Táta nás toho tolik naučil – žít i odejít...

Víte, že ani nevím, jak jsem na vás přišel?

Můj tatínek onemocněl před šesti lety. Na ten okamžik si živě pamatuji. Vezl jsem ho poprvé na kolonoskopii a modlil se, ať je to banalita. Nebyla, ukázalo se, že jde o zhoubný nádor tlustého střeva. Vyjížděli jsme z nemocnice a mě to sebralo, brečel jsem. Doba pak byla intenzivní, následovaly krok za krokem – první návštěvy onkologie, operace („to je vždy to lepší řešení, když jde nádor odoperovat“), moje omdlení na JIP, když jsem viděl taťku poprvé, a starost sestřiček o mě, chemoterapie a klid, vyléčení!? Ano, doba, kdy si nemocný i nejbližší okolí myslí, že mají vyhráno…

Taťka důvěřoval lékařům, měl štěstí na doktory a především měl štěstí, že byl neskutečně silný. Všechny léčby, ať už chemoterapii, biologickou léčbu, ozařování nebo i teprve rozvíjející se léky proti rakovině, zvládal. Dokonce se trochu vytahoval, byl rád, když léčbu dostal a v konečném důsledku mu celkem pomohla. Nepamatuji si, že by mu bylo nesnesitelně zle, ale pamatuji si na jeho bolesti, protože rakovina se mu po čase vrátila, a to do kostí, do oblasti malé pánve. Ale žili jsme stále jako rodina, táta byl ta hlava, stejně jako Marvan ve filmu Poslední Mohykán. Byl ještě prvorepublikový. Měl jsem to štěstí, že jsme si rozuměli a mohli jsme spolu vést hlubší debaty. Myslím si, že takové vztahy mezi otci a syny nejsou moc časté. Uměl poradit i pokárat.

Nemoc postupovala, táta ji i přes vážné komplikace zvládal. Infarkt, zánět žil, otevřená rána na kostrči coby následek rakoviny a další… Tato období vždy nějak zvládl a šlo se dál. I paní onkoložka ho chválila, že je sice vážně nemocný, ale nepřestává ŽÍT. Měl rád život, žít chtěl, obzvlášť obklopen svojí rodinou. I když jsme se po kontrolách na onkologii po dobu šesti let nedozvídali moc radostné zprávy – možná jsme i trochu otupěli, život šel dál… Uvědomuji si, že je to sám nemocný člověk, který nám dá možnost poznat trápení, a táta nám zas tolik možností nedal.

Často teď prohlížím fotky v telefonu a vidím, jakou cestu jeho nemoc obzvlášť za poslední rok urazila. Vidím, jak se ztrácel, jak byl unavenější a unavenější, měl větší bolesti, ke konci méně komunikoval, méně jedl, méně se zajímal, ztrácel sílu; přesto v něm člověk stále nacházel svého tátu, oporu, vzor, autoritu a ideál.

Loni v červnu dostal léčbu novými léky, ta mu ale působila nesmírné komplikace a zcela vyčerpaný se po pár dnech sám rozhodl ji ukončit. Dlouho mu trvalo, než se dal zas dohromady, ale podařilo se mu to a myslím, že to stálo za to. Asi dva měsíce mu pak bylo dobře, mohl chodit, vozíček dal na čas stranou a dokonce jsme vyrazili na výlet.

Chtěl jsem pro ně udělat maximum.

Na podzim se stav zhoršil a vyšetření ukázalo rozšíření rakoviny do plic. Čekalo se, co bude, od paní onkoložky jsme odcházeli s dalším termínem návštěvy a s výhledem léčby. Tátovi ale bylo čím dál hůř a já jsem začal hledat řešení, jak ho mít stále doma. Nikdy nepadla zmínka o tom, že by byl umístěn do nemocnice, vlastně ani jednou za těch šest let, co se léčil, nebyl na onkologii hospitalizován. O domácím hospici jsem nic nevěděl, ale už odmala jsem cítil, že chci pro rodiče udělat maximum, že si to zaslouží. Vnímal jsem jejich starost a péči o mě, když jsem býval nemocný.

Do Googlu jsem zadal frázi ve smyslu „umírání doma“, pročítal jsem stránky a narazil na vás, Cestu domů. Ostýchal jsem se vás navštívit a poradit se, nakonec jsem ale přece jen do poradny dorazil a začal jsem se ptát na možnosti. Dozvěděl jsem se, co jsem potřeboval, a věděl jsem, že vás ještě vyhledám. Doma jsem se bál o tom mluvit, v pár slovech jsem taťkovi svůj záměr nastínil, bez odezvy. Ale to jsem čekal.

Před Vánocemi se tatínek dozvěděl, že už pro něj není další léčba, a jeho stav se rapidně zhoršoval. Přišel den, kdy ulehl, usnul a nebyl k probuzení. Okamžitě jsem tehdy jel z práce domů, strašně jsem se bál. Mezitím jsem volal svým sourozencům i jeho bratrům. Sešli jsme se u něj, tiše jsme se s ním loučili, měli zapálené svíčky a potichu na něj mluvili. V klidu spal. Den předtím jsem byl u vás v poradně a podal žádost o péči, bohužel byly plné kapacity. Ale ta myšlenka se nezměnila: taťka je doma, jiné východisko není. V ten den, kdy nebyl k probuzení, jsem vás měl na telefonu, radili jste mi – byla to úleva, že tu s námi někdo je. A tatínek se večer probral! Prý se to děje jen ve výjimečných případech a my jsme tak měli možnost s ním být ještě další měsíc.

