V rodinách hospicových pacientů se někdy dostáváme velmi blízko k sobě samým

Když se řekne hospicová sestra, co se vám vybaví jako první?

Kateřina Tulachová: Auto, brašna, zvonek u dveří. Pavel Klimeš: Milosrdná, hodná, přívětivá sestra, o které se moc neví, co dělá.

Oba tuto práci děláte dlouho. Slyšeli jste někdy otázku Jak to můžeš dělat?

Kateřina Tulachová: Tuhle otázku slýchám docela často a je asi moje nejneoblíbenější, nevím, jak na ni odpovědět. Asi že je to práce jako každá jiná. Nevidím velký rozdíl mezi prací na oddělení a tou naší. Pořád to je v první řadě péče o pacienta, zajištění, aby mu bylo co nejlépe. Nechodím k pacientovi primárně jako k umírajícímu. Mým úkolem je uklidnit v rodině situaci, zmírnit příznaky nemoci, udělat, co nejvíc můžu. To, že se blíží konec, je nevyhnutelné a snažím se na to připravit rodinu.

Téma vaší práce není zrovna lehké. Co vás posiluje? Doplňujete někde zdroje?

Kateřina Tulachová: Pro mě to jsou moji kolegové. Můžu za nimi přijít do kanceláře, nejen za zdravotníky, ale i za kolegy z podpůrného týmu nebo z poradny. Probereme těžkou situaci, kterou zrovna zažívám. Takže sdílení. Pavel Klimeš: Myslím, že důležité je, že do práce chodíme rádi. Ne kvůli tomu, co děláme, to je naše profese, kterou jsme si vybrali. Ale kvůli prostředí, našemu potkávání se navzájem, to nás drží.

Není to klidná, předvídatelná práce.

Mohli byste popsat, jak vypadá typický pracovní den hospicové sestry?

Kateřina Tulachová: Typicky to je tak, že se snažíme všechno naplánovat, aby za hodinu bylo úplně všechno jinak. (smích) Pavel Klimeš: Ráno začínáme rozmýšlením, ke kterým pacientům bude potřeba jet. Pracujeme v systému primární péče, každá zdravotní sestra má přiděleny své pacienty a je potřeba udělat plán návštěv a telefonátů. Což je plán, který vypadá dokonale někdy okolo osmé deváté hodiny ráno. Ale ve chvíli, kdy začneme pacienty obvolávat, se začne přirozeně měnit právě podle potřeb pacientů, u kterých dochází k změnám zdravotního stavu nebo k nějakým změnám u pečujících. Dopoledne se snažíme udělat urgentní návštěvy, okolo oběda se scházíme, právě abychom se navzájem podpořili, a odpoledne většinou jezdíme na plánované návštěvy, které jsou klidnější a dají se odložit. Do toho ještě přicházejí akutní příjmy. Takže většinou odpoledne okolo čtvrté vidíme, že den dopadl z 80 % jinak, než jak byl naplánovaný. Ale jsme na to zvyklí a je to na naší práci to zajímavé. Není to klidná, předvídatelná práce, jak si spousta lidí myslí. Snažíme se reagovat velmi flexibilně a to nám dost často mění plány.

Co si můžeme představit pod pojmem návštěva?

Kateřina Tulachová: První návštěvy u pacienta bývají někdy napínavé, nevíme přesně, co nás čeká. Jezdíme na ně s lékařem a spočívají hlavně v rozhovoru a nastavení medikace. Při dalších návštěvách už pacienta a prostředí trochu známe, víme, na co se zaměřit. Vždy, když přijdu do rodiny, umyju si ruce, zeptám se pacienta, jakou měl noc, jak se vyspal, jestli ho něco trápí, změřím tlak, puls a saturaci, zkontroluji kanylu nebo jiné vstupy. Mezitím se vyptávám pečujících, jak všechno zvládají, jestli něco nepotřebují, zda mají všechny pomůcky a léky.

Zatím jsme se nesetkali s diagnózou, kterou bychom v domácím hospici nezvládli.

Laik si říká, že když je někdo v terminálním stádiu nemoci, potřebuje odbornou péči, kterou si spojujeme s nemocničním pokojem. Co umí domácí hospic nabídnout? Je něco, co by pacient v nemocnici dostal, ale v domácím hospici to dostat nemůže?

Pavel Klimeš: Naše služba je něco jako domácí hospitalizace. A dá se říct, že to, co zvládneme v domácím prostředí, lékaři i sestry, je ekvivalent toho, co by se pacientovi dostalo v nemocničním prostředí. Zatím jsme se nesetkali s diagnózou, kterou bychom neuměli doma zvládnout. Používáme stejné léky, jako se používají v nemocničních zařízeních. Máme přístroje a vybavení pro ošetřování vstupů, pro punkci tělních tekutin i sonografii. Takže pro nás jako hospicové sestry je to skutečně normální ošetřovatelská práce, jen jsme u pacienta doma. A to hlavní, co do rodiny přinášíme, je klid a jistota, že to, co se děje, je v pořádku. Pacient může být doma a mít tam své blízké, to je největší bonus, který domácí hospicová služba přináší.

