Maminka absolvovala onkologickou léčbu. Přes dobré výsledky je slabá, odmítá pomoc. Co mohu dělat?

Dobrý den, paní Lipova,

podle Vašich slov vnímám zejména Váš velký smutek z toho, že maminka odmítá pomoc. Vnímáte to jako že se vzdává života, přestože byla léčba úspěšná. Že by se jí mohlo dařit lépe, kdyby chtěla a více se snažila o sebe starat či využít pomoci svých blízkých.

Bohužel nedokážu takto na dálku zhodnotit, jak na tom Vaše maminka reálně z onkologického hlediska je. V medicíně se často setkáváme se situací, kdy léčbou dostáváme dobré laboratorní či jiné výsledky, a přesto se nemocný zhoršuje. Na celkovém stavu se totiž podílí mnoho faktorů a po tak náročné léčbě se můžou projevit více nežádoucí účinky léčby než projevy nemoci, kterou silná léčba může na čas potlačit. Chci tím říct, že přesto, že vám ošetřující lékař řekl, že výsledek léčby je příznivý, nemusí to nutně znamenat, že bude mamince dobře. Určitě by bylo dobré se pobavit s ošetřujícím onkologem, jaký má on sám na situaci názor. Co pro Vaši maminku to příznivé zhodnocení výsledků znamená. Co se z výsledků dá vyvodit pro další průběh nemoci. Já se můžu jen domnívat, co se děje a jak k mamince přistupovat.

Je také možné, že je maminka v depresi a pomohly by jí antidepresiva. Je ale také možné, že přestože léčba nádor potlačila, zároveň maminku velmi vyčerpala a ona sama, i kdyby moc chtěla, nedokáže v sobě najít sílu ke zlepšení kondice. Bohužel, žádným nátlakem nedosáhnete toho, aby maminka překonala své nechutenství a slabost. Určitě by bylo vhodné posoudit, zda se nejedná o depresi, kterou je možné ovlivnit medikací. Pokud je situace daná skutečně tím, že je maminka vyčerpaná, nezbývá než se přizpůsobit tomu, co maminka zvládne a upustit od tlaku na ni. Možná by pomohlo, otevřít s maminkou rozhovor o tom, proč si myslí, že nemůže jíst. Jestli je jí po jídle špatně, nebo jí nic nechutná, nebo prostě nemá hlad. Co si o celé situaci sama myslí, jak se cítí, co by si přála. V situaci, kdy má nemocný pocit, že na něj rodina tlačí, se zvyšuje jeho úzkost, a ještě více se prohlubuje stres, nechutenství a slabost. Ve velké úzkosti a pocitu opuštěnosti pak žijí nemocní, kteří cítí od rodiny zklamání a výčitku. Když na ně klademe zodpovědnost za to, že slábnou, protože nechtějí jíst. Bohužel je to u onkologických pacientů v naprosté většině tak, že nedokážou zpracovat stravu právě proto, že jsou velmi slabí a proto nemají ani hlad ani chuť k jídlu.

Bohužel Vám nedokážu poradit zcela konkrétně, protože neznám dostatek podrobností a zejména neznám Vaši maminku. Sdílím spíš jen svou úvahu nad tím, co mám k dispozici. Určitě by bylo dobré, poradit se s jejím onkologem či praktickým lékařem.

Přeji Vám hodně síly a mamince co nejklidnější čas.

S úctou,

MUDr. Katarína Vlčková