Okamžitě jsem se přestěhoval k rodičům a začali jsme se s mamkou o teď již ležícího tatínka starat. Vše pro nás bylo poprvé, ale měli jsme tu výhodu, že mamka byla zdravotní sestra a dovedla tátu převazovat. Ale následovaly další komplikace, neměli jsme žádnou oporu. Zapůjčili jsme si polohovací postel z nedalekého domova důchodců. Z Cesty domů jsme si půjčili antidekubitní matraci, vše jsme doma ze dne na den uzpůsobili, abychom se o taťku mohli starat. Sami jsme se naučili s taťkou manipulovat, přebalovat ho, čistit a převazovat, zvládali jsme to i několikrát denně. Měli jsme radost, když jsme viděli výsledky – že je táta relativně v klidu.

Co mě vyloženě děsilo, byly jeho komplikace dané metastázami na plicích. Po první noci, kdy jsem skoro nespal, jsem se bál jít na něj podívat. Přemohl jsem se a měl jsem radost, když reagoval a chtěl napít. Naprosto přestal jíst, pil jen colu a minerálku, párkrát měl chuť na zmrzlinu. Měl jsem na vás kontakt, občas jsem zavolal pro radu.

Takové byly naše Vánoce – byly s naším tátou, mohla za ním domů přijít rodina, děti, vnoučata, kdokoliv. Bylo to jeho přirozené prostředí. Měli jsme stromeček, štědrovečerní večeři, cukroví, rodina nám v tomto pomohla; každý jede na plné obrátky, je to jiná doba, každý se chová trochu jinak. Dali jsme mu to, co si přál, ale ani si to přát nemusel… Ani jsme se o tom nebavili, jestli má být táta doma, vnitřně to pro nás byla samozřejmost.

Věděl jsem, že děláme dobře.

Tátův stav se horšil a my jsme pro něj přes celé svátky mezi Vánocemi a Novým rokem neměli lékařskou péči. Někteří nám radili, ať zavoláme sanitku, to pro nás bylo naprosto nemyslitelné, tyto rady nás srážely na dno a ve mně vyvolávaly pocit beznaděje a možná nezodpovědnosti. Ale když jsem tatínka vždy viděl druhý den, věděl jsem, že děláme dobře, že oni nic neví, že netuší, v jaké jsme situaci. Že taťkovi plníme každé přání a snažíme se, aby měl klid a byl pokud možno bez bolestí. Chvíli se dařilo, chvíli bylo hůře.

Druhý lednový den byl zlomový, volal jsem k vám pro radu a asi dvě hodiny poté jsem se dověděl, že jsme přijati do péče Cesty domů. Smál jsem se, měl jsem neskutečnou radost. Věděl jsem, že nyní tatínek dostane takovou péči, jakou si umírající zaslouží, a těšil jsem se na ten okamžik, až vás uvidím.

Co teď psát? Ta doba už pro nás byla společná, byla klidnější. Měli jsme radost, že jste nás pochválili, jak jsme se o taťku dokázali po celou dobu bez lékaře i jiné odborné pomoci postarat. Tatínek se každým dnem ztrácel, odcházel. Díky vám jsme mu mohli dát dar, že se nemusel trápit, mohl se cítit zcela důstojně, obklopen rodinou, ve svém prostředí a s vámi, lidmi, pro které nemám slov, ale vím, že tu jste, že pomáháte a že to vše máte v sobě.

Ještě dva dny předtím, než odešel, jsem k němu po práci přišel a viděl jsem, že už je opravdu vyčerpaný a unavený. Řekl jsem mu: „Jsi už hodně unavený, viď?“ A táta: „Jak to víš?“ „Protože jsem tvůj syn a znám tě.“ „Takže se to už blíží?“ zeptal se. „Nemysli na to a buď v klidu, jsme tady a hlavně jsi tu s námi doma,“ odpověděl jsem. Ještě mě poprosil, jestli bych mu neupravil deku, tak jsem mu ji otočil, měl rád tu studenější stranu. Poděkoval mi, já řekl, že za to se nedá děkovat a on řekl, že dá a že děkuje. Pochopil jsem za co…

Když přišel ten den, vlastně večer a tatínek odešel, měli jsme na telefonu a nakonec i osobně vaši sestřičku; nevím, jak poděkovat, ale tolik nám ten večer dala a pomohla. Několik dní jsem se trápil tím, jestli odešel bez utrpení, potřeboval jsem jistotu a i díky vaší sestřičce jsem nakonec věděl, že ano, že se netrápil.

Bál jsem se toho okamžiku, až bude táta mrtvý, ale věděl jsem, že se o něj musíme postarat i poté, že to nemůžeme nechat na druhých. Byl jsem spokojen a vlastně jsme to zvládli vše, díky vám a rodině. Díky radě sestřičky jsme si nechali čas a mohli jsme si sami sestavit parte. Možná to zní jako hloupost, ale pro nás to bylo důležité. „Takhle je to normální,“ opáčila, když jsem řekl, že takhle je to umírání jiné…

Je to několik měsíců, co jsem mával sestře, když naposledy odjížděla s pomůckami. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem takhle mával rodičům, kteří odjížděli a nás děti nechávali u dědy s babičkou na prázdninách…