Dcera má rakovinu, strašně se bojím až jí dojde, že umírá, nevím, co mám dělat a jak se chovat. Nikdy jsem neviděla umírat člověka natož svoji dceru..
Moje dcera 30 let v létě prodělala operaci a zjistili u ní rakovinu žaludku s metastázou na dvanáctníku.Byl to šok,ale musela jsem se vzpamatovat,už jen protože mám ještě 10ti letou dceru a pomáhala jsem zeťovi hlídat mého 2 letého vnuka.Velký problém mi dělalo,že jsem se bála abych dceři nějakým způsobem třeba přeřeknutím neprozradila ,že jí zbývá několik měsíců života.Lékaři nám doporučili,že by nebylo dobré jí říci,že je to tak vážné. Takže dcera si myslí,že je ta nemoc na začátku.Asi jsem se do toho pak tak vžila,že jsem si opravdu myslela to co ona.Dostává chemoterapie,ale vedlejší účinky špatně snáší,takže bývá často hospitalizovaná.Ale ještě před nedávnem byla docela v pohodě,plánovala si věci,byla psychicky v pohodě,takže i já jsem byla celkem v pohodě.Jen ji trápilo,že se nemůže dostatečně starat o malého syna.Minulý týden jí začaly bolesti břicha,odmítá jíst,už váží jen 40 kg,dostala na užívání Tralgit a lékař mi řekl,že se jí to rozšířilo dále( má difusní typ rakoviny)Moje reakce jsou všlijaké a nerozumím tomu,četla jsem si všechny příspěvky a brečela jsem jak malá i ted bulím nad psaním,ale když o stavu dcery mluvím s někým blízkým,tak jako bych mluvila o nemoci někoho cizího,žádné emoce,nic.Dneska mi volala moje prostřední dcera,která žije v zahraničí,plakala a já jsem ji utěšovala a říkala jsem jí,že přece ví,že naděje není,pak jsem si uvědomila,že opět nic neprožívám,že mluvím a mluvím a nechápu co pořád po mě všichni chtějí.Nevyznám se v sobě.Mám jen hrozný strach až dceři dojde,že vlastně umírá,nevím co dělat,jak se chovat.Ač je mi 50 let,neviděla jsem umírat člověka natož vlastní dceru.
Vážená paní Simono,
děkuji za Váš dotaz a důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Jste ve skutečně těžké situaci, na kterou člověk prostě nemůže být připraven a se kterou nemůže počítat.
Píšete, že Vaše 30letá dcera je těžce nemocná, přitom má malého syna, o kterého se hodně staráte také Vy, zároveň máte ještě další dcery, jedné z nich je teprve 10 let. To je opravdu těžká životní zkouška a není vůbec divu, že se nevyznáte ve svých pocitech, že Vás překvapuje, že někdy pláčete a někdy „necítíte nic“.
Jste v situaci, kdy naplno prožívat emoce, které by vyjadřovaly to, co cítíte, by Vám vlastně znemožnilo „fungovat“ – to znamená starat se o nemocnou dceru, malou dceru i vnuka, zároveň utěšovat další dceru, která Vám volá ze zahraničí, a jistě i zvládat všechny praktické věci, které jsou na Vás.
Píšete o tom, že máte strach, jak bude Vaše dcera reagovat, až jí dojde, že je vlastně pravděpodobně na konci svého života. Pro matku – pro Vás , ale i Vaši dceru — je samozřejmě něco takového těžko představitelné a nelze to zvládnout bez bolesti a a pocitů nespravedlnosti. Dá se předpokládat, že to Vaši dceru napadne, že bude cítit, že je to možné – a v takové chvíli by určitě potřebovala možnost to s někým sdílet. Snad to může být zázemí u jejího manžela, eventuálně u nějaké kamarádky, mohl by to jistě být i třeba psycholog, kdo by s ní mohl nejistotu nebo strach sdílet a podporovat ji k odvaze. Nemůžete všechno zvládnout Vy sama. Myslím, že stejně jako Vy máte tendenci chránit Vaši dceru před podobnými myšlenkami, tak může mít i ona tendenci chránit Vás a své nejbližší okolí před strachem z budoucnosti, který se jí určitě musí aspoň občas dotýkat. Stejně jako ona i Vy byste potřebovala zázemí, kde byste mohla všechno říct.
Takové chvíle prostě musí být hrozně těžké – ale sdílet s někým smutek a zoufalství je pomoc a podpora, která člověku umožňuje si alespoň na chvíli ulevit a zase jít o kousek dál. I samotný pocit, že někdo druhý nám rozumí, že dokáže spolu se námi sdílet pocity, které máme, je pro nás pomoc. Možná byste se mohla zeptat svého zetě, zda si také vážnost situace uvědomuje a připouští a zda si dovede představit, že jeho žena ho pravděpodobně bude potřebovat také proto, aby si spolu mohli říct všechno to, s čím si bude dělat starosti, co ji bude trápit, co bude potřebovat slíbit… Možná zjistíte, že spolu o lecčem, čeho se tak bojíte, už mluvili.
Vážená paní Simono, když se ocitneme v zoufalé situaci, z které není žádné dobré východisko, musíme prostě věřit tomu, že – přestože si to neumíme představit — jsme vybaveni na to takovou životní zkoušku zvládnout. Nezbývá nám nic jiného než důvěřovat v kapacitu člověka, že může něčím tak těžkým projít a žít dál. Samozřejmě že to člověka stojí hodně sil a vyžaduje čas, aby něco takového zpracoval – i proto je dobré a spravedlivé, aby nebyl v takové situaci se svými pocity a myšlenkami sám.
Chtěla bych Vás podpořit a povzbudit – máte před sebou čas, který můžete trávit se svou dcerou, mluvit o tom, co je pro Vás důležité, zažívat svou přitomnost, co nejlépe využít společný čas, nic důležitého neodkládat a být spolu tak, jak je to pro Vás i její rodinu možné.
Paní Simono, moc na Vás i Vaši dceru myslím – a pokud byste chtěla, můžete přijít nebo zavolat do poradny Cesty domů, kde můžete také mluvit o tom, jak se situace vyvíjí a jak ji zvládáte.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
