Maminka má pár týdnu života před sebou, tuto informaci však neví a žije v iluzi, že se vyléčí. Bojím se jejich otázek, jak na ně mám reagovat?

Dobrý den, paní Ivo,

vidím, že upřímně hledáte, co by bylo nejlepší pro maminku a přijatelné pro Vás i pro tatínka – v tomto hledání Vás chci podpořit. Oceňuji, že i přes svůj odlišný názor jste ochotná respektovat postoj tatínka o nesdělování závažnosti zdravotního stavu. Vážím si Vaší upřímnosti a také toho, že se o maminku chcete postarat.

Pokud dobře rozumím, ptáte se, jak řešit dilema, do kterého se patrně dostanete – dilema mezi závazkem neříkat mamince pravdu o její nemoci, a mezi touhou zůstat otevřená a pravdivá a být mamince nablízku v jejím smiřování se s blízkostí smrti. Je skutečně těžké najít dobré řešení. Zkuste sama promyslet, do jaké míry dokážete respektovat rozhodnutí tatínka, a kdy už byste se necítila dobře. Těchto svých hranic se držte. Můžete o nich také s tatínkem promluvit (ve smyslu např. „budu se snažit respektovat Tvé přání, ale pokud se mě maminka přímo zeptá, řeknu jí …“). 

Chci Vás podpořit v tom, abyste s maminkou hovořila tak otevřeně, jak to bude možné. I když píšete, že o své nemoci neví, je pravděpodobné, že v nitru tuší pravdu a snaží se sebe nebo Vás před ní chránit. Zkušenost ukazuje, že bývá lepší být spíše pravdivý, je potom snazší sdílet obavy, nejistotu, smutek, společně naplno prožít čas, který ještě zbývá.

V této souvislosti si dovoluji ocitovat část textu zveřejněného na tomto portálu nazvanou Co potřebujeme vědět.

“…Velikým a často velmi těžkým úkolem doprovázejícího je nepodlehnout pokušení rozhodovat za nemocného. Chceme jej ochránit například před pravdivou informací o jeho nemoci a o tom, že se blíží smrti. Nemylme se: ať se ptá jakkoli oklikou, chce pravdu znát a nechce být okolím klamán. Naslouchejme jeho tichým, nesmělým a někdy velmi nepřímým otázkám a nic neskrývejme. Na otázky odpovídejme pravdivě a bez vyhýbavých odpovědí. Člověk, který je na konci života, tuto skutečnost většinou velmi dobře tuší a pokud se tváříme, že to není pravda a on bude přece „ještě dvacet let tady“, tak jej jenom vrháme do osamělosti, z další komunikace se stáhne a na vyrovnávání se s blížící se smrtí bude úplně sám. Naším úkolem je jít s ním poslední část cesty, podpírat jej, podat vodu. Nestavme mu do cesty falešné kulisy, byť by byly vesele malované, jen se jich poleká a nakonec o ně stejně klopýtne. Teď  již není čas si vzájemně cokoliv nalhávat, ale pravdivě spolu projít  a prožít chvíle, které nám zbývají…”

Doporučuji Vám, abyste mamince neříkala odhady, kolik týdnů jí zbývá – to náleží lékaři (stejně jako sdělení diagnózy) a tyto prognózy bývají velmi zavádějící a nepřesné. Je ale možné spolu hovořit o spoustě jiných věcí. Pokud to pro Vás obě bude přijatelné, můžete s ní mluvit o vážném zdravotním stavu, o potřebě uspořádat své věci, o Vaší touze být jí nablízku, můžete si říct věci, které byste jí ještě ráda řekla, případně můžete mluvit i o Vašich pocitech ve vztahu k její nemoci. Věřím, že vycítíte, zda je maminka takovým rozhovorům otevřená; pokud nebude mít zájem, nenuťte ji, každý máme jiné tempo a jiný způsob vyrovnávání. 

Nechci zapomenout ani na Vás a na to, že i Vy možná budete potřebovat s někým mluvit, odpočívat či jinak o sebe pečovat. I k tomu Vás chci povzbudit. Abyste mohla mamince účinně pomoct, musíte přikládat do pomyslného ohně Vašich sil. Nezapomeňte na ně.

Paní Ivo, přeji Vám, abyste mohly společně dobře prožít čas, který mamince ještě zbývá. Všem Vám k tomu přeji hodně sil a vnitřní vyrovnanosti.

Petra Hálková