Co a jak vnímají pacienti v analgosedaci?
Dobrý den,
můj tatínek měl malobuněčný karcinomu plic, na který v neděli bohužel zemřel. V pátek se jeho stav velmi zhoršil, ale po podání větší dávky morfia se mu ulevilo. V předposlední den jeho života (sobotu) ho lékaři uvedl do jakési slabší sedace, kdy většinu času prospal, ale zároveň se sám budil po pár minutách, prohodil pár slov a zase na pár minutek usnul a pořád dokola. Byla jsem s ním skoro celý den. Když byl vzhůru byl plně při smyslech, nebyl zmatený a zvládl se bavit k věci. Říkal mi, že je rád, že s ním jsem a že ho tam nenechám samotného. Následující den se jeho stav však zhoršil a lékaři jej ráno uvedli do analgosedace. Byla jsem za ním v nemocnici odpoledne, mluvila na něj, ale tvrdě spal a nereagoval. Ruce měl bezvládné a přišlo mi jako by jeho duše už byla na půl pryč. Sestřička mi tvrdila, že tito pacienti sice spí, ale zároveň nás slyší a cítí, že tam jsme. Bohužel jsem s ním nezůstala až do večera, kdy zemřel. V tu chvíli mi přišlo, že už o mě nejspíše stejně moc neví, spokojeně spí a tak jsem se vrátila k malé dceři domů, i když jsem se s ním rozloučila a sdělila mu ještě vše, co jsem potřebovala, věřila jsem, že ho jestě další den zastihnu. Dala jsem mu do ruky plyšáka od dcery, aby nebyl úplně sám a řekla, že zítra zase přijdu. O 3 a půl hodiny později mi však volali, že zemřel... Nyní mám však velké osobní dilema, zda jsem udělala dobře, že jsem odešla a nebyla s ním až do konce. Kdybych věděla, že zemře ještě ten den, nikdy bych neodešla, ale sestřička mi řekla, že někteří pacienti mohou být v takovém stavu pár hodin, ale i týden. Slíbila jsem mu, že ho tam samotného nenechám a že s ním budu, ale teď nějak nevím, zda se mi povedlo svůj slib splnit. Jeho stav byl kritický od pátku a lékaři mě varovali, že mu selhávají plíce a srdce, ale tím jak jsem si myslela, že už je to konec v pátek i v sobotu, pořád jsem si říkala, že zítra za ním zase zajdu. Jak vnímají pacienti v analgosedaci? Slyší nás? Popřípadě vědí, že tam jsme? Mnohokrát děkuji za odpověď a přeji hezký den Zdeňka
Váš tatínek v neděli zemřel. Předposlední den jeho života ho lékaři uvedli do mírnější sedace, kdy se střídal spánek s tím, že prohodil pár slov. Den poté se jeho stav zhoršil a byl uveden do analgosedace. Byla jste u něj, tvrdě spal a nereagoval. Nezůstala jste s ním až do večera, kdy zemřel, vrátila jste se domů k Vaší malé dceři. Píšete, že kdybyste věděla, že ještě ten den zemře, nikdy byste neodešla. Píšete, že máte osobní dilema, jestli jste udělala dobře. Zajímá Vás, jestli pacient v analgosedaci vnímá, jestli slyší a ví, že tam s ním někdo je.
Dobrý den, Zdeňko,
popisujete poslední dny a hodiny života svého tatínka, který zemřel na rakovinu plic v nemocnici. Slíbila jste mu, že ho nenecháte samotného a trávila jste s ním hodně času. Zejména toho nejdůležitějšího, když mu nebylo dobře a když jste čekali, až mu léky uleví. Vaše přítomnost ho uchránila před pocitem osamělosti a umožnila mu se oddat spánku a najít potřebný klid. Přesně tak, jak jste mu to slíbila. Dle Vašeho popisu Vaši přítomnost a lásku v tu chvíli zjevně vnímal.
Druhý den již nebyl při vědomí. Jednak proto, že nemoc pokročila a vzala mu poslední síly na to, aby dokázal komunikovat a jednak proto, že dostával léky k navození analgosedace s úmyslem mu maximálně ulevit. Aby byla jistota, že pokud mu jeho stav nějaké utrpení přináší, aby jej nemusel vnímat a prožívat. V tento den jste na čas od tatínka odjela za svou dcerkou, která Vás také potřebuje a Váš tatínek v době, kdy jste u něj nebyla, zemřel.
Vy si vyčítáte, že jste s ním v jeho poslední chvíli nebyla a ptáte se, zda lidé v analgosedaci vnímají své okolí, zda vědí, kdo je s nimi. Máte v sobě výčitku, že se vám nedařilo splnit mu přání, že ho neopustíte a budete s ním.
Takové pocity viny trápí mnoho pečujících, kteří vytrvale a oddaně u svých nemocných blízkých bdí a nakonec jim možnost být u té poslední chvíle z nějakého důvodu není „dopřána“.
Bohužel Vám nemůžu s jistotou říct, co lidé ve stavu analgosedace či v posledních hodinách života, vnímají a slyší. Můžu jen ze zkušenosti říci, že ten nejdůležitější čas, kdy nemocný vnímá pocit bezpečí a kdy přítomnost blízkého člověka snižuje míru úzkosti umírajícího, je právě v době, než se dočká klidného spánku. Klidný spánek, ať už s dopomocí léků či jen v důsledku pokročilosti nemoci, je známkou toho, že umírajícího nic netrápí a nic mu nechybí. Dle Vašeho popisu jsem přesvědčená, že jste tatínkovi poskytla maximální podporu právě v těch nejzásadnějších chvílích závěrečné fáze jeho života. Svůj slib jste maximálně splnila. Byla jste u něj, když Vás potřeboval.
Ještě si neodpustím sdílet svou opakovanou zkušenost s tím, že načasování té poslední chvíle nedokážeme s jistotou ani my, zkušení lékaři či sestry, předpovědět. Přechod mezi životem a smrtí je tajemstvím a dokáže nás zaskočit. Umírající si dle našich svědectví velmi často moment smrti vybere sám. Když potřebuje, aby za ním někdo přišel, dokáže si na něj počkat i mnoho hodin. Dost často se však stává, že si umírající vybere na svůj poslední výdech právě chvíli, kdy je sám. Někdy je pro něj nejspíš snazší, udělat ten poslední krok sám, než když jej drží milovaný člověk za ruku. To se možná hůře odpoutává a odchází.
Vaše výčitky tedy nejsou na místě. Váš tatínek nebyl sám ve chvílích, kdy Vás potřeboval. Jsem naprosto přesvědčena o tom, že jste svůj slib splnila a umožnila jste tatínkovi jít v klidu a bez trápení. Kdyby potřeboval něco víc, tak by na Vás počkal. Vědomí, že se vrátíte mu poskytlo potřebnou jistotu.
Přeji Vám hodně síly do těžkého období, ať se bolest brzy otupí a můžete čerpat z těch hezkých a cenných chvil, které jste s tatínkem mohla prožít.
S úctou
Katarína Vlčková
Dotaz zodpovídá
