Mám výčitky, že jsem v péči o umírajícího manžela neudělala víc. Chci za ním.
V dubnu mi umřel manžel na rakovinu slinivky do poslední chvíle jsem se o něj starala půl roku poslední dva měsíce mi pomáhali s Hospicu Kleofáš kterým jsem hodně vděčná mám velké výčitky že jsem neudělala něco víc tolik jsem mu toho nestihla říct dva týdny než umřel manžel mi umřela maminka nebyla jsem jí na blizku ale stačila jsem se sní rozloučit v nemocnici byla jsem u ní ten den co umřela v tý době už manžel nevnímal tak jsem to předním utajovala pořád vidím jak se manžel na mně podíval a umřel chci jít za ním
Píšete nám, že jste půl roku pečovala o umírajícího manžela. S péčí o něj Vám v posledních měsících jeho života pomohl Hospic Kleofáš. Také Vám dva týdny před smrtí manžela zemřela maminka, se kterou jste se v den smrti stačila v nemocnici rozloučit. Před manželem jste to tajila, protože už v tu dobu nevnímal. Pořád se Vám vrací jeho pohled krátce před jeho smrtí. Také píšete, že chcete jít za ním.
Dobrý den, Evo,
jak já rozumím Vaší zprávě, připadá mi významné, že Vám umřeli hned dva blízcí lidé krátce po sobě. O manžela jste pečovala půl roku, s maminkou jste se stihla rozloučit v nemocnici. Z mého pohledu je toho na jednoho člověka až dost. A zcela rozumím Vašim rozjitřeným emocím, které z Vaší zprávy osobně vnímám. Také mi dovolte Vám touto cestou napsat, že s výčitkami, že toho pečující člověk neudělal při péči ještě víc, se při rozhovorech s pozůstalými setkávám poměrně často.
Spolu s tím, jak se pozůstalí lidé vypořádávají s úmrtím blízkého člověka, promýšlejí, co mohli udělat při péči lépe, jak mohli být ještě užitečnější, kdy ještě mohli navíc být s nemocným, kde ještě měli co obstarat a podobně. Vnímám to jako obvyklou součást chvil po úmrtí blízkého člověka, kdy jsou pozůstalí lidé plni rozjitřených emocí. Osobně považuji za důležité, zda se s nimi člověk dokáže vypořádat, nebo se výčitkami příliš „dusí“.
A stejně tak se u pozůstalých setkávám s přáním, nežít bez blízkého, který jim zemřel. I ve Vašem vyjádření vidím, že chcete za zemřelým manželem. Ačkoliv nevím nic o Vašem společném životě, rozumím tomu tak, že Vám hodně chybí. Nabízím Vám v takové těžké chvíli nebýt na svůj zármutek sama. Pokud máte někoho z blízkých, s kým se cítíte bezpečně a důvěřujete mu/jí, nebojte se říct si o vyslechnutí a rozhovor. Pokud Vám není nijak zatěžko využít k tomu určených služeb, obraťte se na lidi, kteří se věnují péči o duševní zdraví. Možná by pro Vás mohla být lehce dostupná pomoc poradny Hospicové péče sv. Kleofáše, která nabízí poradenství pro pozůstalé. Po celé České republice působí poradci pro pozůstalé, na webu ministerstva vnitra najdete kontakty na řadu linek bezplatné telefonické pomoci.
A pokud si můžu dovolit osobní přání, za sebe bych Vás rád povzbudil k přesunutí pozornosti a laskavosti k sobě samé. Jak to vidím, při péči o druhé už jste se ze svých sil vydala, tak jaké by to bylo, zkusit se nyní věnovat sobě? Dokud jenom budete mít pocit, že je sebepéče potřeba? Mám sám zkušenost, že to může být velmi ozdravné a úlevné.
Přeji Vám hluboký klid a hodně síly
Lukáš Kutek
Dotaz zodpovídá
