Byla jsem hospitalizovaná, když babička zemřela. Nestihla jsem si ji vzít domů, ani se rozloučit.
Dobrý den, obracím se na vás jako pozůstalá. Jedná se o mojí babičku, která zemřela před měsícem na rakovinu slinivky.
S babičkou jsme žily celý život, vychovala nás v podstatě ona a byla nám se sestrou doteď nejspřízněnějším a nejbližším člověkem. Vídaly jsme se každý den a jelikož nemám děti, byla ona mým největším životním smyslem. Měla jsem tendenci jí vracet vše, co pro nás kdy v životě udělala. Ani s jedním z rodičů jsme netrávily tolik času, co s ní.
Babičce bylo 96 let a pevně jsme věřily, že tu stovku hravě zvládne. Byla naprosto soběstačná, chodila na nákupy, sama se koupala, sama si denně vařila. Pak přišel ten zlom, kdy babička zežloutla a tentýž den, 27.9., se potvrdila ta nejhorší možná diagnóza - rakovina slinivky. Babička byla 14 dní hospitalizována, dodnes úplně nechápu, z jakého důvodu, nesměla nic jíst, výživa pouze z infuzí, přitom byla tak při chuti a básnila o normálním jídle, po propuštění domů mohla jíst dle doktorů cokoliv, na co bude mít chuť. Období babiččiny hospitalizace se sešlo s mojí operací ve Znojmě, obvolala jsem celou ČR, zda mám do toho jít a měla hrozný strach, abych babičku stihla. A stihla. Babička byla propuštěna do domácí hospicové péče 9.10., já ze Znojma 12.10. Čekaly mě tři měsíce na neschopence, které jsem netrávila jinak, než v přítomnosti babičky, která ještě byla schopna chůze a přesunu z postele do křesla nebo do koupelny, stihly jsme spolu i návštěvu blízkých na hřbitově.
Zlom přišel v neděli 3.11., kdy jsem začala masivně krvácet z pochvy a šla jsem do mdlob, okamžitě jsem volala rychlou a jela na Obilní trh, kde krvácení ustalo a dle výsledků krve jsem mohla být propuštěna domů s tím, že si mám zavádět čípky. Toho 3.11. byl poslední den, kdy byla babička relativně v pohodě. Následující den ráno, v pondělí 4.11. se masivní krvácení opakovalo, spadla jsem vedle v pokoji na zem a před příjezdem rychlé jsem se nestihla s babičkou normálně rozloučit. Ten den už byla babička špatná, volali jsme pana doktora a měla bolesti, naříkala, už nebyla schopná ani přesunu z postele do křesla, ale vnímala, co se se mnou děje a byla z toho špatná. Já byla odvezena opět na Obilní trh, kde už jsem měla v krvi hodnoty svědčící o pooperační infekci a celý den jsem v podstatě bojovala o život. Večer už jsem byla stabilizovaná, ovšem s šílenými krevními hodnotami a s 1,5l ztrátou krve, následovaly transfuze. Přišlo úterý ráno, 5.11. a babička se prudce zhoršila, nechtěla nic jíst, pila velice málo a už jen polehávala. Stále si uvědomovala, že jsem v nemocnici a nechala mě pozdravovat. Ve středu 6.11. už babička potřebovala opiáty, už téměř nekomunikovala, slova o mě nepadla žádná, ale dle slov doktorů může tento stav ještě x dnů přetrvávat. Já ovšem začala přemýšlet, zda nepodepsat revers a řešila jsem s rodinou, zda to nějak nezařídit. Dohodli jsme se s rodinou, že ještě počkáme do rána, do čtvrtka 7.11. na ranní vizitu, kde se zkusím domluvit na legálním propuštění. Té chvíle se ovšem babička nedožila. Zemřela ve čtvrtek v 0,45 hodin ráno. Ve čtvrtek na vizitě jsem dostala od doktora otázku, kdy chci jít domů. Myslela jsem, že se složím.
Mým největším problémem, když pominu tu největší ztrátu jako takovou, je, že jsem se s ní v pondělí ráno, než mě odvezla rychlá, nerozloučila. Druhý neúnosný problém spatřuji ve středě odpoledne, kdy jsem řešila s rodinou, zda nepodepsat revers a nepřijet domů, což se nestihlo a nechali jsme to na čtvrteční vizitu, kde jsem se v podstatě dozvěděla, že můžu jít domů, 6 hodin po babiččině smrti. Mám pocit, že se s tím nikdy nevyrovnám a neodpustím si to.
Když jsem se ptala na názor nemocničního personálu, ještě v tu středu jsem prý měla vysoké hodnoty CRP a hrozilo krvácení, až teprve čtvrteční odběry ráno potvrdily úspěšnou reakci na ATB a hodnoty šly dolů, proto se mě pan doktor ptal, jestli chci domů. Také přítel nechtěl o žádném propuštění v půlce týdne ani slyšet. Nicméně ten šok, kdy mi bylo doktory po 6 hodinách po babiččině smrti nabídnuto, zda chci domů, to mám pocit, že nerozdejchám.
