Babička je v LDN, ráda bych se o ni starala doma, ale rodina mě moc nepodporuje. Jakou péči zajistit, co dělat?
Dobrý den,
váhám zda je můj dotaz pro psychoterapeuta nebo sociálního pracovníka.
Je mi 39 let, mám dvě děti. Moje máma a teta se pohádaly o majetek po babičce v době okolo mých 12ti let. Něco bylo převedeno na mou tetu za zády mojí mámy a teta prohlašovala, že o tehdy ještě velmi aktivní babičku se na stáří postará. Máma to vyčítala tetě i babičce, byl to pro ni velký otřes. Doteď nevím, kdo měl v tom konfliktu jakou část pravdy. Já tomu tenkrát jako dítě nepřikládala význam, k babičce jsem jezdila na prázdniny a celkově k ní měla velmi pěkný vztah. Byl to takový ostrov klidu a jistoty. Před 7mi lety se babiččin vztah zhoršil, teta si ji vzala k sobě (a její byt, převedený na tetu pronajala). 7 let se o ni starala, ale myslím že tak poslední 2 roky šlo o skutečnou péči. Jezdila jsem tam občas, byla jsem klidná že je babička u rodiny,návštěvy v domě "nepřátel mojí mamky" byly nepříjemné, ale dalo se to. Babička sama chodila, jedla, byla při smyslech, jen stárla. Na konci ty 2 roky to asi bylo náročné, hlídat ji, aby někde neupadla. O prázdninách teta využila odlehčovacího pobytu, kde se babička zhoršila, upadla. Teta byla na dovolené, s námi vůbec nekomunikuje. Nechala babičku převést do LDN.
Na babičce bylo vidět, jak moc chce zpět domů a ptala se mámy, jestli si ji nevezme. Na to moje máma vůbec nereagovala. Žije ve 2kk s tatínkem který je po operaci a má vývod. Ale myslím, že by o tom ani jinak neuvažovala. Finance pro moje rodiče nejsou žádný zásadní problém , i moje rodina bydlí v pěkném bytě díky půjčce od mých rodičů. Teta babičce řekla, že jí pošle do domova důchodců hodinu a půl od Prahy . Já se nejdřív snažila domluvit s mámou, že si babičku vezmu, jestli mi může pomáhat. Nevím, zda by to bylo reálné, musely bychom se u ní střídat. Tatínek je zatím samostatný, nepotřebuje dohled. O tom se ale vůbec nechtěla bavit. Pak jsem se snažila dohodnout, že všichni zaplatíme část poplatku aby babička mohla být v domově důchodců který je výrazně blíž a soukromý. Náklady bych sama asi neutáhla a nechtěla nést sama dlouhodobě, ale při příspěvku každé vnučky a dcery by se to dalo zvládnout, nabízela jsem že jeden rok zaplatím jen já, pak budou přispívat ostatní. Navíc, babička má někde na kontě našetřený důchod, o tom ale teta vůbec nechtěla slyšet. Ani to se mi nepodařilo prosadit, moje máma a sestra byly ochotné platit maximálně rok a ani tetě se do toho moc nechtělo - utrácet babiččin důchod.
Nakonec babička v LDN znovu upadla, zlomila si krček, operovali ji. To je týden nazpět. Je zmatená, což nikdy nebyla. Když jsem za ní byla včera, jen spala, nešlo ji probudit, sestry v LDN řekly že ani nebude mít večeři. Myslím, že nám odchází. Snažila jsem se kontaktovat sestřenici, zda u ní byla a jestli byla babička vzhůru,abych se o ní něco dozvěděla. Ani se sestřenicí jsem nebyla nikdy v intenzivním kontaktu, ale zdálo se mi že mezi námi žádný konflikt není. Chovala se hodně odtažitě a cize, kázala mi co můžu čekat, když je babičce 96. To já samozřejmě vím. Jen to všechno dění kolem a to co se babička v LDN dozvěděla, že se o ní do konce života nepostarají, to mě moc mrzí. Je mi z toho pořád smutno. Celá rodina (dokonce i můj "nezávislý pozorovatel" tatínek) se tváří, že to moc hrotím, prožívám....nevím, možná jsem trochu taková. Ale pořád si říkám, že takhle to nemělo být. A mrzí mě, že pro to už nemůžu nic udělat.... A hlavně že by se babička měla i při tom umírání líp, kdybychom spolu všichni mluvili.
