Jak se chovat k mamince s rakovinou? Jak ji podpořit a vypořádat se s nemocí, když jsem ze situace sama vyčerpaná?

Dobrý den, paní Markéto.

Vážíme si důvěry, s kterou se na nás obracíte. Vaše maminka onemocněla rakovinou, zatím není jasné, v jakém rozsahu. Hledáte, jak se k ní teď chovat a jak se se vším sama vypořádat. Je mi líto, že maminka onemocněla, že už nic není jako dřív. A chci také vyjádřit ocenění, s jakým nasazením a otevřeností se k tomu stavíte.
Ptáte se, jak se k mamince chovat a jak ji podpořit. Mnohé už děláte a děláte to dobře – zajímáte se o maminčina vyšetření a možnosti léčby, mluvíte s ní, vodíte k ní své děti a tak jí dopřáváte podílet se na „běžném“ životě. To je myslím velmi důležité. Můžete se dohodnout s maminkou, zda jí to tak vyhovuje, nebo zda by uvítala návštěvy třeba častější nebo kratší – zkuste se tomu přizpůsobit.

Abyste mohla mamince být i nadále užitečná, je nejprve třeba, abyste se postarala sama o sebe. Teprve až jsou naše tělo i duše opečované, můžeme poskytnout péči i ostatním. Jezte, pijte, udržujte svůj „normální“ život. Bylo by fajn najít třeba deset minut za den, kdy budete moct být sama se sebou, se svými prožitky, pocity. Kdy budete moci plakat, smutnit, zlobit se, cítit se bezmocně, přemýšlet o smyslu, prožívat strach a úzkost, být se svou nadějí i beznadějí… Někdo si jen tak zaleze, někdo si k tomu potřebuje pustit třeba hudbu nebo si dopřát koupel nebo se jde projít… Najděte způsob, který vyhovuje Vaší duši. Pečujte i o tělo – pokud Vám to dělá dobře, dopřejte si třeba cvičení nebo masáž, nezapomínejte na dobré jídlo. Najděte si chvilku, kdy si uděláte drobnou radost. Důležité také je nezůstávat sama. Mluvte s těmi, kteří jsou Vám blízcí – řekněte jim, co se děje a jak to zažíváte, přijměte od nich podporu. Pokud budete cítit, že to je nad Vaše síly, nebojte se navštívit třeba i psychologa, který Vás podpoří.

Ptáte se, jak se vyrovnat s touto hroznou nemocí. Neexistuje snadná ani rychle účinná rada. Vyrovnat se s tak závažnou skutečností, že tady můj drahý za nějakou dobu nebude, nutně vyžaduje dostatek času. Tento proces se podobá náročné horské cestě s mnoha zatáčkami a oklikami. Odborníci tvrdí, že u každého to je jiné a procházíme různými stádii – smutkem, zlostí, bilancováním, smlouváním… Doporučuji být v kontaktu se svou duší, uvědomovat si, co Vás na tom nejvíc trápí, co zažíváte, co byste si (i mamince) přála. A pak s maminkou mluvit – třeba, že byste ráda hovořila i o smrti, ale nevíte, jak začít. Nebo že máte dojem, že byste měla o ní mluvit, ale je to i pro Vás teď těžké… Když dáte najevo svůj zájem a budete upřímná, otevřete tak možnost pro maminku, aby i ona mohla vyjádřit, co potřebuje, tehdy, až o tom ona bude chtít mluvit. Užitečné rady o komunikaci se svým těžce nemocným blízkým najdete také na našem webu v sekci Rady a informace.

A nezapomínejte na naději. Naději na vyléčení. Ale i na naději, že poslední část života můžeme prožít tak, jak si přejeme, můžeme zažít ještě příjemné chvíle, že si můžeme splnit ještě některé přání. Neuzavírejte se a zkuste si ujasnit nejprv sama, co ještě byste ráda s maminkou prožila, co byste jí chtěla říct, co byste od ní ještě ráda slyšela. A pak jí to řekněte, hned. Možná i maminka časem najde něco, co by si ona přála od Vás …

Paní Markéto, přeji Vám, ať najdete sílu snášet období nejistot a projít cestu, která vede ke smíření. Ať dobře maminku doprovodíte vším, co Vás čeká. Budu na Vás myslet.

*Petra Hálková *