Je mi 16. Před pěti měsíci mi lékaři diagnostikovali terminální stádium rakoviny.

Ahoj, nadpis

Myslím si, že je až překvapivě snadné smířit se s informací tohoto typu. Nebudu sice popírat osobní rozměr zjištění, že umírám, ale nakonec to vlastně doopravdy nemění nic důležitého. V minulosti jsem si terminální stádium nemoci představoval jako krátké depresivní období před tím, než člověk předčasně zemře, ale ve skutečnosti se mi to nezdá ani tak dramatické, ani tak hrozné. Nepřipadá mi, že by normální život přestal, nebo že by se moje vnímání života nějak drasticky změnilo. Vlastně kdyby nebylo té operace, po které jsem se téměř přestal hýbat, vrátil by se můj život do normálu už dávno. Vlna nepředstavitelného utrpení, která k situacím tohoto typu neodmyslitelně patří, není ve skutečnosti zdaleka tak dramatická.

Když vám řeknou, že umíráte, je to šok, ale v zásadě jsem se s tím smířil během týdne. A co se týče starosti, jak to sdělit rodině a přátelům, moje snaha odhadnout emocionální křehkost toho, s kým zrovna mluvím, jeho snaha odhadnout křehkost moji a při tom stále všudypřítomné nebezpečí (které jsme asi cítili oba), že se jeden z nás rozbrečí, z toho celého dělala záležitost ani ne tak smutnou, jako nepříjemnou.

Nechci se tvářit, že to nebylo intenzivních pár měsíců, ale nemůžu říct, že by mne tato zkušenost změnila jako člověka. Lidé obdivovali, jak se s tím vyrovnávám a říkali, že oni by to jistě nedokázali, jako bych byl v nějaké neuvěřitelně strašlivé situaci a dokázal něco nemožného (zůstat pozitivní), ale já to tak nevidím.

Docela brzo mi došlo, že nijak nezáleží na tom, jestli umřu za deset let nebo za dva měsíce. Stejně ráno vstanu, jdu se vysprchovat a dám si čaj.

Chápu sice, proč to tak zvnějšku může vypadat, ale podle mojí zkušenosti je umírání na rakovinu série hospitalizací, spousta léků a pár špatných zpráv. Přes to všechno se nevyhnutelně vrátíte k předešlému způsobu života. Docela brzo mi došlo, že nijak nezáleží na tom, jestli umřu za deset let nebo za dva měsíce. Stejně ráno vstanu, jdu se vysprchovat a dám si čaj.
Samozřejmě jsou tu stinné stránky – v mém případě nemožnost pohybu. Po operaci páteře jsem měl úplně paralyzovanou ruku, kterou píšu, tou druhou jsem pohyboval s obtížemi a nohama jsem hýbat skoro nemohl, což znamenalo, že jsem nemohl chodit, psát, ani hrát na kytaru a na klarinet. Tahle omezení mi moc nevadila v nemocnici, ale když jsem postel číslo 8 na oddělení 27 opustil a vrátil se domů, uvědomil jsem si, co všechno nemůžu dělat. Zpočátku, když byla závažnost mého onemocnění ještě nová a šokující, bylo to, že si nemůžu dojít na záchod, málo důležité, a teprve později mne tenhle druh těžkostí začal obtěžovat.

I tyhle obtíže se však postupně začaly samy řešit. Například v nemocnici mne nejdříve vozili na lehátku. Jak se moje pohyblivost zlepšovala, trávil jsem víc času na kolečkovém křesle, což mi alespoň umožnilo ten luxus vidět, kam jedu. Teď chodím s holí, čímž samozřejmě mizí spousta starostí a můžu třeba jíst v restauraci, aniž bych seděl kilometr od stolu, protože se pod něj kolečkové křeslo nevejde.

Tam, kde k žádnému významnému zlepšení nedošlo, jako u mojí pravé ruky, snažím se to nějak vymyslet. Když nemůžu hrát na žádný nástroj, ke kterému jsou třeba obě ruce, začal jsem se učit hrát na foukací harmoniku (tam potřebujete jen jednu– alespoň tak, jak na ni hraju já). Snažím se sice cvičit psaní levou, ale v mezičase píšu na smartphonu, což je způsob, kterým pokračuji v psaní týdenních příspěvků na svůj blog, a kterým jsem napsal svou nedávno vydanou knihu. Kromě toho dál píšu písničky a skládám hudbu na počítači. Můžu si tedy alespoň gratulovat, že žiju v době, kdy technologie tohle umožňují.

Od té doby, co jsem byl diagnostikován, je častým tématem hovorů nábožentví. Hodně lidí se prý za mě modlí a já sám jsem se taky modlil, ale nikdy jsem si nemyslel, že by to mohlo něco změnit. (Dělal jsem to jen pro případ, že by to snad mohlo způsobit něco dobrého. To není pravděpodobné, ale co můžu ztratit?) Nevěřím v Boha. Nevěřil jsem v něj před svojí diagnózou a nevěřím ani teď. Rozumím tomu, že mnozí v mojí situaci hledají ve víře útěchu. Chápu i to, že mnozí se odvrátí nebo se dokonce naštvou na Boha, v kterého si mysleli, že věří. Ale já neudělal ani jedno. Většinu svojí frustrace jsem vylil na zdravotní sestry a personál nemocnice kvůli různým malichernostem.