Také mě trápí pocity viny, zda babiččino zhoršení nesouvisí s mojí hospitalizací pro krvácení a strachem o mě. Také si kladu otázku, proč na mě nepočkala. Rodinu napadlo, že třeba si nepřála, abych u toho jejího konce byla, protože já jsem ten člověk, který s ní trávil nejvíce času a u kterého hrozilo, že bych to třeba nezvládla. Celé je to hrozně divné a nedokážu se soustředit na nic jiného. Celé dny přemýšlím a snažím se získat odpovědi na mě otázky.
Předem mockrát děkuji za přečtení i za případnou odpověď.
Lucie, vnučka
Napsala jste nám o umírání babičky, které pro Vás bylo rychlé a zároveň bylo Vaše společné loučení komplikované Vaším onemocněním. Vyčítáte si, že jste se s babičkou nerozloučila, nebyla jste s ní v posledních chvílích a také si kladete otázky, zda babiččin odchod nesouvisel s Vaší nemocí.
Dobrý den, Lucie,
rozumím tomu, že Vás to napadá. Přemýšlíte, co mohlo být lépe a možná to celé souvisí s tím, že jste v šoku z babiččiny smrti i z toho, jak to všechno proběhlo. Je možné, že Vám v hlavě běhá mnoho myšlenek o tom, zda nemohlo být něco jinak — jestli to třeba nešlo zvrátit či zastavit. Je normální, že si kladete tyto otázky. Ne proto, že by bylo asi bývalo možné babiččino umírání zásadně změnit, ale je to součást truchlení. Jednoznačně byste si přála, aby babička nezemřela a tak si Vaše pocity a vědomí hledají cestu, jak by to bývalo mohlo dopadnout lépe. Je to velké trápení, které se objevuje často, když na smrt blízkého člověka nejsou lidé připraveni a někdy, i když se úmrtí dalo předpokládat.
Vypadá to, že ačkoliv se babička starala v průběhu svého života o Vás a Vy nyní o babičku, nemohly jste se o sebe postarat těch několik posledních dnů, kdy jste byly každá svým vlastním způsobem ve vážném stavu. Je škoda, že to nevyšlo jinak, že jste byla vážně nemocná a že jste byla nemocná právě v tomto období. Bohužel, někdy se stane, že pečující blízký člověk má sám takové obtíže, že nemůže být umírajícímu nablízku. Zároveň mám z Vašeho popisu dojem, že dokud to šlo a také dokud Vaše babička měla dost sil, byly jste si nablízku téměř neustále. Chvíli jste dokonce stonaly spolu a babička vnímala Vaši péči a zároveň Vaši potřebu léčit Vaše akutní potíže. Byly jste spolu i ty tři měsíce Vaší neschopenky. Nevyšly, bohužel, poslední tři dny, kdy, upřímně, i Vy jste byla ve velkém ohrožení a nebylo asi na místě riskovat další zdravotní komplikace, i když z Vaší zprávy čtu, že byste pro babičku udělala téměř cokoliv.
Píšete, že Vás mrzí, že na Vás babička nepočkala. Představuji si, že byste si s ní ráda řekla poslední sbohem a poděkovala jí, za všechno, co jste spolu zažily nebo s ní jen tak byla. Samozřejmě, že nikdo z nás neví, jak to opravdu bylo, ale je možné, že babička už neměla dost sil k dalším hodinám či dnům života. Popisovala jste, že jí bylo hodně špatně a její tělo už nezvládalo zůstat na živu. Také je zde možnost, že by si pro Vás přála, abyste se dobře doléčila a už za ní nemusela spěchat. Je také možné, že babička už byla natolik odpoutaná od tohoto života, že už mohla nechat věci běžet mimo sebe. I když jste nestihly být v jejích posledních okamžicích spolu, hodně důležitého už bylo mezi vámi jasné a babička nemusela mít pochybnost, že kdybyste mohla, byla byste s ní až do posledního dechu. Vaši příbuzní mají také možná pravdu, že babička zemřela tak, aby už Vás více nezatěžovala, nebo aby mohla odejít sama, bez kontaktu se zármutkem své milované vnučky. Stává se to opravdu velmi často, že umírající odejdou ve chvíli, kdy tam ti nejbližší nejsou, je možné, že je to tak pro některé umírající snazší.
Lucie, pokud máte něco, co byste s babičkou potřebovala sdílet, co byste jí chtěla vyjádřit, doporučuji Vám začít třeba babičce psát dopis nebo pro ni vytvořit nějakou kresbu. Ukazuje se, že pozůstalým velmi pomáhá, mohou-li své pocity a myšlenky zemřelému sdělit i po jeho smrti. Poděkování, mrzení, že to nevyšlo, jak byste potřebovaly, rozloučení, zprávy o sobě, prostě cokoliv. Dokončí se tak vše mezi Vámi a babičkou a Vy budete moci zformulovat vše, co byste babičce ráda pověděla, kdybyste bývaly mohly být spolu. Dopisy nebo deník si pak můžete schovat nebo je uložit na nějaké místo, které máte s babičkou spojené nebo na místo jejího posledního odpočinku. Pro hodně pozůstalých jsou tyto vzkazy důležité, protože jejich láska přesahuje za okamžik smrti milovaného člověka.
Přála bych Vám, abyste mohla postupně pro sebe a snad i pro babičku vyjádřit všechno, co potřebujete a snad Vám to pomohlo nést žal z té velké ztráty.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
