Jsou vhodná na smutek antidepresiva?

Odpověď na dotaz ze dne 9. 9. 2005 zobrazit původní dotaz

Od maminčiny smrti uplynuly už 2 roky. Moje truchlení bylo (a vlastně stále ještě je) komplikované. Loni, při prvním výročí, jsem se odhodlala k psychoterapii, která mi podstatně pomohla. Ale ani zdaleka ještě nejsem vyrovnaná, pořád musím brečet a moc často mám potřebu o mamince mluvit, pořád vzpomínám. Moje okolí se už na mě dívá divně, dostávám rady, abych konečně začala brát antidepresiva. Bezprostředně po maminčině odchodu mi bylo sice moc zle, ale nechtěla jsem to řešit léky, nevím proč, ale bylo mi to proti mysli, že na smutek jsou léky, asi tak jako na angínu. Moje tchýně mě proto považuje za podivínku. Dnes, po 2 letech, si kladu otázku: neměla bych přece jen začít s antidepresivy, když plyne čas, a můj zármutek trvá?
Budu ráda, když mi poradíte - předem děkuji.
Magdalena

Magdalena

Od maminčiny smrti uplynuly už 2 roky. Ale ani zdaleka ještě nejsem vyrovnaná, pořád musím brečet a moc často mám potřebu o mamince mluvit, pořád vzpomínám. Moje okolí se už na mě dívá divně. Neměla bych přece jen začít s antidepresivy, když plyne čas, a můj zármutek trvá?

Milá Magdaleno,

promiňte, že jsem takto osobní, ale chtěl bych, abyste od počátku chápala, že se snažím porozumět pocitům, které Vás provázejí nyní a vůbec od úmrtí Vaší maminky.

Víte, není lehké se vyznat v sobě a ještě mnohem těžší je porozumět druhým, nyní mluvím o lidech kolem Vás a jejich vztahu k Vašim pocitům. Dovolte mi krátký příběh:

Před několika lety jsem jako geriatr ošetřoval asi 80-tiletou paní, ležící, s rozvíjející se demencí. Byla na oddělení přijata pro zánět plic, ale jinak byla doma krásně ošetřována svojí dcerou a jejím úžasným manželem. Spřátelili jsme se a přátelství trvalo pak i další roky. Nicméně jednou z jeho rovin se postupně stávala stále náročnější péče o maminku mých přátel, stal jsem se jakýmsi rodinným lékařem. Ve dne, mnohdy i v noci. Bohužel jí osud nepřál klidné stáří a dočkala se proleženin i přes dobrou, nesmírně vyčerpávající péči dcery i jejího muže. Neměli vlastní děti a matka pro moji kamarádku byla celým světem. Chápal to snad jen její muž a byl jí obrovskou oporou. Ostatní rodina ani přátelé, snad až na mne, té situaci nerozuměli a hlavně zpočátku byli náchylní spíše jen ke kritice. Pokud bych to sám nezažil, neuvěřil bych, že dnes může někdo takto pečovat dlouhých 11 let.

Pak přišlo poslední období, těžké, s nočními stavy poruch dýchání, nepřijímáním jídla a posléze ani tekutin, dalším rozvojem proleženin a plicními záněty. Moje kamarádka ale nevěřila zdravotnickým zařízením, vždy říkala, že ani v hospici nedokážeme dát mamince to, co jí může dát jen ona. A nemyslela jen na ošetřovatelství. Nesouhlasil jsem s ní a opakovaně hledal způsob, jak je oba ochránit před velkou bolestí, která je čekala. Chtěl jsem snad i zodpovědnost vzít na sebe. To ale marně. Nakonec maminka sice zemřela na lůžku v našem hospici, nicméně kamarádka se s tímto odchodem nedokázala vyrovnat dříve než asi za 2 roky. A do té doby celé její okolí hodnotilo její chování jako podivínské, nerozumné apod. Ani naše přátelství pro ni v tu těžkou dobu jakoby vůbec nebylo. Jsem moc rád, že dnes to již takto neplatí.

Co je ale důležité: její muž a ona žili a žijí dál svůj život, pevně semknuti, a on ani jednou neřekl jakoukoliv výčitku, aspoň co vím. Zůstali spolu jako rodina a i navenek dokázali žít — po svém, ale žít.

Co Vám tím chci říci: bolest je bolestí každého jednotlivce, je jen naše, naše vlastní a neopakovatelná — ať už je fyzická a psychická, nebo v duchovní sféře hodnot a citů. A protože je naše, máme na ni své právo a nikdo naopak nemá právo soudit, jaký čas a jaké léky zvolíme pro její léčbu. Lidé v našem okolí mají možnost být “při nás” a v případě potřeby, když je o pomoc požádáme, být nápomocni. Jejich úkol je, nebýt soudci, ale rádci.

Nicméně náš život není jen náš, žijeme jej přece ve společenství dalších lidí.

Pokud, Magdaléno, žijete svůj život dál, a to i s přáteli, rodinou, prací, koníčky, schopností odpočinout si, spát a být zdráva na těle i na duši a přitom cítíte, že do něj maminka stále patří, pak si myslím, že je vše v pořádku a vůbec antidepresiva nejsou zapotřebí. Vy jen musíte vědět, že bolest nesmí být Váš život, ne ona samotná.

Pokud ale váš smutek prorůstá Vaším životem tak, že se u Vás projevují zdravotní obtíže, nejste schopná žít svůj dosavadní život a bolest a zármutek Vás provázejí na každém kroku, pak je jistě na místě vyhledat odbornou pomoc. Pokud jste v blízkosti Prahy, může Vám ji myslím velmi dobře poskytnout sdružení Cesta domů, v blízkosti Brna můžeme pomoci i my v rajhradském hospici.

I rozhovor s duchovním — knězem či jáhnem — a to i pokud nejste věřící (nemusí být o víře, ale právě o spiritualitě, o smyslu toho, co prožíváme) by Vám mohl pomoci.

Svou bolest, Magdaléno, jistě nesete především sama, ale věřím, že pokud dokážete o ní takto otevřeně hovořit, jste na dobré cestě. Jsem na ní s Vámi.

S úctou
*
Ladislav Kabelka*

Dotaz zodpovídá

MUDr. Ladislav Kabelka, PhD.

lékař

Poradna je tu pro vás

Zadejte dotaz