Co u sebe vozí sestra mobilního hospice při cestě za pacientem?

Pavel Klimeš: Základ je brašna. Je plná přístrojů, léků a jednorázových pomůcek. Při noční nebo víkendové pohotovostní službě má sestra ještě další brašnu, aby měla dost materiálu pro víc výjezdů. Zároveň je důležité mít telefon, při naší práci potřebujeme hodně komunikovat. Sestry také potřebují funkční tablet, aby se dostaly do systému s informacemi o pacientech. A jsme mobilní tým, všichni tedy máme k dispozici auta.

Kdo kromě zdravotníků je součástí hospicového týmu?

Kateřina Tulachová: Jsou to kolegové z podpůrného týmu, psychosociální pracovníci. Když je v rodině pacienta náročná situace, obrátíme se na ně, já se rozhodně necítím kompetentní vést hlubší rozhovory. Kolegové pomáhají i s praktickými věcmi, třeba se získáním příspěvku na péči. A dále spolupracujeme s kolegy z půjčovny pomůcek nebo z odlehčovacích služeb.

Zkusili byste si vzpomenout, co vás na práci zdravotní sestry nejvíc lákalo, když jste šli studovat zdravotnickou školu? A splnilo se vám to?

Kateřina Tulachová: Maturovala jsem původně na průmyslovce a pamatuju si přesně, že jsem vůbec nevěděla, co dál dělat. V televizi běžel australský seriál Záchranáři, což byli policisté. Tady takový obor nebyl, tak jsem se přihlásila na obor zdravotnický záchranář. Chtěla jsem pracovat v terénu, ale zjistila jsem, že se mi dělá špatně v autě, takže jsem začala pracovat v nemocnici. Pořád jsem ale tíhla k terénu, takže když se uvolnilo místo v mobilním hospici, využila jsem toho. Pavel Klimeš: Já jsem původně instalatér. Když jsem se rozhodl pro práci ve zdravotnictví a šel studovat sestru, bylo to z vnitřního pnutí, pocitu, že bych chtěl v životě dělat něco jiného než opravovat trubky a kohoutky. Jako dítě jsem asi snil o tom být lékařem, to už jsem nestihl. Jsem sestra a jsem spokojen.

Někdy si musím říkat: Jsem jenom zdravotník, který dělá svou práci v rodině, která je v situaci, jaká je.

V domácím hospici vstupujete do soukromého prostoru rodiny, navíc v mezní situaci. Je možné držet se opodál? Jde udržet profesionální odstup a zároveň být lidem blízko?

Pavel Klimeš: Jde to i nejde. Je to dáno individualitou a schopnostmi každé sestry, roli hrají zkušenost, věk, vlastní sociální a rodinné zázemí a třeba i víra. Když se sestřička, která je velmi aktivní křesťankou, ocitne v rodině, která to má s vírou stejně, navrhne společnou modlitbu a bude jim v tom dobře. Když tam bude docházet sestřička, která je ateistka, bude mít k rodině spíš profesionální vztah. Dál mě k tomu napadá, že mnoho hospicových rodin nám zrcadlí něco z našeho vlastního života. A čím blíž se kvůli tomu, co v rodině vidíme, dostaneme k sobě samým, tím víc nám to tzv. drnká na strunu. A v tu chvíli mnohem víc bojujeme s tím, kam až můžeme v přibližování rodině jít. U mě jsou to typicky rodiny s dětmi nebo dětští pacienti. Musím si říkat Jsem jenom zdravotník, který dělá svou práci v rodině, která je v situaci, jaká je. Zkus si to nebrat moc osobně. Kateřina Tulachová: Důležité je si uvědomovat, že do rodiny nejdeme s tím, že lidi spasíme, zachráníme. Jdeme nemocnému pomoci od bolesti, od nevolností, udělat maximum v těžké situaci. Zároveň je třeba říct, že všichni naši pečující si zaslouží velký obdiv, protože nevědí, do čeho jdou. Často je to tak, že když jejich blízký onemocněl a odvezli ho do nemocnice, ještě chodil a byl soběstačný. A vrátí se někdo, kdo už nemá sílu si dojít na záchod, je potřeba ho začít přebalovat. To všechno se pečující musí ve velmi krátké době naučit, ještě před týdnem nebo včera si to vůbec nedovedli představit.

Změnila práce v hospici váš pohled na konečnost, ať už vlastní nebo svých blízkých?

Pavel Klimeš: Za ta léta rozhodně ano. Priority se přehodnotí a jsem za to rád, je to věc, kterou mi práce v hospici dala a je nedocenitelná.

Více v podcastovém rozhovoru, který se zdravotníky vedla Ruth Šormová, ředitelka Cesty domů.