Po úmrtí maminky mě trápí, co všechno jsme mohli udělat jinak. Jak se s tím vypořádat?

Dobrý den,

procházím teď strašným obdobím a potřebují se z toho možná i vypsat a zároveň hledám i pomoc. Před čtyřmi dny mi zemřela maminka, 4 měsíce trpěla a věřila doktorům, že jí pomůžou. Její nemoc byla především spojená se srdcem. Léčila se dlouhodobě na klinice srdečního selhání a k tomu se jí družily další nemoci a její už tak vážný stav zhoršovaly. Předem se omlouvám, ale asi se budu muset trošku rozepsat, protože část příběhu začala už v mém dětství. Maminka byla nemocná co si pamatuji, neměla lehký život. Potkávala jí jedna zdravotní katastrofa za druhou. Ale nejdůležitější je období před cca 2-3 lety, kdy se zjistilo, že mamka v noze nemá tukovou bulku, ale Lymfom. Statečně a úspěšně prošla chemoterapií a ozařováním, bylo jí cca 69 let. V té době měla taky podstoupit katetrizaci, dlouhodobě měla problémy se srdíčkem, měla za sebou dva infarkty, bypass apod. A právě skrz tu katetrizaci (která se nedělala) se zjistilo, že to v té noze je nádor. Po chemoterapii byla maminka dle doktorů příliš "křehká" na jakýkoliv zákrok ohledně chlopní a srdce. Což jsme chápali a i viděli, léčba jí dala zabrat. Cca 2 roky to tedy stagnovalo a nic se neřešilo i když byly dny kdy mamka měla velké obtíže (dýchání, zavodňování) a skončila v nemocnici. Stále prosila doktorku, aby jí nějak pomohla. Ta jí v překladu říkala, že se jim do toho nechce šťourat. Nevím a nechápu na co se čekalo, proč to muselo dojít tak daleko :(

Každopádně letos v dubnu se její stav rapidně zhoršil, velké zavodňování břicha a nohou s prosaky, zanícené díry v noze, problémy s dýcháním při námaze, únava, psychika apod. V nemocnici byla jako doma. Najednou zákrok na chlopni byl možný, byť doktoři předtím říkali, že by to nešlo přes její křehkost. A taky když se koukali kdysi přes jícen dovnitř, nebylo tam údajně vidět. Teď ano a jestli to bylo předtím ovlivněné tím, že tělo bylo po chemoterapii rozbourané, těžko říct. Ale obecně tvrdili i teď, že maminka by hlubší zásah, například operaci srdce, nepřežila. Bratr měl taky známého, který znal primáře jiné kliniky z té nemocnice. Ten nám udělal laskavost a šel se na mamku přeprat. Částečně to pomohlo k tomu, aby se věci malinko pohnuli. Ale i tak jsem měla neodbytný pocit, že to s mamkou vzdali. A proto jsem začala hledala jiné možnosti, alternativy, ať už jinou nemocnici, nebo zázrak. Operace chlopně měla proběhnou nejdříve v srpnu, ale pak to posunuli na 12.7., radovali jsme se, ale i to už bylo pozdě a nakonec se neuskutečnila pro zhoršení stavu. Mamka to prostě nestihla a prý by stejně operace té chlopně už nepomohla. Doktoři nás pak tlačili do paliativní péče (což částečně probíhalo, měla kanylu na Diuaretika) a obecně to působilo, že nás chtěli vyfiltrovat.

