Babička umřela v hrozných podmínkách a za nejhorších okolností v LDN. S babičkou odešel i kus mne.
Dobrý den,
před dvěma týdny mi umřela babička v LDN. Koncem loňského října nastoupila do Motola na katetrizaci, jíž jí měli lékaři opravit srdeční chlopeň. Před tímto zákrokem však přistoupili k zástavě srdeční činnosti a jejímu následovnému obnovení pomocí defibrilátoru, aby odstranili srdeční arytmii. Dva dny poté babička utpěla mozkovou příhodu a ochrnula na levou půli těla. Ke katetrizaci nakonec nedošlo. I přes tento příšerný šok, kterým do té doby soběstačná babička prošla, našla další chuť do života a začala rehabilitovat. Než nastoupila do nemocnice, žila sama v bytě ve druhém poschodí, sama si nakoupila, uvařila, podnikala výlety s přítelkyněmi, chodila plavat, byla čilá, pohybovala se bez hole a žila na svůj věk velmi aktivním a plnohodnotným životem. Letos v květnu by se dožila 82 let. Z Motola však byla převezena do LDN v Třebotově, i přesto, že moji rodiče ještě v Motole s babičkou probírali domácí ošetřování a LDN odmítali. Nakoupili rehabilitační pomůcky, kuličkové polštářky, vzali si kontakt na rehabilitační sestru, která by za babičkou dojížděla. I přesto se babička v LDN ocitla. V naprosto otřesném prostředí, kde bylo na pokoji pět pacientů, kteří se zdáli být krůček od smrti, všude zatuchlo a k tomu všemu personál, který starého člověka snad nevnímá ani jako člověka. Rodiče za babičkou denodenně dojížděli, cvičili s ní, krmili jí, dělali jí společnost (LDN měli kousek od domu, tak mohli denně dojíždět, navíc táta je nezaměstnaný a máma pracuje jen dopoledne). Domů si jí však nevzali, protože se domnívali, že bychom péči o imobilní babičku nezvládli. V únoru nemocnici zachvátila epidemie průjmu a ústav se pro návštěvy na týden zavřel. Nikdo s babičkou necvičil. Následně babička dostala zánět průdušek, začala se zavodňovat a selhávalo ji srdíčko. Všechny dosavadní rehabilitační pokroky (babička chodila v chodítku na chodbě, dokázala sedět, dokonce jednou bez opory i stála) byly pryč. Jen ležela a chřadla. Kvůli potížím se srdíčkem jsme nesměli cvičit a babička postupně ztrácela sílu i v pravé části těla. Zmizela ji lýtka, neunesla ani hrníček s vodou. Se sestrou a přítelem jsme vedli s rodiči mnoho debat na téma "vezměme si babičku domů, nebo nám jí tu zabijí". Nešlo to. "Nejde to" byla neustále se opakující jediná odpověď mých rodičů. Nemáme polohovací postel, neumíme dát kapačku, co když nebude chtít jíst (babička postupně stravu i pití odmítala) a co když nám doma umře. Nedovedli si to představit. Ale že babička umře v tomto ústavu, což se také stalo, to si představit asi dokázali. Celý život žila pro rodinu, byla obětavá, milující, se sestrou nám byla druhou mámou, starala se o nás a byla pro nás útočištěm, kam jsme se mohly vždy uchýlit před strastmi, které nám připravovali naši rodiče. Matka cca 15 let pila, rodiče se hádali, byli agresivní, mnohdy se i vážně poprali a my jsme u toho všeho musely asistovat jako svědci, dokonce jsme byly volány k hádkám a byly do nich vtahovány, to vše jako malé děti!! Ale to je na jiné povídání. Babička bydlela kousek od nás, takže jsme k ní často utíkaly pro ochranu a lásku. Nedokážu si odpusti, že člověk, který mi celý můj dosavadní život byl tou největší oporu, největším přítelem, milujícím rodičem, najednou není. Že jsem dopustila, aby umřela úplně sama, bez rodiny, bez lásky, bez toho, abych jí držela za ruku a byla na ten těžký okamžik s ní. Rodiče za ní sice denně jezdili, ale i tak zemřela opuštěná a v ústavu, to si nezasloužila, nikdo by takto nechtěl skončit. Když mi táta ráno zavolal, že babička odešla, myslela jsem, že umřu, a strašně jsem si přála umřít taky a odejít za ní. Je to dva týdny a já zoufale toužím po její fyzické přítomnosti. Kdybych věděla, že budu s ní, neváhala bych to skončit. Vůbec nevím, jak teď budu dál žít, komu se budu svěřovat, kdo mě vždy přijme a poradí mi. Mám pocit jakoby s ní odešel i obrovský kus mně. Nechápu, že už není, a hrozně potřebuji vědět, kde teď je a jak se má. Vím, že to všechno chce čas, že to časem přebolí, ale já bez ní prostě nedokážu být. Viním sebe i rodiče z její zbytečné smrti a marně hledám odpověď na otázku, kde teď babička je, co se s ní vlastně stalo. Nemohla přeci jen tak zmizet. Někdy si přeji usnout a už se neprobudit, shledat se s ní, obejmout jí a být prostě zase s ní. Měla ještě žít, chtěla žít, byla plná energie a elánu, měla plány a my ji to nedopřáli. Nakonec umřela sama, proležená, rozbolavěná, zmatená a nešťastná. Nechtěla v tom ústavu být, když ještě byla mentálně v pořádku (později bývala, údajně následkem nedokysličení mozku, zmatená) ukazovala mi sestřičku, která je na ni zlá, říkala, že je to prašivý barák, ať ji vyndám z té ponižující klece (měla postel se postranicemi) a jednou nás dokonce prosila "zabte mě". Odešla v hrozných podmínkách a za těch nejhorších okolností, jaké mohly nastat. A já nerozumím tomu, proč se to muselo stát, proč člověk, který je ztělesněním dobra a laskovosti musí končit takto nešťastně. Nedokázala jsem to změnit a ztratila jsem ji. Naštěstí mám sestru, se kterou si každý den píši o svých pocitem a se kterou mohu vše sdílet. Udělaly bychom cokoliv, abychom to mohly změnit. I přesto, že víme, že babička už není, nedochází nám to, nechápeme to, zdá se, jakoby to vůbec nebylo reálné. Není přeci možné, že už nám nikdy neotevře dveře a nikdy nezvedne telefon. Cítím se strašně slabá a zničená a nerozumím tomu. Já vůbec nevím, co teď bez ní budu dělat.
