Jaké je umírání?

Dobrý den, před 3-mi týdny mi odešla maminka, zemřela v hospicu na mnohočetné metastázy. Dlouho byla nepohyblivá, ale zcela při smyslech, jen někdy trošku mimo realitu, asi po tišících lécích. Pak se náhle a dramaticky ze dne na den její stav zhoršil a během dvou dnů zemřela. Ten poslední den, kdy už se mnou nemohla mluvit a byla už na cestě někam jinam jsem strávila s ní. Jen jsem u ní seděla, držela ji za ruku, pohladila ji a občas jí něco řekla. Měla jsem z těch posledních chvil strach, nikdy jsem nikoho umírat neviděla, natož blízkou osobu. Měla jsem jakési představy převzaté z filmů, že umírající je v klidu, jako by spal a pak vydechne naposled. Maminka to měla jinak. Už když jsem za ní ráno přišla, tak vydávala hlasité zvuky, takové modulované hlasité výdechy, ale jinak nebyla při smyslech. Takto to bylo celý den, vizáž se pomalu měnila, ale ty hlasité zvuky pokračovaly stále, dokonce se mi zdálo že i s větší intenzitou. Ošetřovatelky, která už má zkušenost s umírajícími jsem se ptala, jestli to takto vypadá pokaždé a ona mi řekla, že většinou ano. Připadalo mi to tak, že maminka bojovala nějaký vnitřní boj, místy to vypadalo, že se s někým hádá, potom přitakává, jednou se i jakoby zasmála. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě tento stav může trvat, ošetřovatelka říkala, že tato poslední fáze trvá někdy hodně dlouho, já chtěla s mamkou vydržet až do konce. Odpoledne mi volala moje sestra a říkala mi, že bych asi měla jít domů, že je možné, že je na mě mamka nějak vnitřně navázaná a nemůže v klidu odejít. Večer to na mě nějak celé padlo, už jsem nemohla vydržet a rozhodla se odejít. Naposled jsem maminku pohladila, řekla jí že jdu domů za manželem a za synkem a že jsme si my dvě už všechno řekly a že už může v klidu odejít. Když jsem přijela domů, asi po necelé hodině, tak mi ošetřovatelka volala, že maminka už není s námi. Byla jsem moc ráda, že jsme ten poslední den spolu strávily, měla jsem prostor se v klidu s mamkou vnitřně opravdu rozloučit a i když ty vnější podmínky vypadaly děsivě, já cítila uvnitř jakýsi klid a paradoxně od toho dne už nemám takový strach ze smrti. Opravdu mělo cosi do sebe, když se dříve umíralo v kruhu rodiny, myslím že to bylo dobré pro obě strany. Ale od té doby stále myslím na to, jestli je takovéto hlasité a dlouhé umírání opravdu běžné? Opravdu to převážně vypadá jako vnitřní zápas? Bolesti maminka asi nemohla mít, dostávala morfium. A taky mě zaráží, že došlo na slova mé sestry - asi jsem maminku opravdu na tomto světě nějak držela, to, že zemřela tak rychle po mém odchodu, by byla celkem velká náhoda. Je mi líto, že jsem nevydržela až do jejího posledního vydechnutí, ale snad asi opravdu potřebovala být sama.