Je vhodné navštívit rodinu přítele mé dcery, jejichž druhý syn spáchal kvůli děvčeti sebevraždu?

Vážená paní Pulcová,

otázku, jak můžete rodině přítele Vaší dcery pomoci, Vám nejlépe a konkrétně zodpoví ona rodina sama. Já Vám mohu dát jen obecná doporučení, jak „být nablízku“.

Pokud jste rozhodnuta pomoc poskytnout, nabídněte jí jasně a srozumitelně. Stejně tak se můžete přímo zeptat, zda byste mohla přijít na návštěvu. Záleží na tom, jak znáte situaci v rodině, a jak dlouhá doba od úmrtí jejich syna uplynula. Podle toho si můžete předem rozmyslet a konkretizovat Vaši pomoc. Především v době akutního zármutku nemusí ani pozůstalí sami vědět, co by potřebovali. Citlivé a výstižné zformulování nabídky pomoci jim může značně ulehčit. Avšak to, zda a jakou pomoc pozůstalí opravdu potřebují, je nutné předem zjistit, než začnete jednat.

Velkou pomocí bývá nechat pozůstalého, aby vyjádřil své pocity, vyslechnout ho. To, že ihned neutíkáme od jeho smutku a bolesti a že se nebojíme jeho slz, může přispět k tomu, že se pozůstalý člověk necítí být ve svém zármutku sám. Můžete vyjádřit šetrně i vlastní spolucítění, dokonce i vlastní bezmoc (např. „Nevím, co Vám mám na to říci. Ale jsem v myšlenkách s Vámi.“ nebo „Také bych cítila velikou bolest.“). Nepomáhají banální fráze, které zřetelně neodpovídají situaci a prožitku, nebo odvádění pozůstalého od prožívaného (např. „Nemyslete na to! Neplakejte. Máte ještě jedno dítě.“). Takovou pomoc však opravdu dobře rozmyslete. Není jednoduché čelit negativním pocitům druhého člověka, když se sami cítíme být hluboce znejistěni.

Paní Pulcová, přeji Vám hodně sil a rozvahu, abyste mohla být „dobře nablízku“.

S pozdravem
Tereza Soukupová