Mám velmi vážně nemocnou maminku a nevím, jak to dál zvládnu...
Dobrý deň,
chcela by som sa opýtať, nakoľko (neviem, či som zle hľadala) ale nikde som nenašla podobný prípad a neviem, ako sa zachovať ďalej.
Moja mamka je už 12 rokom ležiacim pacientom, po niekoľkých mozgových príhodach, apalický syndrom, teda ochrnutá, nehovorí, kŕmime ju cez PEG. Lekari nám už na začiaku nedávali veľkú šancu. V máji (květen:)) tohto roku sa jej stav veľmi zhoršil, síce sa postupne niektoré veci dávajú aspoň do takého stavu v akom bola pred tými komplikáciami, ale má už také diagnózy, že lekári sa divia,že vôbec ešte je s nami.
So starými rodičmi sa o ňu staráme, naozaj som veľmi vďačná za každý deň s ňou, len už proste nikto z nás nemôžeme psychicky, nevadí nám postarať sa o ňu, či ošetrovať,ale každý deň keď sa zobúdzame tak sa budíme s pocitom, je tu, nie je tu?
Neviem ako s ňou jednať, niekedy ma nechá pri sebe ležať, rozprávam sa s ňou, snažím sa jej tú cestu nejak uľahčiť,vysvetliť, inokedy ma zas nespoznáva a je agresívna.
Neviem, či ona sama má niečo na srdci, či ju niečo pri nás drži? Keď sa jej opýtam, či ešte vládze, vždy mi prikývne. Ako jej mám vlastne naslúchať, keď vlastne akákoľkvek mne známa forma AAK sa u nej nedá využiť, na otázky už ani nechce reagovať, len načúva.
Neviem, ako mám pokračovať ďalej, viem, že je veľa ľudí,ktorí sú na tom horšie a podobne...
Možno by to pomohlo aj rodinám s podobnou situáciou, čo robiť, ak umierajúci nevie rozprávať, poprípade ak aj neverí na existenciu Boha, čo im vravieť a pod.
Ďakujem, prajem pekný deň a aj Vám veľa síl!:)
Popisujete svou dlouhodobou a mimořádnou péči o nemocnou maminku, a podle toho, co píšete, mě napadá, že možná potřebujete v tuhle chvíli víc podpory Vy než ona.
Vážená Petro,
zdá se, že všechno, co dělat lze, děláte. Skutečně se, myslím, nemůžete dostat dál až tam, kde je maminka. Nemůžete s ní sdílet úplně všechno to, co prožívá.
Můžeme jen důvěřovat tomu, že to je její proces, kterým potřebuje procházet, a v něm nemůžete být úplně s ní. To je nejspíš ten čas, kdy, jak se říká, je každý sám.
To, co děláte — ptáte se jí, povídáte, vyprávíte, dáváte najevo, že ji máte ráda, zajímáte se o její potřeby — je podle mne maximum toho, jak s maminkou můžete být.
Sama si kladete otázku, co ji tu drží. Toto téma se často v podobných případech objevuje a doporučuje se říci blízkému nemocnému (i když se možná nachází někde mimo naši realitu), že už může odejít. Že se nemusí bát o ty, kteří tu zůstávají. Můžete říci mamince, že svůj život bez ní zvládnete, i když je to těžké.
Předpokládá se, že odcházející člověk potřebuje klid k tomu, čím musí procházet. Klid mu může dodat i vědomí, že ti, co tu zůstávají, jeho odchod zvládnou.
Samozřejmě nejsou jen verbální prostředky komunikace — a právě v takových chvílích se svými blízkými komunikujeme možná víc neverbálně. Důležité je to, co sama vnímáte a cítíte, když jste s maminkou: oční kontakt, úsměv, jakýkoli signál, který si spojujeme a vysvětlujeme i pomocí toho, jak své blízké známe. Musíme v takových chvílích přijmout, že náš blízký už nesdílí náš způsob pobývání v realitě, jak jsme byli zvyklí, ale ačkoli musíme “pouštět” verbální porozumění, neodchází naše emoční vazba a neverbální sdílení.
Napadá mě, zda máte Vy sama pro sebe dostatečnou podporu a zázemí, když procházíte již tak dlouho tak tak těžkým obdobím. Určitě by bylo užitečné mít někoho, s kým můžete mluvit o všem, co prožíváte a co Vás napadá. Je těžké to všechno v sobě unést, aniž by si mohl člověk bez zábran a ohledů na ostatní ulevit. Právě proto je někdy dobré a užitečné najít pro sebe zázemí nejen v rodině či mezi přáteli, ale i u profesionála. Sociální pracovník, psycholog, psychoterapeut nebo kněz či duchovní, to jsou lidé pohybující se v pomáhajících profesích a na ně nemusíte “brát ohled”, nemusíte vážit, co ještě unesou, co ještě můžete říct a co už se nehodí říkat apod.
Milá Petro, moc na Vás i Vaši maminku myslím a věřím, že najdete klid a přijetí toho, co nemůžete změnit.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
