Maminka je v posledním stadiu rakoviny. Jak pomoci tatínkovi, aby se smířil s blížícím se odchodem?
Dobrý den,
ráda bych se na Vás obrátila s prosbou o radu. Před 4 dny jsem se dozvěděla o nemoci mojí maminky. Maminka má rakovinu, bohužel v posledním stadiu a lékaři nám dávají naděje na pouhých pár týdnů. Mamince již bohužel přestávají fungovat játra, ale zdravotně, fyzicky i psychicky je tam celkem dobře. Maminka zatím neví o rozsahu její nemoci a snaží se bojovat. Moje prosba o radu zní, jak pomoci tatínkovi. Jsou spolu 30 let a tatínek si nedokáže představit, že tu mamka nebude. Já si prozatím vzala v práci dovolenou a jsem tu s ním i s mamkou. Snažím se přemýšlet racionálně a oba je moc podporovat bohužel mi u tatínka docházejí nápady. Je nešťastný, pláče a bojím se, že přijdu i o něj. Vím, že o mamku se v nemocnici dobře starají a trávím s ní veškeré volné chvíle. K tatínkovi jsem se prozatím přestěhovala a nechala svůj život životem, teď mě potřebují oni.
Je nějaká rada, nápad, jak tatínka přimět se s tím smířit, abych nepřišla i o něho?
Děkuji moc
Dobrý den,
je to teď pro Vás opravdu těžké období — chcete být co nejvíc s nemocnou maminkou, potřebujete po svém prožít společný čas, který ještě před vámi je, zároveň máte velkou starost o tatínka a o to, jak situaci zvládne.
Samozřejmě, že existuje i určitá podoba “patologického zármutku”, ale na takové hodnocení je ještě myslím příliš brzy.
Stejně jako Vy prožívá tatínek šok ze zprávy a prognózy, kterou má maminka před sebou. Píšete, že rodiče spolu žijí 30 let — to samozřejmě je pouto, které se nepouští snadno. Myslím, že tatínek nemůže neplakat a neprožívat žal — a asi ho tak ještě neznáte. To, čím všichni procházíte, není možná srovnatelné s tím, co máte zatím ve své zkušenosti.
Pokud je tatínek schopný jíst a spát, chodit za maminkou do nemocnice, mluvit s ní, je schopen se postarat o své běžné potřeby, nic důležitějšího než prožívání lítosti a bolesti teď pro něho zřejmě neexistuje. Je to způsob, jak se vyrovnáváme s blížící se ztrátou.
Sama píšete, že zprávu o maminčině nemoci a prognóze víte 4 dny — to je ještě opravdu příliš čerstvé, aby se s tím člověk byl schopen nějak sžít či začít vyrovnávat. Teprve mu začíná docházet, že to je opravdu pravda a co to vlastně asi znamená. Silné emoce a prožitky jsou zcela adekvátní.
Pokud můžete s tatínkem mluvit, povídejte si, máte společnou bolest, dejte mu najevo, že jste a budete s ním. Nevymlouvejte mu jeho emoce. Můžete se i zeptat, zda je něco, co by si přál nebo potřeboval, co mu dělá dobře, co ho uklidňuje, pomáhá mu smiřovat se s tím, co vám teď život přinesl. To je samozřejmě důležité i pro Vás — mít nebo nacházet zdroje stability, síly, vyrovnání, uklidnění.
Kdyby se Váš strach o tatínka nezmenšoval, můžete samozřejmě konzultovat jeho stav s lékaři — eventuálně by mu mohla pomoci medikace.
Žal ale potřebujeme prožít, to je pro člověka normální — i když to nezažíváme běžně a můžeme z toho být vyděšeni.
Myslete prosím také na sebe — na své síly a na své potřeby, třeba zatím v tuto dobu jen malé a symbolické.
Váš život — i když ho teď dáváte stranou, jak píšete — pokračuje dál a Vy potřebujete na něj mít síly a své zdroje.
Člověk má naštěstí víc sil, než si většinou myslí — doufám, že i Vy uděláte takovou zkušenost. Někdy jsme sami překvapeni, co všechno vydržíme a zvládneme.
Myslím na Vás i Vaše blízké.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
