Život jde dál

Ahoj,
tak uběhlo více jak šest let, kdy jsem psal tady naposledy. Moje mamka zemřela 18.11.2017. A po pravdě se cítím v pohodě. Vyrovnal jsem se s tím. Už vím, že to nebyla moje chyba. Byla smůla, že jsem byl u toho. Nemyslet si, že jsem to zavinil já.
Už nebydlím v baráku, kde se to stalo. Nemám to každý den před očima, kde se to stalo v bytě. Bydlím s přítelkyní, která je naprosté zlatíčko. Už ani neberu antidepresiva. Nějak je to všechno daleko ode mně. Opustil jsem všechno, co jsem znal ale zároveň se cítím dobře.
Jsem mladý kluk, který chce rodinu, děti a neřešit pořád minulost. Nemá to cenu a bere to akorát tak energii. Proto možná proto i ty deprese, úzkosti. Proces truchlení byl dlouhý. Hodně dlouho jsem chtěl odejít mnohem dříve z rodinného baráku. Kvůli babičce a dědovi jsem tam zůstal. I když v pozdějších letech jsem se hodně hádal s rodinou. Přitom v tom městě, kde jsem žil není moc možností pro mladé lidi. Všichni přátelé a kamarádi odešli do Prahy a podobně.
Za dva dny bude výročí, zapálím svíčku a to bude všechno. Nemám nějak touhu se vracet k minulosti. Zajímá mě, co bude v práci. Kam na dobrý jídlo a nebo na koncert. Prostě jít už jen dopředu. Vím, že jsem schopný a že tohle mi dala mamka. Zase mám sebevědomý, které jsem neměl dlouho. Truchlení bylo potřeba ale ne na úkor vlastního života. O co všechno jsem přišel kvůli depresím. Přitom je život krásný.
Vím, že kdo to bude číst a prožívá ztrátu. Bude si myslet, že jsem se zbláznil. Mé rady jsou ať se obrátíte na psychiatra, psychoterapie. Zkuste chodit mezi lidi a nějaké mít koníčky.