Co se týče útěchy, necítím, že bych potřeboval utěšovat. Prvotní šok rychle přešel a od té doby je můj život docela obyčejný. Uspokojení z každodenních úkonů mi jako útěcha stačí.
Jednu věc jsem ale dělat začal, a to je odměřování času v jasných úsecích. Normálně bych nechal dny, aby se rozlily v týdny, týdny v měsíce a měsíce v roky. Po operaci jsem ale zjistil, že se soustředím na jednotlivé události. Třeba na prázdniny, na výlet nebo na oslavu. Možná se změnilo moje vnímání času, nebo je to tím, že nemám tolik možností jak zaplnit svůj den, i když to je o dost lepší od doby, kdy se můžu víc hýbat a jsem schopen něco udělat. Třeba práci do školy, se kterou jsem zase začal. (Připravuju se na maturitu z dějepisu.)
Co se týče toho, kde chci být, týkají se má přání toho, jak dlouho ještě budu žít. Tohle je jedna z věcí, která mne pořád štve: více méně jsem se smířil s představou smrti, ale otázka kdy je to, co mne děsí. (Téměř) nevyhnutelné šíření rakoviny v mém těle znamená, že to asi bude docela brzo, ale pořád nevím kdy přesně a stejně si nejsem jist, jestli to vědět chci.

Magnetická rezonance mi zřejmě dá představu o tom, jak moc špatné to se mnou je a až se to stane, budu vědět, že to znamená další špatné zprávy. Přemýšlel jsem, že už na vyšetření nebudu chodit, ale jsem si jistý, že bych pak panikařil při každém zabolení provázejícím nádorové bujení, protože už teď stejně každá bolest hlavy vyvolá pocit: „Ježišmarja už se to dostalo do mozku a do tejdne je po mě!“ Takže touhle cestou bych pokračoval nerad.

Myslím, že očekávání smrti je horší než smrt samotná. Je pravda, že se říká, že smrt je úplně ta nejhorší věc, co se člověku může stát. Vzhledem k tomu, že se nemůžu přimět věřit, že po smrti něco je, a představuji si, že je jen prázdná nicota, našel jsem si způsoby, jak se s touto představou vyrovnat. Zaprvé se dívám na svůj život, který byl skromě úspěšný a uvědomím si, že se nic nemohlo stát jinak. Jediný možný způsob, jak jsem mohl získat svoje jedinečné zkušenosti, bylo žít svůj život takový, jaký je, a to znamená umřít, až umřu. A i pokud se mýlím a byl jsem nešťastnější, než si chci pamatovat (což by znamenalo „neúspěšný“ život), je smrt – tedy absence bolesti i radosti – logicky zlepšením.

Taky si připomínám, že nejsem jediný, kdo bude mít zkušenost s umírání. Ať se to stane v šestnácti nebo v pětadevadesáti, zažít to, že končí všechno, co člověk zná, je úplně stejné. Já a moje okolí se s tím jenom musíme vyrovnat předčasně.

Můžete dojít k nevyhnutelnému a podivuhodně útěšnému závěru, že stejně všichni umřeme. Já, vy a také všichni ostatní. Smiřte se s tím.

A nakonec také cítím, že mi pomohlo celý ten proces vnímat nesobecky. Některým lidem může pomoci vědomí, že jsou milováni, že na nich lidem záleží a že nebudou po smrti zapomenuti. Rozumím tomu a chápu, že to může utěšovat. Ale opačný přístup mi také velmi pomohl. Přestat se zabývat osobním utrpením a prostě pokračovat jako dřív.

Myslím, že tenhle přístup pomůže trochu ztlumit tu hysterii, které terminální diagnózu provází. Lítost, zármutek a soucit jsou přirozené pocity a rozhodně mají své místo, ale zjistil jsem, že když mi dá někdo najevo „přestaň fňukat vzchop se“, je o dost účinější. Stoicizmus je efektivnější než zármutek. Jednoduchý pohled zvenku mi pomáhá vidět situaci z jiné perspektivy.
Pomůže mi uvědomit si, že i když já umírám, není všechno jenom o mně. Nakonec jsem jen jeden ze sedmi miliard – číslo, které stejně jako moje rakovina bude růst a zvětšovat se i v dalších měsících a letech. Můj život je sice to jediné, co znám, ale i tak jsem jen tečkou na téhle planetě. Když vezmete v potaz desítky lidí, které znám, miliardy, které neznám, tisíce kilometrů, které leží mezi námi a nekonečnou řeku času, po které všichni plujeme ke svému konci, můžete dojít k nevyhnutelnému a podivuhodně útěšnému závěru, že stejně všichni umřeme. Já, vy a také všichni ostatní. Smiřte se s tím.

Max Edwards zemřel týden po tom, kdy tento článek vyšel v The Guardian. Druhý den jeho rodiče Dan a Jenny vyvěsili na jeho blog post k jeho poctě: „Spisovatel, filosof, myslitel, hudebník, umělec, anonymní revolucionář – náš syn, Max Edwards – zemřel 26. března 2016 v šestnácti letech. Psaní blogu a sdílení jeho myšlenek s vámi mu přinášelo velkou radost. Zvláště v posledních měsících života to pro něj bylo velkým zdrojem útěchy. Děkujeme vám všem za podporu. Děkujeme, že díky vám byl mladý revolucionář velmi šťastný. Dan & Jenny x“

Přeložila Magdalena Pehalová

Chci odkaz je tady