Dobrý den, Pavlo,
asi znám příběh Vaší babičky — myslím, že před pár dny jsem totiž odpovídala na dopis Vaší sestře (viz tento dotaz i odpověď). Vnímám, jak moc pro Vás pro obě babička znamenala a jak je těžké smířit se s tím, za jakých podmínek a okolností umírala. Možná se s tím ani vyrovnat nejde. Snad jen čas některé vzpomínky částečně zahladí a jiné životní udělosti je překryjí.
Píšete, že si nemůžete odpustit, že babička už není. Ale za to Vy přeci nemůžete. Těžko i říct, jestli by žila déle, kdybyste ji měli doma. Určitě lépe, ale jak by se její nemoc vyvíjela, to nikdo neví. Vy jste spolu se sestrou a přítelem usilovali o to, aby si ji rodiče vzali domů, a není Vaší chybou, že na to rodiče nepřistoupili. Dokonce i jejich obviňování bych byla daleka. Vždyť víte, že původně ten záměr měli — nakupovali potřebné pomůcky atd., ale pak asi tváří v tvář babiččinu stavu mohli ztratit odvahu, to je přirozené. Ne všichni si dokáží vzít na svědomí případné zanedbání léčby a mnoho lidí věří, že pod lékařským dohledem je nemocný člověk ve větším bezpečí a je to tak pro něj nejlepší. I Vaši rodiče dělali, co bylo v jejich silách — v mezích toho, na co si troufli. Byla to nešťastná shoda okolností, že došlo k zákazu návštěv, tudíž babička přestala rehabilitovat a následovaly další komplikace. Můžete se jistě právem zlobit na poměry na LDN, špatnou péči po stránce zdravotní i lidského přístupu. Dovedu si představit, jakou bezmoc to vyvolává. Bezmoc obvykle žene člověka k silným pocitům lítosti nebo zlosti. Neobracejte zlost proti sobě, a je-li to možné, zkuste ji nemířit ani tolik proti rodičům, vždyť i jim je jistě moc těžko a prožívají pocity viny. Komu by Vaše zlost ještě mohla patřit? Měl by o ní někdo vědět a pocítit ji? Možná potřebujete ještě něco udělat, abyste dokázala lépe přijmout to, co už změnit nejde a měla sílu na smutek, kterým musíte projít, kterým prochází každý, když přijde o někoho blízkého.
Trápí Vás také, že neznáte odpověď na otázku, kde babička teď je a jak se má. Nikdo nevíme, co je po smrti. Je to veliké tajemství, kterým se lidé zabývají od nepaměti. Píšete, že vůbec nevíte, jak teď bez babičky žít, cítíte se zcela bez síly. Vaše babička byla silná a houževnatá žena, jak uvádíte, dokud mohla, žila velmi aktivním životem. Věřte, že její síla je i ve Vás. Vy jste pozemským pokračováním jejího života, nesete si její geny i vše, čemu Vás naučila svým příkladem.
Nebojte se jí zkusit zeptat, kde teď máte brát sílu a jak dál žít. Co by Vám poradila?
Je určitě moc dobře, že můžete svůj smutek sdílet se sestrou. Předpokládám, že rovněž přítel, který při Vás stál za babiččina života, je Vám i teď oporou.
Truchlení nepřejde za pár dní ani týdnů. Je to proces, který nelze uspěchat.
Věřím, že jím s pomocí svých blízkých zvládnete projít ke zdárnému vyústění — směřování k budoucnosti, navazování nových vztahů a naplňování vlastního života. Ráda bych Vás ale i podpořila, abyste se v případě potřeby nerozpakovala vyhledat pomoc psychoterapeuta, který by Vám mohl pomoci zpracovat Vaše pocity a najít nový přístup k tomu, čím jste se svou babičkou prošla.
Přeji Vám hodně síly, odvahy a vlídnosti k sobě samé.
*
Alexandra Lammelová*
Dotaz zodpovídá
