Zemřela mi babička. Jsem jako malá loďka bez kormidla. Svět přestal být barevný.

Zemřela mi moje milovaná babička. Mám 60 let,ona měla 100. Posledních 5 let jsem s ní bydlela v jejím domku,již nemohla být sama, tady mě vychovala od malička. Moje máma chodila do práce tak jsem byla u babičky a dědečka.
Babička, moje nejdražší.skromná, trpělivá, ochotná a celý život mi nablízku. Nebyl den,kdy bysme nebyly spolu v kontaktu. Vše mě naučila ona. Chodila se mnou na výlety,na dovolené, vždy mě trpělivě vyslechla,neodbyla. Poslední rok života byla v odlehc.sluzbach...soc.zarizeni. v tom posledním,kde byla 2 měsíce, po předchozí zanedbané péči,zemřela. Přesto,že jsem se 10 dní snažila ji dostat zpět do kondice, byla jsem tam s ní 6 hodin denně,krmila vyzivnymi pokrmy, doplňovala minerály,tekutiny...multidrinky,atd, 10.den ráno i přes moji péči,po ránu zemřela, než jsem ta ní přijela se snídaní,již jsem byla na cestě, mi to telef.oznamili. pro mne nastal konec světa. Nemám manžela,partnera,žijí sama v jejím domku,100 let neopracované,kde prožila svůj skromný,těžký život. Oba její rodiče ji zemřeli,když byla malá,s jejím bratrem ji vychovala její teta,jinak by museli do domova,..její slova. Neumím se tady od všeho odpoutat, neumím ani vyprat její poslední oblečení,kde jsou její stopy. Neumím žít bez ní. Už v 19 letech,když jsem chodila s mým budoucím manželem,a sledovali jsme spolu film Babička s J.Kurandovou,scéna jak babička umira,jak čeká na Barunku, jsem trpěla a brečela při představě že mi jednou umře moje babička. Asi pred 8 lety jsem přemýšlela,že musím navštívit psychologa aby mi dal návod,jak žít bez ní,až to jednou přijde. Teď se to stalo,je to 3.den. ještě dodám,mám maminku,ta se o ničem se mnou nebaví,co se týče citových věci,pocitu,vzpomínek...těžce to nese ale nevyjadřuje emoce,keců se na nervy, povídá si se mnou jen o tom o čem ona chce, když já začnu řekne ticho buď,nemluv o tom,to už nevrátis. Nedrasej mi nervy. Pak mám syna, s partnerkou a 2 vnučky 8 a 4 roky, a 2 psy. Přesto je mi, jako vy mi urezali větev pod nohama, bez kotvy,bez přístavu,kde bylo bezpečí, všechno,co jsem prožívala,jsem ji mohla říct, se vším se svěřovat, zpívat, bavit se o blbostech,nikdy mi neřekla že jí to nezajima, jako moje máma. Pamatuji si na vše z mého dětství,jak mě krmila,říkala básničky,četla pohádky naučila vyšívat síť plést,vše. Jsem jako malá loďka,bez kormidla ,svět přestal být barevný. Život mě bavil pouze že mi byla nablízku. Moje jediná, moje babička. Ji přeji klid,už nechtěla asi žít,už nechodila. Ale nevím,co se sebou. Obecné rady znám, ale myslím,že já se vymykam normálu. Vše mám spojené s ní. Moje koníčky,vaření,oblečení...vše mi síla od děcka...hlavně mě nikdy neodbyla a neřekla,já nemůžu,mě to nezajímá,nemám čas. To jsem u ní nezažila. Nevím jak žít, možná přežívat. Ale to už nebude život jako když ona byla. Byl to pro mne drahokam a dala bych vše, za její život. Neumím se radovat z vnoučat,jako když babička žila, neumím se radovat z přírody,kterou ona milovala, byla silná a velmi jsem si ji za to vážila. Ještě prožila tragédii, zemřel ji její syn ve věku 26 let uhořel,pak ještě žil měsíc a zemřel a ona to přežila a šla dál a tolik mi pomáhala.
Můj syn má je mne odměřený vztah,je komplikovaná osoba,takže přesto,že bydlí kousek ode mne,vánoce jsem byla sama, na což jsem už zvykla. Drželo mě nad vodou,že můžu volat babičce,její hlas,slova mě naplňovaly klidem a mohla jsem žít. Teď nevím,co se životem. Bez ní jsem úplně Ztracená a to doslova. Byl to motor, který mě nabíjel. Ještě mi umřela před rokem milovaná fenecka, a s tím se taky nemůžu vyrovnat. Ani ten dlouhý čas nepřinesl úlevu. Tolik mi chybí. A teď babička. Moje záchrana v životě, moje hnací síla v mem životě. Vše mě bavilo,protože mi byla nablízku a mohla jsem ji vše říct, vyslyšela mě. Navíc jsem ji bezpodmínečně milovala. Teď dohlasla svíčka jejího života a neumím si představit život bez ní. Velmi děkuji za radu.