Jsem otřesena chováním lékařů vůči mamce. Lituji, že jsem ji nevzala za ruku, když ještě byla zdravá, ale až když umírala. Strašně mi chybí.
Dobrý den,
před pěti dny mi zemřela maminka. Vše se seběhlo velmi rychle, začátkem prosince byla hospitlizovaná a bylo zjištěno onkologické onemocnění v terminálním stádiu. Z nemocnice se maminka vrátila domů tzv. do paliativné péče. Prognóza dle námi zjištěných informací(protože od lékařů jsme se nic nedozvěděli i přes naše dotazy) byla průměrná doba dožití 3 až 8 měsíců. Bydleli jsme společně v rodinném domě, kde měla maminka vlastní bytovou jednotku, takže jsem jí mohla být nablízku a starat se o ni až do úplného konce, který ale nastal nečekaně. Ve čtvrtek jsme spolu ještě jely do nemocnice na první návštěvu onkologické ambulance, kde se bohužel omkolog zachoval nelidsky a neprofesionálně, což maminku zlomilo, sama mi to i řekla a mě jeho chování naprosto šokovalo. Když jsme si sedly, zeptal se, jestli ví, co jí je a tuhle otázku jsme úplně nečekaly. Mamka se nadechla a chvilku přemýšlela,byly to cca 3 vteřiny i kdyby nebyla slabá a unavená není snadné říct"mám rakovinu" ale doktorovi se zdálo, že odpověď nepřišla dost rychle a tak jí hrubě arogantně řekl "jestli umí mluvit". Bylo to nejen neslušné, vůči nemocné umírající ženě staršího věku, ale opravdu nelidské a neůstojné chování. Musím upozornit, že maminka se ještě sama oblékla a učesala, záleželo jí na tom, měla velké očekávání...Jely jsme domů, jak spráskaní psi a mamka to po této návštěvě vzdala. Druhý den byla už ve velmi špatném stavu, večer jsem jí už musela s manželem pomoct na postel, měla bolesti, dala jsem ji morfin, brečela jsem, věděla jsem, že konec jejího života přichází, poté usnula a byla dle mě i v bezvědomí tzv. agónii. Bojovala až do druhého dne...Poté, jsme zavolali koronera a nečekala jsem znovu, že by se mohlo něco takového odehrát, ale přijel lékař, který byl opět arogantní a hrubý. jednalo se o styl, jakým s námi jednal, že si nemá kde napsat zprávu apod. že v nohách postele leží kočka(ani jsem si toho nevšimla)Jeho mladý kolega se choval normálně. Lékaři jsem sdělila, že jsem nečekala, že bude tak nepříjemný, poté odešel do sanitky a už se nevrátil. Jeho kolega pak přišel a vyjádřil mi soustrast. Jsem otřesená po těchto zkušenostech s lékaři... Je mi maminky moc líto, že tohle ještě před smrtí musela zažít...Jen pro upřesnění, velmi si přála zemřít doma .
Dále proč vám píšu, je, že mě velice trápí. že jsme se v posledním roce a půl s maminkou odcizily. měla jsem ji velmi ráda,byla výjimečná žena, ale zárověň jsem si prožila hodně bolesti v dětství a dospívání, protože byla závislá na alkoholu(byla malířka, tak trochu bohém, s nepovedným životem, začala pít po té co ji můj biologický otec psychicky i fyzicky týral, ale bohužel nenašla nikde pomoc a zastání, sice se rozvedla, ale zůstala už sama a trápila se...upnula se na mne , jako na jediné dítě). Snažila se přestat, ale nepodařilo se, naposledy se léčila, když jí bylo 65 a bylo to z důvodu nátlaku, pokusila se o sebevraždu.
Když se po roce vrátila z léčení děti (máme tři 9,4 a 2) se na ní velmi upnuly, hlavně dcera a měly spolu hezký vztah. Bohužel nedokázala abstinovat a jednou má dcera přijela ze školy v přírodě a našla babičku na kterou se velmi těšila v tomto výrazně opilém stavu a dostala z toho hysterický záchvat pláče. Hodně mi to ublížilo, dosud jsme to před dcerou tajily a nyní trpěla jako já v dětství...na mamku jsem se hrozně rozzlobila a od té doby jsem s ní omezila komunikaci a naše vztahy ochladly... nyní když už je mrtvá, si velmi vyčítám, že jsem byla tak tvrdá a chladná, kdybych věděla kolik času nám zbývá, mohla jsem se přemoci a chovat se více nad věcí, ale byla jsem plná bolesti, všechno se to vě mně probudilo, bolest z dětství....když jsem viděla sama sebe jako malou holčičku, které vllastní maminka tolik ubližovala. Cítila jsem k mamnice až nenávist, za to, že se mi nikdy nedokázala omluvit a moje pocity bagatelizovala. myslím, ale že se vnitřně velmi trápila... Nyní jsem jí všechno odpustila a cítím velkou ztrátu a prázdnotu a vyčítám si, že jsem byla tak tvrdá, když už byla na konci svého života a děti ji milovaly a ona milovala je. Dcera si po babičce moc stýská, byly si blízké. mám výčitky svědomí. Sice jsem jí poslední týdny říkala, že ji mám ráda a brečela, ale myslím, že to nebylo dost. Lituji, že jsem ji nevzala za ruku, když ještě byla zdravá, ale až když umírala. Strašně mi chybí....Byla jsem až příliš chladná a bylo to už vlastně zbytečné.Dva roky jsem kvůli mamce chodila kvůli mamce na psychoterapii a terapeutka mi nakonec řekla, že mám k mamince ambivaletní vztah.Nevím jak se se ztrátou a špatným svědomím mám vyrovnat. Strašně mi chybí, chtěla bych se jí omluvit, mluvit s ní, ale není už s kým....Říct jí, jak strašně moc ji mám ráda a že jsem jí všechno odpustila.