Dotaz na sociálního pracovníka by asi zněl..opravdu už pro to nic udělat nemůžu? Má cenu např. babičku převážet někam do hospice, uvažovat o domácím hospicu u nás doma? Chce to sebrat odvahu a tu ztrácím, když vím, že nikdo z rodiny mě nepodpoří. Naštěstí mám také manžela a děti. Mám ale také práci, mohla bych si vzít 3 měsíce volna na péči podle zákona. Dál nevím, co bych dělala. Předem děkuji, omlouvám se za délku. Jana
Dobrý den,
moc mě mrzí, že stojíte před takovým rozhodováním a za pro Vás nepříjemných okolností. Předpokládáte, že babička umírá a zvažujete, jakou péči můžete zajistit. Váš text mi zní tak, že Váš mrzí především to, že by o babičku mohlo být dobře postaráno, kdybyste se v rodině dokázali dohodnout a péči si rozdělili. Dokonce přemýšlíte o tom, že byste péči o babičku převzala Vy sama bez pomoci mámy, ale zároveň je pro Vás těžké se k tomu odhodlat, když Vás nikdo v rodině v rozhodování nepodporuje. Je úplně v pořádku, že máte obavy a přemýšlíte, jestli péči zvládnete, myslím, že je užitečné si to dobře rozmyslet.
Vaše povídání na mě působí tak, že se v situaci cítíte hodně osaměle. Jako kdybyste se snažila sama vyvolat v ostatních pocit důležitosti tohoto času s babičkou. Pochopila jsem, že to prožíváte jako lítost nad tím, jak by to pro babičku mohlo být jiné a hezčí, kdybyste spolu všichni mluvili. Říkám si, že ta snaha ostatní přesvědčit může být hodně vyčerpávající, možná prožíváte i zklamání.
Přemýšlím o tom, jestli máte ještě chuť a energii zkoušet podporu v rodině získat. Chci ocenit Vaši snahu o domlouvání s rodinou i to, že jste zkusila nejspíš všechny možné varianty péče o babičku navrhnout. Zatím nikdo nenabízí pomoc. Možná může pomoci, pokud budete mít rozmyšleno, kolik času a energie do péče o babičku Vy sama můžete investovat, co je pro Vás reálné zvládnout bez pomoci ostatních. Říkám si, že když uděláte rozhodnutí, jak může dál péče o babičku vypadat, můžete se o něj opřít a předložit je ostatním členům rodiny jako návrh, do kterého se mohou nebo nemusí zapojit.
Nicméně může se stát, že na péči a rozhodování opravdu zůstanete sama. Nevím, jak se na péči o babičku doma dívá manžel, zda by Vás podpořil on. Už víte o možnosti dlouhodobého ošetřovného, což je skvělé, jen je třeba o něj požádat lékaře před propuštěním babičky z hospitalizace. Pokud by Vám zaměstnavatel potvrdil dlouhodobé ošetřovné, máte pak až 3 měsíce na to vymyslet, co dál. Za tu dobu se toho může hodně stát. Jak ve zdravotním stavu, tak i v zajišťování služeb, jako je např. jiná lůžková péče o babičku nebo zajištění pomoci doma od pečovatelské služby, agentury domácí péče nebo domácího hospice apod. Říkám si, jestli víte o tom, zda babička pobírá příspěvek na péči, ten by pak mohl být na úhradu služeb a péči použit.
Pokud o péči doma uvažujete, ptejte se lékaře v LDN, jakou péči bude babička doma potřebovat. Proberte s ním i časovou prognózu, abyste věděla, zda Váš pocit, že babička možná umírá, je namístě nebo zatím není stav tak vážný. Je to důležitá informace jak pro Vás, abyste mohla dobře zvážit své síly, tak pro hledání vhodného typu péče. Můžete se ptát, zda např. půjčit polohovací postel? Zajistit WC židli? Nebo je ve hře spíše hygiena na lůžku? Jaké léky babička užívá a jaká je forma podání léků? Je třeba péče zdravotní sestry? Jak je to u babičky s výživou? A další otázky, které si asi sama kladete.
Každý máme jen určité množství sil a proto je dobře mít nějaký záložní plán — třeba žádost v lůžkovém zařízení apod. Domácí péče není jediná správná možnost, i lůžková péče může být kvalitní a dostačující. Důležité je hlavně to, aby babička věděla, že jste při ní, že děláte, co je ve Vašich silách.
Pokud byste si chtěla o rozhodování promluvit s někým mimo rodinu, doporučuji poradny při hospicích, které lze většinou kontaktovat osobně i telefonicky.
Přála bych Vám, abyste našla cestu k rozhodnutí a aby Vám přineslo klid.
S pozdravem
Veronika Drnková
Dotaz zodpovídá