Jak jsem psala výše mamka začátkem července začala dostávala Diuretika v kapačce, měla nově kanylu. I protože se ještě myslelo, že operace bude až v srpnu, než dali termín na ten červenec. A tak měla berličku v podobě kanyly na odvodňování. No a do pak toho přišel ten osudný průjem. Ptali jsme se sestry z kanylačního centra a prý to nevadí, volali jsme i praktické doktorce a prý by to nemělo být nic vážného. Každopádně, když jsme si doma s mamkou odpoledne objednávali jídlo, přála si rizoto s ohledem na střevní potíže asi ideální volba, ale já objednala něco jiného, podle sebe a ta polívka to jen zhoršila. Diuretika a průjem způsobily selhání organismu a orgánů (ledviny, játra), silnou dehydrataci a skončila tak na jipce kde byla do 9.7. Do teď myslíme na to, že jsme sanitku volat nechtěli, tvrdili jsme jí, že je to jen průjem. Mamince bylo často opravdu zle a tak jsme tomu asi nepřikládali takový důraz. Byl to přece jen průjem, zkus se vyspat mami... Dokonce mě prosila, ať tam s ní zůstanu, asi se bála, že umře. Je mi v tom opravdu hrozně. Furt jí slyším, nechoď ještě... Zároveň mám pocit, že jsme znevažovali její stav a strašně si to vyčítám. I fakt, že jedla tu polívku, kterou jsem objednala i když chtěla rizoto. Nenapadlo nás, že i malý výkyv, jejího zdravotního stavu, může nadělat takovou paseku. A taky furt myslím na to, že kdybych tu sanitku nezavolala, asi by umřela doma a s tím bychom se už nejspíš nevyrovnali. Hlavně bratr, který pod tlakem dlouhodobé zátěže občas ztrácel nervy. Když jsem jí pak viděla na jipce, neustála jsem to a začala jsem brečet. Bylo mi jí tak strašně líto, byla dobitá, sotva udržela oči. Ale bojovali jsme. Přece nám průjem nepřekáží plány... Snažili jsme se jí morálně podporovat, hlídat ať jí, protože stále bylo ve hře, že operace proběhne příští týden, tedy 12.7. Což se nakonec nestalo. Když jí 9.7. pak přesunuli z jipky na pokoj, byl to jak zlý sen. Celkově to působilo jako pokoj smrti, tady nám reálně došlo, že už nám nikdo nepomůže. Maminka tam byla jeden den a druhý den ráno nakonec zemřela. A já se teď tak strašně naštvaná. Zlobím se na doktory, zlobím se na sebe, zlobím se na celý svět, protože čím déle se čekalo tím menší měla naději. Taky nám neřekli, že jí v den po přesunutí na pokoji smrti zkoušeli vysazovat léky, které jí vlastně podporovali a udržovali naživu. A bez nich to nezvládla. Nechápu proč nám to neřekli? Vzali nám tak možnost se s ní naposledy rozloučit. Bolí mě, že maminka i přes nepříznivý stav chtěla tak moc žít. Občas plakala a bála se, že umře, ale zároveň bojovala a do poslední chvíle si přála, aby to dopadlo dobře. Den před tím než zemřela jsem u ní byla a ona se mě ptala co budeme dělat. Protože jí samozřejmě řekli co se děje i když jsme si to nepřáli. Věřili jsme, že psychika je v tomhle strašně důležitá. A mamka už nepotřebovala slyšet další nepříznivé zprávy. Taky nám kdysi řekla, že by nechtěla vědět, kdyby umírala. Částečně si, ale myslím, že to věděla. Já jsem ji teda (po té otázce co budeme dělat) řekla, že půjdeme jinam, že to nevzdáme,. když tady jí nepomůžou. Již před 3 měsíci jsem obepsala půl republiky, nyní jsem psala i do ciziny. Napsali mi z Německa i Ameriky, psala jsem i do Indie, to jsem jí taky řekla. Byla tam stále naděje. Taky jsme opět řešili jinou nemocnici, přes známost. Mně tam původně neodepsali, ale bratr měl kontakt. Maminka předtím o tom nechtěla ani slyšet, už jsme totiž měli možnost jít jinam. Dokonce nás objednali na výročí tátovi smrti. Tak jsme si říkali, že to snad zařídil táta. Ale ona prostě věřila, že tam kde je, jí pomohou jako tomu bylo kdysi. Pak, ale sama říkala, že jsme to měli zkusit jinde a proč jsme sem chodili. Popravdě každou další návštěvou té nemocnice se její stav spíš rapidně horšil. Celkově to bylo jak zlý sen, noční můra a nejhorší byla ta bezmoc. Ale s bratrem jsme chtěli věřit že to zvládneme a bude to dobrý, jinak bychom se zbláznili, potřebovali jsme víru. A tak jsme mluvili o tom, že to ještě není konec a mamka tady s námi bude ještě pár let. A asi proto jsem se s ní ani neloučila i když doktoři, říkali, že nemá moc času. Ale taky říkali, že už tu neměla být tak dva roky. A proto jsem jim nechtěla věřit a poslouchat je. Prostě jsem si to odmítala připustit. Já se navíc nechtěla chovat asi i abnormálně a maminku víc děsit, bála jsem se, popírala to.

A teď? Teď se v tom utápim. Vyčítám si všechno.... Měla jsem s ní být víc, měla jsem jí říct, že ji miluju. Obejmout ji... Měla jsem jí držet za ruku a nikam neodcházet, neměla jsem jí dávat tu polívku.. Měla jsem...