Píšete, že Vaše maminka před několika dny zemřela. Popisujete chování lékařů jako nelidské a nedůstojné. Je Vám líto maminky, že to před smrtí ještě musela zažít. Dále zmiňujete, že jste se v posledním roce a půl s maminkou odcizily. Píšete o ní jako o výjimečné ženě, která Vám ale zároveň způsobila hodně bolesti v dětství a dospívání, protože byla závislá na alkoholu. Váš vztah více ochladl po události, kdy Vaše dcera přijela ze školy v přírodě a našla babičku, na kterou se těšila, opilou a dostala z toho hysterický záchvat pláče. Píšete, že nyní jste jí vše odpustila a vyčítáte si, že jste byla tak tvrdá.
Dobrý den,
velmi mě mrzí, že se k vám lékaři chovali tak nevhodným způsobem. Je škoda, že jste v tak citlivých chvílích nedostaly podporu, ale pravý opak. Jsem ráda, že jste se alespoň v případě koronera dokázala ozvat a vůči nepříjemnému přístupu lékaře se vymezit, i když je to jen malá satisfakce.
Také je mi moc líto, že si vyčítáte své chování vůči mamince v posledním období. Je pochopitelné, že poté, co jste s maminkou zažily mnoho trápení a nepochopení, bylo těžké se jí přiblížit, když se Vám staré bolesti otvíraly a připomínaly. Rozumím tomu, že kdybyste tušila, že máte s maminkou málo času na to, abyste si řekly vše důležité, možná byste jednala jinak. Maminka měla těžký život a s odstupem jde k tomu všemu cítit hlavně soucit, ale ve chvíli, kdy jste byla součástí maminčina životního tápání, bylo na místě cítit nesouhlas, vztek, smutek a další nepříjemné pocity. Psala jste, že Váš vztah k mamince terapeutka nazvala ambivalentním. Podstatou takového vztahu je, že k danému člověku cítíme hodně negativního, máme mu něco za zlé a zároveň stojíme o jeho blízkost, lásku a přijetí. Často to bývá vztah k rodičům či partnerům, které potřebujeme, máme rádi, a přitom s nimi máme také hodně bolestné až nepřijatelné zkušenosti. Po smrti takového blízkého člověka je běžné, že už poleví ten nesouhlas a začneme se trápit nenaplněnou láskou. Je možné, že to se děje u Vás a souvisí to s Vašimi výčitkami svědomí. Je pravděpodobné, že se Vaše pocity budou v průběhu času měnit, budete moci časem srovnat svůj nesouhlas s některými maminčinými činy vedle Vaší lásky k ní. Úlevu by Vám mohlo přinést odpuštění, o kterém píšete. Mamince jste odpustila a to Vám možná pomohlo podpořit ji v posledních chvílích jejího života.
Vypadá to, že i Vy byste ráda dostala od maminky odpuštění za chování, které popisujete jako chladné nebo odtažité. Věřím, že blízkost, kterou jste mamince poskytla v posledních týdnech a dnech, Vaše péče, sdílení i podpora byly důležitým vzkazem pro maminku o tom, co k ní cítíte a co jste pro ni ochotná udělat. Její přání, aby mohla zemřít doma, jste jí dokázala pomoci naplnit a také jste jí byla nablízku, když se léčila a musela čelit arogantnímu jednání onkologa. Jsem přesvědčená, že to není málo a maminka Vaši lásku opravdu zažila.
Také jste psala o zážitku své dcery s opilou babičkou. Představuji si, jak Vám to připomnělo zážitky, kdy jste byla také malou holčičkou a Váš nejbližší člověk byl v tomto stavu. Nedivím se, že jste se zlobila a také, že jste nechtěla, aby měla další podobnou zkušenost Vaše dcerka. Myslím si, že Vaše dcera zažila sice tuto nepříjemnost, ale také Vás chci podpořit v uvědomění, že ona má už situaci jinou. Má Vás, která jste ji chránila, dokonce jste dala najevo, že s tím opravdu nesouhlasíte. Myslím si, že je moc důležité, že Vaše holčička zažila, že se za ni máma postavila a také, že je skvělé, že jste v dospělosti dala najevo, jak moc je tato situace nepřijatelná. Z tohoto pohledu je to uzdravující, nechtít, aby se dítěti něco takového dělo. Škoda, že jste takové zastání a ochranu neměla i Vy. I když nyní vidíte tyto věci i přes soucit a tíhu maminčina života, je podstatné, že Vaše dcera i Vy víte, že to nebylo v pořádku.
Abyste mohla nyní vše zvládnout a urovnat si, bude to asi vyžadovat čas. Doporučuji Vám nespěchat na sebe, přijmout, že můžete mít různé pocity, někdy i velmi protichůdné. Kdyby se Vám to zdálo na místě, bývá dobrou podporou obrátit se na terapeuta, pokud máte s psychoterapií dobrou zkušenost. Je to všechno hodně náročné a mít podporu v trápení a truchlení může pomoci.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
