Hrozně mě trápí, že maminka několik hodin před úmrtím trpěla. Jak moc umírající vnímá bolest?
Dobrý den,
minulý týden mi zemřela maminka. Očekávaně, ale přesto náhle. V únoru jí diagnostikovali rozsáhlé meta v játrech-jednalo se o karcinom děložního čípku. Zařídila jsem jí léčbu v Praze, u odborníků, přesto šlo již o paliativní léčbu, ale 6 cyklů chemoterapie jí pomohlo, jaterní testy se zlepšovaly. Až na únavu jí bylo celkem dobře (procházky po lese, zvládla běžné domácí práce, užívala si v rámci možností vnoučka). Později měla jen biologickou léčbu, ta jí již nezabírala. Jaterky byly zase horší, větší unava. Poslední měsíc se objevil ascites. Takže jedla stále méně, byla anorektická, věděla jsem, že konec se blíží. Přesto brala celou dobu 1, max 2 krát denně algifen na bolesti zad. V pondělí jí udělali punkci. Ulevilo se jí, došla i asi 400 metrů k autu, doma se najedla. Ulevilo se mi, že jí bude líp. V úterý ráno mi psala, že je jí zle, zvracela krev, nespala. Zařídila jsem ji převoz do "lepší"nemocnice. Původ krvácení byl z jicnovych varixů. Podstoupila i operaci, kterou přečkala. Po dni hospitalizace se zeptali, kam s ni dál. Bylo pro me automatické, vzít si jí domů. Mezitim jsem si zařídila péči z mob. hospicu, doma jsme jí upravili v obýváku postel, aby mohla koukat na televizi. V hospicu jsme se domluvili, ze se domluvíme víceméně druhy den. Jenže kdyz ji sanitka přivezla (po dlouhé době, takze asi nekde jezdili a navíc tam seděla!), manžel jí již přinesl v náručí kolem 4 odpoledne. Měla předepsaný jen tramal prášky a léky proti krvácení. Ještě chvíli trvalo, než jsme léky koupili, ale pak jiz nebyla schopná prášek sníst. uz nic nechtěla a i pít. Volala jsem stále někomu snad x hodin-lekarum, záchranku, atd. Pan z mobilniho hospicu byl u pacientů a přijel az ve 22 hodin, píchl jí morfin 20 mg a kolem pul 11 konečně usnula-v kuse. Jenže než se to stalo, měla bolesti, vždy spala cca 15 min a mezitím sténala, říkala nechci, nechci a pak i volala pomoc. Mezitím střídavě spala. Musela mít velké bolesti. Trápí mě to snad víc než její úmrtí, mám hrozné výčitky svědomí, že jsem jí nemohla pomoci. Pán z mh mi řekl, že injekce bude působit tak 4-6 hodin a ať ráno zavolam po 7, že se pak dovolám jinému panovi a pošlou mi sestru. po 4 hodině ranní jí to prestávalo působit, ale již se nevzbudila, jen dýchání nebylo klidné, při výdechu jakoby sténala. Já nad ní skoro celou noc bděla, ležela jsem u ní a v duchu k ni promlouvala. to uz nevim jak moc vnímala bolest, ale ted si uvedomuji, ze jsem prostě mela taky toho pána vzbudit a měl ji dat další dávku. Nakonec přijela sestra a další morfium mela cca v 10 dopoledne. Ve 14:20 zemřela, to již bylo v klidu. Ale hrozně mě trápí, že se těch x hodin večer a asi i ráno trápila. Nebo bolest patří k umírání asi jako bolest pri porodu? Jak moc bolest umírající vnímá? Děkuji za odpověď.
Milá paní Jano,
prožíváte velkou bolest z úmrtí Vaší maminky a trápí Vás průběh posledního dne jejího života, kdy si musela zakusit bolest, než se podařilo zajistit jí adekvátní léky. Není však na místě si vyčítat, že jste jí nemohla víc pomoct.
Vy jste přeci mamince pomohla, jak jen to šlo. Vzala jste si ji domů, poskytla jí ideální podmínky pro závěr života, dokonce jste ji svým obrovským úsilím zajistila pomoc domácího hospice. Víc jste vy osobně skutečně udělat nemohla. Rozumím Vašemu trápení a Vaší bolesti, protože přestože jste udělala opravdu maximum, nepodařilo se odvrátit všechno maminčino trápení. Doufala jste a z celého srdce jste mamince přála klidnější závěr života. Je naprosto pochopitelné, že cítíte hluboký smutek a možná i frustraci a bylo by zcela v pořádku, kdybyste cítila i vztek. Bohužel, někdy ani naše maximální snaha o to, aby věci dopadly co nejlépe, nestačí. A neznamená to, že jsme selhali. Stav Vaší maminky se zhoršoval velmi rychle a zřejmě nebylo v silách ani domácího hospice reagovat dostatečně pružně. Bohužel, i to se stává. Podařilo se mamince zajistit úlevu nejrychleji, jak to bylo v tu chvíli možné, i když by si všichni přáli, aby to bylo dřív. Podle všeho, sténání, které jste v noci slyšela, nebylo projevem bolesti, ale bylo součástí změny dýchání v závěru života. U pacientů, kteří jsou v bezvědomí a dýchají otevřenými ústy, velmi často slyšíme při výdechu zvuk, který připomíná sténání. Je to ale jen zvukový fenomén, když při výdechu vzduch rozechvěje uvolněné hlasivky. Jestli maminka nenabyla vědomí, tak bolest již skutečně necítila. Tyto zvuky při změně dýchání v posledních hodinách života vnímají nepříjemně hlavně pečující, protože mají obavy, zda jejich blízký netrpí. Mám za to, že po večerní dávce Morphinu již Vaše maminka skutečně našla klid a úlevu, která jistě zastínila předchozí těžké hodiny. Věřím tomu, že největším trápením bylo maminčino umírání pro Vás. Protože se i přes Vaše maximální úsilí nějakou dobu nedařilo zajistit dostatečnou pomoc. Vaše maminka však právě díky Vaší vytrvalosti dosáhla úlevy a zemřela v klidu. To by se jí nikde jinde než ve Vaší láskyplné péči nestalo. Nezemřela sama. Jestli měla to předchozí odpoledne bolest, tak úleva, která následovala ji přinesla pokoj a možnost zapomenout na to těžké. Někdy se bolesti a trápení zcela nevyhneme, i při maximálním úsilí všech zúčastněných. Důležité však je, že trpícího člověka neopouštíme a on i v bolesti vnímá blízkost a lásku milovaných lidí.
Jen čas zahojí Vaše rány ze ztráty a z bolesti, kterou jste s maminkou nesla. Zkuste při tom všem myslet na to, co Vaše maminka dostala. Co všechno jste si vzájemně stačily dát. Pokud se chvíli trápila, svou blízkostí jste její trápení nesla na svých bedrech a moc jste jí ulevila, i když to nebylo úplně podle Vašich představ. Zkuste nemyslet na to, co nebylo ve vašich silách a věřte tomu, že jste byla pro maminku v jejím umírání velkou oporou.
Přeji Vám mnoho sil, ať těžké vzpomínky rychle vyblednou a zůstanou jen ty krásné, kterých bylo nepochybně mnohem víc a pro život i smrt Vaší maminky mnohem důležitější. Jsou tím, co zůstává a co přehluší vše zlé.
S úctou a s díky za vše, co jste pro maminku dokázala.
MUDr. Katarína Vlčková
Dotaz zodpovídá
