Jak jednat s mladou umírající dívkou a její matkou?

Vážená Jarko,

z Vaší otázky nevyplývá, jestli jsou věřící i dcera s matkou. Předpokládám tedy, že nejspíše nehledáte, jak se vypořádat s nemocí, která je krutá a nesnesitelná i pro ty, kteří věří v Boha a jeho režii, ale nevíte si rady s tím, jak k nim přistupovat tak, abyste jako křesťanka něco “neprošvihla” a jednou si možná také nevyčítala, že jste mohla něco udělat i pro jejich duši, resp. přípravu na věčnost.

Za prvé si myslím, že není vhodné, abychom chtěli prvoplánově dostat nevěřící lidi k Bohu v okamžicích, kdy jsou hodně zranitelní. Bůh nepřichází k nám a není pouze jakousi berličkou, když už si sami nevíme rady. On chce doprovázet člověka a být s ním nejen tehdy, když mu je ouvej, ale také s ním prožívat jeho všední starosti a radosti, úspěchy i nezdary… Jednoduše chce být s ním.

Možná to je také paradoxně to nejvíce, co můžete jako křesťanka pro Vaše známé udělat: být s nimi. Nezabráníme smrti ani tehdy, když se nám ji podaří “odložit” o pár týdnů či měsíců. Ale budete-li schopna s nimi být tehdy, když to budou potřebovat (a zde je velmi potřebná empatie, abyste se nevnucovala tehdy, když naopak budou potřebovat být samy), nabídnete jim svůj čas (abyste za ně udělala třeba nákupy anebo jim vyvenčila psa nebo přinesla něco ze své kuchyně do nemocnice, aby matka mohla být s dcerou častěji a více), možná jim Boha přiblížíte více než debatami a uměle nadhazovanými tématy o Bohu, o věčnosti…

Nebojte se, budou-li vidět a vnímat právě onu lásku, kterou jim nezištně dáváte (a opravdu pozor na nezištnost, protože to nesmíte dělat, abyste je získala, byť i pro Boha, ale abyste je milovala), určitě se budou (nebo aspoň matka jednou bude) zamýšlet nad tím, proč jste to dělala. A tehdy, když se bude ptát, možná nastane čas na to, abyste jim (nebo jí) řekla o své víře. Být přítomen/přítomna v pravý čas na pravém místě. Aby mohl svět vidět a poznat Boha v nás (Boží království má být přece v nás). Nebude-li ho vidět v nás, odborné příručky a racionální úvahy moc nezmohou.

Bůh nám svobodu pro rozhodování nebere ani v těžkých okamžicích. Nechce-li matka přijmout fakt, že její dcera umírá, nenuťte ji k tomu. Zejména když není věřící. Možná by se jí zbortil svět, který chce ještě aspoň pár týdnů žít. Svět, v němž její dcera ještě žije. 

A ještě bych nepodceňoval modlitbu. Nemusí být hlasitá a před nimi. Ale tím, že o nich budete s Bohem mluvit, dáváte Vy najevo svůj vztah k nim. Pomáháte tím nejen jim, ale i sobě. Protože láska je to, podle čehož budeme jednou souzeni. A upřímnou modlitbou můžeme vztah lásky v sobě pěstovat. K Bohu i k lidem. Určitě i k těm, na kterých Vám záleží a kterým v tuto chvíli nevíte, jak pomoct.

Více tom, komunikace v rodině si můžete přečíst také na tomto portále.

S úctou a modlitbou
Miloš Szabo