Neumírejme blbě

Smrt je nevyhnutelná součást žití, nelze ji pominout, nelze ji obejít, stojí si tam na konci a čeká na každého z nás. A právě proto, že je nemožné se jí zbavit a je tedy vždy přítomná, nemusí být v našich každodenních a všedních úvahách přítomná vůbec. Většina z nás smrt po dětské existenciální krizi uzávorkuje a vytěsní ze svého života. Žijeme s pohledem upřeným do budoucnosti, ale smrt nevidíme. A pokud ji vidíme, často ji vnímáme jen jako nutné zlo v horším případě přímo jako trest. Dobrá smrt zní mnoha lidem jako oxymóron.

Historicky (a geograficky) vzato umíráme rozhodně lépe než generace před námi. Běžné nemoci, které končívaly agónií, nás zabíjejí také, ale mnohdy už ne v nesnesitelných bolestech. Války se našim končinám zatím vyhýbají, medicína zvládá léčit i úrazy a choroby, které by dříve končily fatálně, zato se objevují situace v minulosti takřka neznámé. Vzhlížení ke stáří jako ke zdroji moudrosti pramení v dobách, kdy staří a moudří lidé byli ti, kterým se podařilo přežít války, nemoci, hlad, zimu, a pravděpodobně byli pořád ještě mladší než ti, které za staré považujeme dnes. Zatímco naši předci stárli k moudrosti (ideálně) a umírali, naším osudem je stárnout dál, čím dál častěji až ke stařecké demenci, Alzheimeru a Parkinsonovi.

Za dobrou smrt byla například ve středověku považována smrt na bojišti, v době romantické pak v souboji, či z nějakého důvodu na tuberkulózu, šlo-li o ženu. Když se nad tím zamyslíme, smrt na bojišti může být pěkně nepříjemná a zdlouhavá, spousta lidí umírala určitě ještě dlouho po bitvě, a umírání na tuberkulózu mi taky nepřipadá jako výhra. Tím chci říct, že to, jakou smrt považujeme za dobrou, je do značné míry dáno společenským ovzduším, převládající vírou či ideologií. Ačkoli z reakcí umírajícího je obvykle poznat, zda je jeho umírání lehké, či těžké, zda je smrt dobrá, či špatná zpravidla hodnotí pouze přeživší.

Za dobrou smrt považujeme takovou, kdy jsme doma a obklopeni blízkými

V současné společnosti panuje v otázce dobré smrti na první pohled shoda, jak napovídají i výzkumy prováděné pro Cestu domů. Na druhý pohled zde ale nacházíme podstatný rozpor, jehož zdrojem je otázka, kterou jsem nadnesla již v minulém článku, a to, kdy vlastně člověk začíná umírat, a jenž je podpořen daty, jak ve skutečnosti umíráme. Za dobrou smrt považujeme takovou, kdy jsme doma (protože do nemocnice, eldéenky, nebo domova důchodců se samozřejmě nikomu nechce) a obklopeni blízkými (protože umíráme v klidu a nadopovaní léky, nebo náhle na infarkt během oslavy pravnukových narozenin). Na druhou stranu, dokud jsme naživu, je naším úkolem všemi dostupnými prostředky svůj život prodlužovat, a tedy se smíříme s pobyty i v té nejsterilnější nemocnici, protože je vnímáme jako dočasné. Že dočasné většinou nejsou, je způsobeno, mimo jiné, právě naším odvrácením se od smrti, jejím vytěsněním až do chvíle, kdy už je pozdě.

Důstojné pro koho?

S termínem dobrá smrt úzce souvisí otázka lidské důstojnosti. Norbert Elias píše v eseji O osamělosti umírajících, že častou zkušeností umírajícího jsou pocity trapnosti, obtížnosti, úzkosti, osamění. Podobné pocity přitom často sdílejí i budoucí pozůstalí, jež skrývajíce rozpaky a nepatřičnost nevědí, co říct, a proto raději odcházejí. Elias dále píše, že za tímto přístupem ke smrti stojí jak její vytěsňování z běžného života a postupující individualizace společnosti, tak i absence rituálů, které by všem zúčastněným poskytly rámec, v jehož hranicích by mohly vyjádřit složité emoce a obavy. 

