Máma se stará doma o babičku, ale přestává péči zvládat. Babička chce zůstat doma a bývá nepříjemná. Jak můžeme pomoci?
Dobrý den,
už jednou jsem psala a děkuji moc paní doktorce za empatickou odpověď. Měla bych na Vás ještě jeden dotaz. Máma se doma stará o 80-ti letou babičku s rakovinou. V současné době je na tom babička tak, že některé dny je tak unavená, že se už pomale nemůže hýbat a máma jí neuzvedne. Máma babičce doposud dala všechno, co mohla, dva roky se o ní starala, babičce obětovala svůj osobní soukromý život i péči o své vlastní zdraví. Již dva roky odkládá operaci kyčlí a sama už chodí velice těžko, péče a zdvihání babičky v poslední době mámin stav ještě zhoršují. O tom, že máma by ještě chtěla chodit do práce, protože ještě není v důchodovém věku, ani nemluvím. S psychickými i fyzickými silami je máma u konce, a v rodině už není nikdo, kdo by se tolik mohl obětovat a péči o babičku převzít na sebe, takže babička bude brzy umístěna do ústavu, kde se o ní dokážou lépe postarat.
Babička ale chce, aby jí máma dochovala doma. Mámě by se určitě velmi ulevilo a tolik by se netrápila výčitkami svědomí, že babičku dává pryč, kdyby babička pochopila, proč se o ní dál máma nemůže postarat. Ale babičku to vpodstatě nezajímá, a pokud někdy ano, tak si nedá věci do souvislosti a stejně vyžaduje od mámy péči den-noc v kuse, v případě, že to není dle jejích představ, dělá mámě různé naschvály a používá vydírání, aby se jí máma věnovala.
Poslední dobou dělala naschávaly a všemožně mámě péči znepříjemňovala, u každého pohybu brečela, sama se v noci nemohla otočit, máma jí musela krmit, a většinou se za to vše mámě odvděčila nadávkami, pláčem, vydíráním. O to smutnější je, že pokud je babička hospitalizovaná nebo pokud je tam pečovatelka, tak toho sama zvládá mnohem víc, víc se snaží, a není na ostatní tolik zlá. Kdyby si aspoň trochu vážila toho, že se o ní máma stará a chovala se podle toho, tak by si jí máma určitě ještě vzala, ale takhle je to pro mámu velice psychicky vyčerpávající, starat se o někoho a ještě si za to nechat nadávat a vyčítat.
Myslíte, že to babičce někdy dojde nebo že by mohla pochopit, že všichni pro ni udělají maximum, ale nesmí jim to tolik znepříjemňovat, protože vydžet se to dá mnohokrát, ale ne neustále. Myslíte, že si někdy vůbec uvědomí, co pro ni máma vůbec dělá?
A pokud ne, je nějaká rada pro pečujícího, jak se s tím má srovnat?
Bohužel promluvit si s babičkou nejde, babička už velmi špatně rozumí (sluchově a možná i rozumově), takže by si to přebrala po svém, a mohlo by to být mnohem horší.
Moc děkuji za odpověď.
Váš dotaz se týká starostí o mámu, která se již dlouho stará o nemocnou babičku.
Dobrý den, Mary,
z Vašeho e-mailu jsem vyrozuměla, že byste ráda, aby babička máminu péči ocenila, vážila si oběti, kterou máma přináší – jak na vlastním zdraví, čase i zaměstnání. Je srozumitelné, že starání o těžce nemocnou bez ocenění je opravdu velmi náročné a vyčerpávající.
Chápu, že byste si přála pro mámu něco jako spravedlnost a také pro babičku uvědomění si, že má opravdu to nejlepší, co může ve svém stavu mít – péči své dcery, která již dlouho snáší její obtíže i rozmary. Bylo by to skvělé, obě by pak mohly vnímat to, co za takovou péčí stojí: lásku a vděčnost. Obávám se ovšem, že tohoto ideálního stavu nejspíš nepůjde dosáhnout. Babiččino vnímání je již zcela pohlcenou křivdou, nemocí a pravděpodobně mnoha dalšími faktory (minulost, povahové vlastnosti atd.), které jí nedovolují zahlédnout péči Vaší maminky jako dar. To se, bohužel, často stává, nemocný už nevnímá své okolí s respektem, ale spíš s neúctou, zlobou.
Pomoc pro pečujícího může spočívat v tom, že ho oceňují ostatní blízcí lidé, pomáhají mu a podporují ho. Dávají mu najevo, že má právo na pochvalu, podporu a úctu, i na vlastní život. Také mu mohou pomoci hledat hranice – aby nedělal své pečující úkony s nadějí na pochvalu od nemocného, ale čistě za sebe: jen to, na co se cítí, chce dělat, a kde nepřekračuje své meze. Je totiž opravdu hrozné stále čekat na něco, co nepřichází a pravděpodobně ani nepřijde. Zní to možná paradoxně, ale je možné, že když si máma uvědomí babiččinu neschopnost ji pochválit, uleví se jí od stálé snahy pochvalu získat a starání o babičku dostane únosnější rysy. Nic to nemění na tom, že by si máma ocenění zasloužila a je ve své péči o svou matku obdivuhodná. Je to opravdu škoda, že tak velké sdělení, jako je péče v poslední fázi babiččina života, zůstává bez poděkování.
Pokuste se tedy společně s ostatními lidmi mámě ulevit, podpořit ji v rozhodnutí také pečovat o své zdraví a dejte jí najevo porozumění pro zklamání, které z babiččiny nespokojenosti máma i Vy cítíte.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
