Maminka ve vážném stavu s námi nechce komunikovat - jak jí pomoci?
Pani doktorko, obracím se na Vás potřetí, protozže Vaše rady jsou pro mne velmi cenné. Jen se obávám, že odpověď přijde už pozdě. Maminka je ve zvláštním stavu, který nejsem schopna popsat. Jedná jakoby při smyslech, ale k nám dětem se obrací zády, nechce naší pomoc, vyhazuje nás a o naší péči nestojí. Přitom naše péče není o tom, že by ji někdo nutil do jídla, do pití, i kdyby to možná tak být mělo, protoze jí velmi málo a pije asi tak sklenku vody za delý den. Pouze jsme se jako děti domluvily, kdo kdy ní bude a dá jen pozor, aby nebylo nejhůř. Je to moc smutný a bolestný, slyšet od vlastní mámy jak máme jít do ....., vypadnout a sbohem. Pritom k cizím, tedy myslím ke svým jakýsim kamarádkám se chová se normálně. Bohužel její kamarádky jsou Svědci Jehovovi a ja mám i obavu, zda nepropadla jakému si jejich nátlaku. Vyprávěli ji o nějakém přístroji, který ji určí diagnózu, ale ten přístroj jednak přece není určen pro ní, když známe její stav a v péči lékařů byla a tím podstoupila i potřebné vyšetření a jednak cesta do Prahy, je pro ní dvě hodiny na cestách a ona má bolesti zad i když alespoň podle jejích slov, prý by cestu zvládla. Nedovolily jsme jí to, a já myslim, že právem. Potřebují Vaši odpověď, zda naše jednání je správné. A prosím, je její chování běžné, je to tím, že selhávají játra a její mozek nepracuje jako dřív? Jenom nechápeme, proč na nás, kteří jsou tu právě pro ni, je zlá a naši pomoc odmítá? Jak s ní jednat, jak se zachovat?
Že odpověď přijde pozdě se bojím proto, že nám lékaři řekli, že to může být otázka tří dnů a v tomto stavu už bohužel tři dny je. Nyní pořád spí a když nespí, nadává proč tam jsme ať jdeme pryč, trvá na tom, že pojede do Prahy.
Je to pro nás moc těžký a my všichni budeme moc rádi za každou odpověď jak dál.
S úctou k Vám velice děkuji
Jen velmi obtížně Vám mohu nějak pomoci. Jestli se na maminčině chování podílí selhávání jater nebo spíše vliv dalších osob je téměř nemožné rozlišit bez přímého kontaktu s nemocným. Spíše se kloním k druhé situaci a rozumím tomu, že z obavy o maminčin zdravotní stav jste byli tak důrazně proti tomu, aby cestovala.
Vážená paní Jarko,
Vaše situace je skutečně velmi náročná. Ptáte se, zda bylo Vaše jednání správné. Odpověď nemám. Je těžké rozpoznat, má-li maminka zachovánu rozhodovací schopnost. Připadá mi v tuto chvíli spíše důležité pro Vás, nebrat si maminčiny výtky příliš osobně, snažit se pochopit, že se maminka možná více zlobí na nemoc samu, na nespravedlnost, která ji potkala, možná nakonec i na ty další — jen Vy jste jí blíže a zlobit se na Vás je prostě jednodušší. Nemusíte se bát proti takovým výtkám ohradit, nemusíte na sebe brát zodpovědnost, kterou prostě nemáte. Vy přece za maminčinu nemoc nemůžete. Opravdu známe podobné situace z jiných rodin. Je skutečně mnohem snazší “vylít si zlost” na blízké a na návštěvy být milý. A nepodceňovala bych moc jejích přátel — tady ale také nemáte moc prostoru.
Snažte se s maminkou být tak, aby to i pro Vás bylo přijatelné, nemusíte vydržet vše a za každou cenu. Možná by pro Vás mohlo být úlevné vyhledat psychologa nebo psychoterapeuta a podělit se s ním o Vaše starosti.
Přeji Vám mnoho sil, odvahy a pochopení.
S díky za důvěru s jakou se na nás obracíte,
MUDr. Irena Závadová
Ještě Vám nabízím odpověď kolegyně psychoterapeutky:
Dobrý den, paní Jarko,
napsala jste nám o duševním stavu Vaší maminky, která se k Vám chová hrubě a odmítá Vaši péči. Je pravděpodobné, že jsou to její poslední dny a tak je to nejspíš o to hůř přijatelné. Chápu, že je to obtížné a nesrozumitelné.
Ne vždy odchází lidé z tohoto života v klidu a míru a smířeni s blízkými, přestože pro to mají podmínky. Někdy se stává, že umírající odmítají právě své nejbližší – třeba proto, že se nedokážou se svým odchodem smířit, nebo se jim propojí nepříjemné zážitky z minula s přítomností a oni reagují na něco, co v současné realitě neexistuje nebo prostě chtějí být sami a nedokážou již něco takového pro sebe zařídit mírovým způsobem. Pečující blízcí to mohou vnímat jako neporozumění nebo nevděk. Nicméně poslední chvíle před smrtí už mají pravděpodobně jiná pravidla než ostatní život a tak je vhodné nevztahovat odmítání umírajícího jako odmítání vás dětí celkově. Je možné, že poslední chvíle Vaší maminky zkomplikovala rada kamarádek, ale také je možné, že by se tímto způsobem chovala i bez ní, není to nijak výjimečné. Nesete jistě odpovědnost za to, že jste zvážili jako nevhodné vyhovět maminčinu přání vyrazit na vyšetření — na takové rozhodnutí máte právo — pečující nemusejí udělat vše, co si pacient přeje, pokud jsou ochotni snést také pacientovu nevoli (nebo těch, kteří mu to doporučili), to k tomu, bohužel, patří.
Pokud je to ještě aktuální, považuji za vhodné respektovat co nejvíce z maminčiných přání, pokud jsou také přijatelná pro Vás jako pro pečující. Nebýt u maminky, když si to přeje, ale také když to Vy, její děti, unesete. Někteří lidé vnímají samotu jako příjemnější pro těžké chvíle. Zároveň poskytovat nezbytnou péči, kterou jí potřebujete poskytnout, a kterou je Vaše maminka schopna přijmout.
Nejdůležitější mi ovšem připadá vzájemná podpora mezi Vámi sourozenci, abyste zvládli tyto těžké chvíle, i když se maminka chová nepřátelsky. Abyste mohli projít její umírání bez zbytečného obviňování či pochybností a výčitek, které může její těžko pochopitelné jednání přinášet.
Přeji Vám hodně sil,
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
