Dědeček umírá. Jak mu říci, co pro mě znamená a kdy se s ním rozloučit?

Dobrý den,
mám dědečka, který umírá na rakovinu. Už nepodstupuje žádnou léčbu, jen se mu léky tiší bolesti a další nepříjemné fyzické potíže. O dědu se stará převážně babička doma. Děda poslední dny vypadá opravdu špatně a ačkoliv už to několikrát vypadalo špatně a vždy se to zase zlepšilo natolik, že děda mohl fungovat celkem obstojně a samostatně, tak tentokrát mám takový zvláštní pocit, že už se to prostě nezlepší.
Můj dotaz se týká toho, jestli se mám s dědou "rozloučit" už teď, kdy ještě vnímá, dá se s ním celkem normálně mluvit a je to prostě "ještě on". Nemyslím možná ani tolik rozloučení, jako spíš rozhovor o tom, co pro mě znamená. V naší rodině se nikdy hluboké city moc neventilovaly, a taky mě to na naší rodině vždy dost štvalo. Nikdy jsem dědovi neřekla, co pro mě znamená, že mi nahrazoval tátu, který za nic nestál a většinu života jsem se s ním nevídala, že bych si přála, aby moji dva synové byli jednou takovými lidmi, jako je on, protože on je pro mě ztělesněním pravého muže do nepohody. Vždy se jsou naše setkání příjemná, ale vždy nad námi téma jeho nemoci a jeho stavu visí a nebavíme se o tom, tváříme se jakože nic, že máme ještě spoustu času. Bohužel teď se při každém mém odchodu bojím, že se vidíme naposledy. Na druhou stranu dědu teď snadno cokoliv rozruší. Je moc rád, když přivedu na návštěvu i své dva malé syny (1 a 4 roky), jenže ho to vždy rozlítostní, protože si uvědomí, že už je neuvidí vyrůstat a je mu to líto, protože si vždy přál, syny, ale mě dcery, vnuky, ale měl vnučky, a když má konečně pravnuky, tak už na ně nemá sílu vzít je do své truhlářské dílny, na ryby nebo jim vyrobit draka. Babička ho bedlivě hlídá a k jeho velké nelibosti z něj udělala v podstatě nesvéprávnou osobu, která nemá šanci o sobě i v nejmenším detailu rozhodnout, protože má pocit, že ona ví všechno nejlíp a potřebuje mít vše pod kontrolou. Dřív se tomu děda bránil, dnes už rezignoval, protože se nechce hádat. Jakmile babička vidí, že jsme se dostali k tématu, o kterém se sice děda chce bavit, ale rozrušuje ho, nese to s velkým hněvem a je schopná mě vyhodit. Sama se s ním o jeho pocitech bavit nechce, řeší jen věcné věci, jako jestli chce děda něco podat, není mu zima, něco ho bolí, nemá žízeň. Napadlo mě, že bych jí požádala, jestli bych mohla mluvit s dědou o samotě, abych mu mohla říct bez jejích zásahu vše, co bych mu ještě říct měla a chtěla a abych mu mohla dát prostor k tomu říct to, co by on chtěl říct mě. Zeptat se, jestli bych pro něj mohla ještě něco udělat kromě návštěv u něj, jestli je něco, co bych třeba mohla ještě zařídit, nebo jestli má nějaké přání, které bych mu mohla splnit. Nechci, aby měl pocit, že před jeho pocity strkáme všichni hlavu do písku a tváříme se, že se brzy zvedne z postele a bude vše jako dřív. On si dobře uvědomuje, kam to celé směřuje, já taky a mám z něj pocit, že by si o tom potřeboval s někým promluvit a jestli je to pravda, chtěla bych mu dát tu možnost sdílet své pocity se mnou, pokud o to bude stát.
Myslíte, že je dobrý nápad řešit to takto? Nebo jak to udělat, aby to nevypadalo, že dědu odepisuji nadobro? A jak to vysvětlit babičce, že bychom potřebovali mluvit v soukromí, nebo ať u toho rozhovoru klidně je, ale ať nikoho neokřikuje, neusměrňuje, nenapomíná (ať mě nebo dědu) a nechá nás oba říct, co máme na srdci? Děkuji za odpověď.