Je možné v klidu zemřít?
Dobrý den!Můj otec měl před měsícem úraz hlavy a v důsledku toho se z něj stal apalik.Je to těžký diabetik po 3 infarktech.K tomu se během svého života několikráte pokusil o sebevraždu-neúspěšně.Nyní se nachází v hlubokém komatu bez jakýchkoliv reakcí.Byl třikrát operován pro mozkové krvácení(poúrazové,hypertonické,zbytkové)Jediné co si kdy přál v klidu usnout a vespánku zemřít(tzn."nechci někde ležet ve špitále a být na obtíž")Ráda bych věděla zda u nás v čechách existuje nějaká šance jak nechat otce v klidu zemřít tak jak si to přál.Beru to tak že je to poslední věc kterou mohu pro otce udělat.Předem děkuji.Nashle
Můj otec měl před měsícem úraz hlavy a v důsledku toho se z něj stal apalik. Nyní se nachází v hlubokém komatu bez jakýchkoliv reakcí. Přál v klidu usnout a ve spánku zemřít. Existuje nějaká šance jak nechat otce v klidu zemřít?
Děkuji Vám za dotaz.
Cítím v něm úctu a lásku k člověku, který Vám dal život a pro kterého si přejete jen to nejlepší. Zabývám se asi 3 roky péčí o nemocné ve vigilním komatu — což je výsledek apalického syndromu. Vaši otázku jsem již slyšel častokráte. Stejně tak i otázku — co kdyby se ještě probudil?
Vždy si při těchto situacích vzpomenu na hloubku svého povolání a jeho velkou osobní zodpovědnost. Lidský život je jedinečný a hodnotit jeho kvalitu není opravdu jednoduché.
Osobně nesouhlasím například s eutanázií, ani jinou formou umělého ukončení lidského života, ale nesoudím blízké takto postižených lidí, pokud mají jiný názor. Myslím, že se každý obtížně smiřujeme s neschopností ovlivňovat vlastní život a rozhodnutí. A rozumím, když takový stav hodnotíme jako nepřijatelný či s nulovou kvalitou života. Nicméně má takový život také nulovou hodnotu? Jsou kvalita a hodnota života stejné pojmy? A mají stejný smysl v lidském bytí?
Tím, co jsem právě napsal chci jen říci, že si nemyslím, že zdravotníci či blízcí takto nemocných máme právo rozhodovat o jejich bytí či nebytí. Nejsem nábožensky založený člověk, ale cítím hlubokou pokoru vůči životu i smrti a myslím, že zde nejsme v roli soudce — ale rádce a doprovázejícího.
V hospici sv. Josefa v Rajhradě u Brna jsme si s naším týmem stanovili cíl — cíl pro péči u takto nemocných:
Hlavním úkolem je pro nás pomáhat nemocnému ve vigilním komatu a jeho blízkým zvládat co nejdůstojněji tento závažný stav a udržovat co nejvyšší kvalitu ošetřovatelské, ale i obecně lidské, komunikační a podpůrné péče kontinuálně po celou dobu pobytu nemocného v našem zařízení. Nehodnotíme, zda má smysl podávat enterální výživu — hodnotíme její toleranci v rámci vypočítaných parametrů. Nehodnotíme, zda má smysl systém basální stimulace a citlivá komunikace s rodinou — provádíme ji, protože pomáhá důstojnosti života pacienta a také naší péče. V takovémto „bezbariérovém prostředí“ pak mnohem snadněji společně s blízkými nemocného provádíme společná rozhodnutí při různých komplikacích, hovoříme o odstoupení od neúčinné léčby a pomáháme rodině a blízkým pacienta v jeho doprovázení.
Na závěr své odpovědi tedy chci zdůraznit:
Pokud poskytneme nemocnému náležitou kvalitní základní ošetřovatelskou péči a bezbariérové duchovní (nemyslím jen náboženské) a obecně lidské prostředí i pro jeho blízké, potom není zapotřebí uvažovat o zkrácení života takto nemocných. I takový život má hodnotu sám o sobě, jeho kvalita záleží na nás všech, ale jeho délku má v rukou „moc vyšší“.
S úctou
Ladislav Kabelka
Dotaz zodpovídá