Abych byla upřímná k mým výčitkám přispívá i fakt, že mamka byla často v nemocnici a i doma a bratr, který s ní žil zastal nejvíc věci. Já neměla tolik volna. Hodně jsme se kvůli tomu hádali. Bylo to náročné i protože maminka na tom byla špatně psychicky čím dál víc. Byla nešťastná, že je nesoběstačná a kolikrát toho na nás všechny bylo už prostě příliš. Já si nic méně nedokážu přestat mít za zlé, že jsem s ní nebyla víc, nebo, že jsem nedělala víc. Že byly dny, kdy jsem byla doma a nedokázala za ní jít. Promeškala jsem náš čás a najednou tu není, odešla a já nevím jak se s tím vyrovnat. Stále ji vidím a myslím na to, jak, když jsem od ní odcházela mi hlavě zněl ten hlásek, co, když je to naposledy, zůstaň tady ještě. V průběhu těch 4 měsíců se jí taky udělalo i líp a já jsem částečně asi polevila. Měla jsem do toho zkouškové ve škole, práce, byla jsem vyděšená a vyčerpaná. Taky jsem podstoupila odstranění tumoru z prsa, který se nejdříve tvářil jako maligní nádor. Všechno bylo šílený, jen samý stres a tlak ze všech stran. A i když to zní hrozně, občas mi nedělalo i dobře vidět mamku v tom stavu jakém byla. Potřebovala jsem načerpat energii. Což v porovnání s mým bratrem zní absurdně, protože on s ní žil a neměl z toho jak vystoupit. A já byla asi prostě sobecká, protože jsem mu kolikrát řekla, že nemůžu. Nebyla jsem tak silná a utíkala jsem před tím do bezpečí svého bytu. Věřila jsem, že když zavřu dveře, nebude to tak bolet. Hodně mi i ubližovalo mluvit s doktory, hroutila jsem se. Pak jsem se stáhla do sebe a nebyla schopná fungovat. Bratr byl ten co v tomhle stál pevněji a říkal pak ty správné věci. Když pak třeba říkal, potom co mluvil s doktory, bude to dobrý, dokonce jsem mu to i věřila. Tak moc se trápím a nemůžu z hlavy dostat i poslední den v nemocnici, (na tom pokoji smrti) zdržela jsem se, protože jsem pro ní dělala video. Paradoxně to teď vypadá, že bylo na rozloučenou. Každopádně, když jsem tam byla, jeden zdravotní bratr jí hrubě dával bažanta pod zadek. Ona křičela, že jí to bolí a nedokázala tak vykonat velkou potřebu. On jí řekl to zvládnete. Já jsem jí pak vytahovala toho bažanta z pod zadku. Nikoho to nezajímalo. Chápu, že to je náročná práce, ale doprdele furt tam leží lidská bytost. S mým bratrem jsme se pak domluvili, že ji zaplatíme nadstandardní pokoj, že tam prostě nezůstane. Taky jsme řešili jak vymyslíme tu paliativní péči v případě, že jinde nám to s operací nevyjde. Dělala jsem kdysi praxi na jednom oddělení a bála jsem se co by to s mamkou udělalo, kdyby tam skončila. Tady stačil den v tomhle pokoji a byla na dně. Chtěla jsem za každou cenu zařídit, aby byla doma. Večer jsem jí 4 krát volala, ale už asi neměla sílu semnou mluvit. Trápila se tím jak dopadla, tohle si opravdu nezasloužila. Byla tam sama se svým smutkem a já jí nedokázala pomoc. Pak jsem jí volala hned ráno, že za ni přijdu. To už bohužel nebyla mezi námi. A mně je každou minutou strašně, jsem na zhroucení, byla tak dobitá, zrazena a trhá mi srdce pokaždé když si vzpomenu jak moc trpěla. Říkám si kdybychom byli průbojnější, kdybychom změnily ty věci už před těma dvěma lety, ale nikdo jsme netušili jak je to opravdu vážné. A tak se trápím, vyčítám si různé věci, furt vidím maminku jak na mě kouká, když jsem se s ní loučila, že zase přijdu. Nemůžu jíst, nemůžu chodit ven, bolí mě i dýchat. Včera jsem bratrovi pomáhala třídit její věci, protože nemůže spát doma jak je zničený. Bylo to emočně vyčerpávající. A já si stále dokola všechno přehrávám, užírám se. Nikdo si nedokážeme představit co mamka prožívala a štve mě, že jsme jí neustále něco podsouvali a nerespektovali fakt, že jí je třeba zle. Snažili jsme se, aby psychicky byla v pohodě a tak jsem ji nenechali, aby se například litovala, teď mi to je zpětně líto. Časy, které trávila v nemocnici byly však nejhorší, jen tam ležela a čekala na návštěvy. To vidím pořád, smutnou maminku v nemocnici. A tak se bojím dalších dnů, co přijde spolu s truchlením. Toho až půjdu do práce, nejsem schopná myslet na nic jiného. Nevím prostě co dělat a jak se s tím poprat, funguji na autopilota a bojím se, že jsem zacyklená v něčem z čeho se nedostanu ven. Maminka byla můj život, moje všechno a ja se nedokážu vyrovnat s tím, že je definitivně pryč a že jsem jsem selhala a nedokázala ji pomoc. A když jsem jí říkala bude to dobrý, chtěla jsem tomu věřit a bála jsem se pomyslet na to a co když ne. A to mě teď je to tady...