Jsem domácí učitelkou patnáctileté dívky s neléčitelnou nemocí, jejíž zdravotní stav se výrazně zhoršuje. Jak tuto situaci ustát a jak pomoci žákyni i její matce?

Dobrý den,

připadá mi úctyhodné, že se dívce i matce věnujete a přemýšlíte, jak se k nim citlivě chovat.

Shrnout v jednom e-mailu pravidla pro komunikaci s členy rodiny, kde je umírající dítě, je opravdu obtížné, vždy je třeba přihlédnout k potřebám rodiny a její aktuální situaci. Nicméně asi stojí za to vyzdvihnout

• Obvykle bývá lepší spíš naslouchat, nepřinášet obecné rady nebo útěchy. Lidé v této situaci často potřebují spíš sdílet, co se s nimi děje než slyšet, co by měli dělat (pokud se na to sami neptají). Obzvlášť citliví bývají na věty typu „to bude dobré“, „určitě to dobře dopadne“ nebo nějaké povrchní rady. Ty je dobré nepoužívat.
• Ptát se po jejich současných potřebách. I když si myslíme, že rozumíme, je vhodné citlivě zjišťovat, co dcera či matka potřebuje – chtějí o něčem mluvit? Potřebují někdy nemluvit? Pomůže jim výpomoc v domácnosti nebo to je pro ně invazivní? Pomohou jim návštěvy nebo jim zrovna vadí? Chtějí něco pomoci zařídit nebo nemají na praktické věci právě ani pomyšlení?
  To, co jednotliví lidé potřebují, se může v čase měnit, a tak bývá lepší se občas znovu ptát, zda jim poskytovaná podpora vyhovuje a zda se něco nezměnilo.
• Nabízet pomoc jen v rámci svých možností. Když nemohu či nechci, nenabízím. Vždycky je pro toho, kdo podporuje, vhodné, aby uvážil, co může – ať již časově, emočně nebo třeba co o dané věci ví. Případně, zda je k dané pomoci kompetentní. Nebojte se odkazovat na odborníky, když nevíte. Nebojte se podporovat vztahy s jinými příbuznými. Nebojte se říct upřímné „nevím“ než vymýšlet něco, za čím si nemůžete stát. Je na místě i dbát na to, abyste v rodině strávila takový čas, který Vám nebude vadit, abyste se z podporovatele nestala někým, kdo jen náznakem ukazuje, že je mu rodina na obtíž. Můžete v rozhovorech pomáhat hledat další podpůrné osoby (další členy rodiny, rodinné přátele) než se snažit být jedinou či nejdůležitější pomáhající osobou. Když má rodina širší síť podpory, může ji s menším ostychem využívat a lidé okolo nejsou tolik zatíženi.
• Počítat s tím, že maminka i dcera mohou být mrzuté či odmítající, případně mít jiné pocity a jejich projevy, které obvykle vnímáme jako negativní. Někdy v rámci pomoci očekáváme vděk a ten nemusí přicházet nebo až s velkým odstupem, protože lidé procházející ztrátou jsou spíš v pocitech týkajících se té těžkosti než v ohleduplnosti k druhým.
• Respektovat způsob, jak spolu doma rodina mluví, jak se zařizuje, co považuje za důležité. Tato situace není vhodná na „výchovu“. I kdyby se Vám zdálo v rodině něco divné, jiné, než byste to měla Vy, je třeba nechat rodině její styl. Můžete upozornit, že Vy byste to dělala, chápala nebo řešila jinak, ale konečné rozhodnutí je důležité nechat na rodině s respektem k jejich pojetí situace.

Nejsem si jistá, zda se mi podařilo zachytit body důležité právě pro Vás a Vaši roli v této náročné situaci. Pokud byste v nějaké konkrétní situaci zaváhala nebo i zpětně měla pochybnosti a potřebovala se zase Vy věnovat svým pocitům, které z toho všeho máte, můžete se obrátit na poradnu Cesty domů.

Zuzana Vondřichová