Maminka trpí Parkinsonovou chorobou, dochází mi síly o ní pečovat v rozsahu, jaký potřebuje. Jsem na hranici svých možností a sil, co mám dělat?
Dobrý den, měla bych na Vás dotaz. Bude mi 30 let, s přítelem spolu chodíme letos 10 let. Bydlela jsem s rodiči, teď už jenom s mamkou. V únoru mi po 2 letech boje s rakovinou zemřel tatínek, kterého jsme měli doma. Problém je tento - moje mamka má parkinsonovu chorobu diagnostikovanou asi od roku 2008 (s tím, že to může být nějaká horší forma, 100% to poznat nejde). Loni v listopadu v důsledku pádu (kvůli parkinsnovi) si 2x zlomila ruku a za týden taťka definitivně lehl. Já jsem musela zůstat doma a starat se o oba. Bylo to šílené a 14 dní pře taťkovou smrtí jsem se už hroutila (depresí trpím už asi od 16), ale nakonec s přítelovou pomocí jsem to zvládla. Dali jsme se trochu do klidu, ale po takové zkušenosti člověk začne přemýšlet o životě. Mám 3 sourozence (o dost starší) a dospěla jsem k názoru, že potřebuju sama žít, založit rodinu. Dostala jsem se totiž opět do rozjeté deprese a už to opravdu nezvládám. Navíc celá péče na mě prakticky spadla, nikdo se mě na nic neptal. Mamčina nemoc se taky zhoršuje, poslední 2 roky mnohem rychleji než před tím. Nemůžu vydržet tady v bytě, už se tu necítím po tom všem dobře. Jeden bratr a sestra to pochopili a stopjí za mnou. Sestra je samoživitelka, ta moc nepomůže, ale bratr se nabídl, že si mamku vezme k sobě. Druhý bratr to nějak odmítal pochopit, myslel si, že se o mamku postarám natrvalo, že tu budeme žít i s přítelem a případně dítětem v jedné místnosti... no ale nakonec by se postaral o mamku i on s jeho rodinou. Jenže mamka je tvrdá palice. Je částečně soběstačná, ale přes to nemůže být sama, hlavně přes noc, protože padá. Ona ale odmítá opustit tento byt. Nejdřív na mě zkoušela citové vydírání a to jsem jí na rovinu řekla, že na tohle nehraju. Pak pochopila, že to nezvládám kvůli svému psychickému i zdravotnímu stavu a potřebuju ve svých letech mít vlastní rodinu, což tady není možné a bohužel to pro mě není možné ani v kombinaci s péčí o ni, za což se strašně nenávidím. Jenže co mám dělat? Ona odmítá jakékoliv řešení, chce tu být sama, což není možné, to ale ona nechce vidět. Já tu ale už moc dlouho nevydržím a mám strach, že nakonec budu muset do nějaké psychiatrické léčebny, protože je toho na mě opravdu moc. Zvykla si na mou péči, když opravdu nemohla, navíc mě pořád sekýruje jak malé děcko. Já vím, že i pro ni to není jednoduché, ale o to težší je to pro mě, když vím, že jí uzbližuju. Neustále jí říkám, že jí budu mít vždycky ráda a budu podle mých možností pomáhat, ale mám pocit, že ona nechce vidět ani slyšet, že už je toho až moc. Vím že stojím na hranici svých možností a už to dlouho nevydržím.
Děkuji za Vaši odpověď
Píšete o mamince trpící Parkinsonovou chorobou, která postupně ztrácí soběstačnost a potřebuje péči. Vy již nemáte sílu ani možnost se o maminku starat doma. Maminka však trvá na tom, že chce zůstat sama doma a odmítá jakékoliv jiné řešení situace. Vám docházejí síly Vám docházejí a máte strach, že to psychicky dále neunesete. Snažíte se pro maminku udělat vše podle Vašich možností, ona to ale nechce chápat.
Dobrý den, Petro,
napsala jste nám o péči o Vaši maminku, kterou vykonáváte už několik let a navíc už jste předtím pečovala o umírajícího tatínka. Nedivím se, že už potřebujete žít také něco jiného. Navíc jste ve věku, kdy uvažujete o vlastní rodině, o manželství a samostatném životě. Myslím, že Váš e-mail vystihuje dilema, kterému jsou vystaveni mnozí pečovatelé – chci, aby se pacient měl dobře, a zároveň potřebuji mít svůj vlastní život, starat se také o sebe. Když se situace převáží na jednu ze stran – pacient strádá nebo pečující nemůže žít vlastní život – začínáme se po právu zlobit a také si uvědomujeme své hranice. Píšete o tom, že už to dlouho nevydržíte. Chápu, že jste narazila na své limity, už nemáte sílu, máte vlastní psychické potíže a toužíte po rovnováze. To je v pořádku. Působí to na mě tak, že potřebujete podpořit, abyste dokázala také někdy péči o mamku odmítnout, nabrat síly a žít ve prospěch jiných věcí než jen pro péči o nemocnou maminku.
Také mi připadá, že mohu rozumět i Vaší mamce. Možná se nezlobí přímo na Vás, ale na celý život, že potřebuje péči, vidí, že to pro Vás přináší mnohá omezení a zároveň si možná ještě nemůže připustit, jaká to jsou omezení pro ni – změnit bydliště, soužít s Vašimi sourozenci, přijmout péči dalších lidí. Do současnosti jste péči poskytovala Vy a maminka si na to zvykla, nyní se možná usilovně brání další změně. Je to srozumitelné, pochopitelné. Už tak toho má dost, o hodně přišla a nyní se ukazuje, že mohou přijít další ztráty. Bohužel, někdy to tak je, že nám nemoc přináší mnohé situace, se kterými vůbec nejsme srozuměni, třeba vyčerpání pečovatele.
Přestože se mamka brání, nic to nemění na tom, že i Vy nyní potřebujete pomoc, změnu, podporu. Nemyslím si, že jí ubližujete. Jen reagujete na svůj stav a potřeby a mamka je tak vystavena další zprávě o své závažné nemoci a jejím důsledkům, což je určitě moc těžké. Pochopila jsem, že se o tom v rodině bavíte. Doporučila bych Vám mamince opakovaně situaci vysvětlovat, aby porozuměla Vašim potřebám, v tom Vás také mohou podpořit sourozenci, kteří jí mohou dávat najevo svůj zájem a také jí zprostředkovat Vaši potřebu úlevy. Asi to pro ni bude těžké, možná to bude chtít čas a asi můžete počítat s její další nevolí. Naštvanost, smutek a nesouhlas jsou normální reakce. Nicméně hrozí, že Vaše psychické a fyzické zdraví může být závažně ohroženo a pokud maminka nepovolí, Vaše péče bude omezena depresí nebo vyčerpáním. Nezní to totiž tak, že by bylo mnoho možností na výběr.
Ještě chci zmínit Vaši poznámku, že můžete skončit v psychiatrické léčebně. Doufám, že to nebude třeba, ale opravdu je na místě, abyste začala věnovat více pozornosti Vašemu psychickému stavu. Po zážitcích a celkovém období s péčí a závažnými chorobami Vašich rodičů se dá očekávat, že budete unavená, vyčerpaná, vystavená mnoha emocím, příliš odpovědnému rozhodování, sociálním tlakům a podobně. Proto bych psychoterapii, pokud byste o ni měla zájem a považovala ji za užitečnou, doporučila — jako podporu a možnost zpracovat všechny silné podněty, kterých se Vám za posledních deset let dostalo.
Přeji Vám hodně sil.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