Důstojnost v době umírání je přitom hodnota, která je umírajícímu a pečujícímu společná; na tom, jestli bude umírání důstojné, nebo ne, se podílejí všichni zúčastnění. Důstojnost ve smyslu sebeúcty, je viděním sebe samého očima druhých. Jestli si umírající má připadat důstojně, jsou to právě druzí, se kterými se setkává, v jejichž očích důstojnost nabývá, nebo ztrácí. A právě zde se otevírá prostor, který nám umožňuje náročnou, ale velmi smysluplnou práci na reinterpretaci situace, protože to, co považujeme za důstojné, je dáno společensky. Důstojnost je založena na vnímání autonomie lidské bytosti; přijme-li umírající i pečující fakt, že fyzická či duševní nedostatečnost nenarušuje tuto autonomii, může být i umírání důstojné.

Degenerativní choroby mozku, které nás ve stáří čím dál častěji postihují, jsou obzvláště těžkou zkouškou při snaze zachovat autonomii umírajícího a jednou z cest, jak se snažit tuto autonomii zachovat, je asistovaná sebevražda (například Tzvetan Todorov v knize V mezní situaci tvrdí, že existují momenty lidského života, kdy jediná možnost, jak lidskou autonomii zachovat, je právě sebevražda, ač ji jinak považuje za anomickou). Nicméně, může-li být důstojný Stephen Hawking při veřejném vystoupení, může být, při důkladné reinterpretaci dané situace, důstojná i pomočující se babička, obzvlášť je-li to moje babička. V provozu nemocnic, léčeben a domovů důchodců je přitom málokdy prostor věnovat se něčemu jinému, než pouhým fyziologickým procesům, pomíjí se tedy právě to, na čem je lidská důstojnost založena. Umisťováním svých umírajících do těchto zařízení je tak sami, mnohdy nechtěně a v nejlepší víře, že jim poskytujeme profesionální péči, dehumanizujeme. Navzdory všem nepříjemným pocitům studu a trapnosti, které popsal Elias, je právě umírání doma tou cestou, která vrací lidem důstojnost.

Důstojné, dobré a spasitelné

Otočíme-li otázku o dobré a důstojné smrti, zjistíme, že za špatnou smrt je v současnosti považována smrt takříkajíc zbytečná, smrt, které se dalo vyhnout, smrt cizí rukou a smrt prostoupená fyzickým či duševním utrpením. Jsou to tedy zpravidla situace, kdy je autonomie lidské bytosti narušena okolnostmi či cizím zásahem zvenčí. Zde se právě objevuje značný rozpor mezi zastánci a odpůrci eutanázie a to, zda je tento zásah porušením osobní autonomie, či naopak je tímto porušením nečinnost nebránící utrpení. V návrhu zákona je eutanázie v českém prostředí označována právě jako důstojná smrt. Toto pojmenování mi připadá do značné míry nešťastné, protože může vytvářet dojem, že smrt bez lékařské (a zároveň poslední) pomoci z vnějšku, není důstojná. Aniž bych chtěla rozporovat současný návrh zákona, přála bych si žít ve světě, kde by vznikl dokument se stejným názvem, ale zabýval se všemi umírajícími, ne jen těm, kteří by volili raději smrt. Přála bych si, aby obsahem toho dokumentu byla praktická a reálná pomoc lidem starajícím se o své blízké, důstojné platy pro lidi, kteří těmto blízkým pomáhají, zjednodušení byrokracie při snaze nepřemisťovat umírající do nemocnic a jiných ústavů. Přála bych si, aby tento dokument umožnil důstojnou smrt všem umírajícím, pozůstalé nevyjímaje.

(článek vyšel v časopisu Nový Prostor, č. 482)