodpovídá
