Zemřít důstojně doma? To je riziko
Kdo se rozhodne zemřít doma a ne v nemocnici, nechává nejbližším pozůstalým složitý úkol: zajistit mrtvému důstojné zacházení. Každý, kdo zemře mimo zdravotnické zařízení, musí být totiž ohledán lékařem — ze záchranné služby nebo se lze předem domluvit s pacientovým lékařem praktickým.
Zemřelí, jejich příbuzní či spolubydlící tak často nedůstojně čekají celé hodiny či dny, než se najde ochotný lékař, který tělo ohledá, ač nemusí. Takový zážitek má za sebou například Maria Klailová, ředitelka Domova Barbora v Kutné Hoře. “Byla sobota ráno a náš klient nečekaně zemřel. Pět hodin musel ležet na pokoji, který sdílel s dalším klientem,” vzpomíná na jeden říjnový víkend. “Je to ponižující a neetické.”
Ohledání zemřelého a vypsání úmrtního listu je jedinou “vstupenkou” pro pohřební službu. Pokud toto nemáte, nikdo se o Vaše tělo nepostará. Problém je v tom, že ohledávání se řídí vyhláškou z osmdesátých let minulého století. Podle ní mají konstatovat smrt obvodní lékaři. Ti už však neexistují.
Roli po nich převzali praktičtí lékaři. Spíše však ze setrvačnosti než z povinnosti. Žádný zákon jim to totiž neukládá. Jakmile skončí ordinační doba, nemají povinnost být k dispozici.
V noci a o víkendech se “nevyplatí” umřít
“Je to společensky nepříjemná situace,” říká ředitel Záchranné služby Středočeského kraje Robert Zelenák. “Teoreticky by člověk, který zemře v pátek večer, měl ležet na místě až do pondělního rána.” V kutnohorském Domově Barbora, kde žijí senioři a lidé s postižením, zemřela v loňském roce ve dnech volna nebo v noci skoro třetina z těch, kteří tu loni zemřeli. “V sedmi z devíti těchto případů se nám nepodařilo sehnat praktického lékaře a záchranná služba nás odmítla,” říká ředitelka Domova.
Ředitelka Klailová se proto obrátila na krajský úřad a na ředitele záchranky s dotazem, jak situaci řešit. “Uvědomuji si, že naše vyjádření Váš problém zcela nevyřeší,” píše se v odpovědi z krajského úřadu. “Zdravotnické záchranné službě tato činnost nepřísluší, naopak mohli bychom to považovat i za její zneužití.”
Krajský úřad ředitelku odmítl s tím, že není v jeho pravomoci přinutit někoho, aby situaci řešil. Vzkázal jí, že vzhledem k tomu, že neexistuje zákonná úprava, je to na ní, jak se se situací popasuje. Ředitelka proto dál volí provizorní řešení. “Dohodli jsme se s místní lékařkou,” říká. “Je ochotná, ale nemůžeme po ní chtít, aby byla k dispozici celý den po celý rok. Dál tak dochází k nedůstojným situacím.”
Není dobré řešení
Ani na Ministerstva zdravotnictví nemají odpověď na otázku, jak v těchto situacích postupovat. “Vnímáme to jako velký problém,” řekl Aktuálně.cz tiskový mluvčí Ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt. “Ale v tuto chvíli neexistuje rychlé a dobré řešení. Je nutné změnit zákon.”
Podle Cikrta by měl pomoci nový zákon o zdravotnických zařízeních. Ten chce ministerstvo předložit do roka vládě. “Ohledávání by bylo ošetřeno tak, že bude existovat seznam proškolených, nasmlouvaných lékařů, kteří budou neustále k dispozici,” říká Cikrt. “Bylo by to dobrovolné, ale myslím, že zájem bude, protože to bude dobře honorované.” Do té doby Cikrt radí, stejně jako krajský úřad, ať se jednotlivé subjekty mezi sebou “nějak” dohodnou, kdo to bude dělat.
Nevýhodný akt
“Pokud někdo zavolá, že má doma člověka, který nedýchá, tak mu nejdřív řekneme, ať si sežene praktického lékaře,” popisuje praxi Středočeské záchranky ředitel Robert Zelenák. “Nakonec tam ale stejně vyjedeme.” Za poslední rok tak ve středních Čechách vyjížděli záchranáři 374krát k mrtvým lidem, pro které nikdo nesehnal lékaře, který by je ohledal. Výjezdy “místo k živým k mrtvým” tvořily zhruba 20 procent cest. Pro záchranáře je tento “akt” také značně nevýhodný.
“Musíme tam vyslat celou posádku a auto s výbavou za 3 miliony korun připravené k záchraně života,” říká ředitel Zelenák. “Je to pro nás velký problém. Pokud by se ve chvíli, kdy ohledáváme, na druhé straně kraje dusilo dítě, tak to u soudu prohrajeme.”
Nevýhodné je to i finančně — místo 1000 bodů záchranáři dostanou od pojišťovny pouze 164. “Jsme rádi, že nám vůbec něco zaplatí,” říká ředitel Zelenák. “Teoreticky by nám to hradit vůbec neměly, protože podle ministerstva nemáme ohledávání provádět. Ale jsme jediní, kdo je k dispozici, tak k tomu přihlíží.”
Drsné praktiky
V podobné situaci je i Záchranná služba v Praze. “Několik let žádáme zřizovatele i ministerstvo, abychom ohledávání nemuseli provádět, ale marně,” říká ředitel záchranky Zdeněk Schwarz. “Navrhovali jsme institut koronera. V současné době čekáme na vyjádření ministerstva.”
Podle ředitele Schwarze je v Praze většinou nemožné sehnat praktického lékaře. “Přinutit praktického lékaře, aby ohledal neznámého zemřelého, je prakticky nemožné,” říká. Ještě komplikovanější je situace u lidí, kteří zemřou “v terénu.” V Praze po dohodě s magistrátem tedy jezdí k ohledání záchranka. Podle ředitelky Hospicového občanského sdružení Cesta domů, které pomáhá lidem v poslední fázi života, nastává problém i v tomto případě.
“Záchranáři se neumějí v té situaci chovat,” říká ředitelka Martina Špinková. “Jsou zvyklí resuscitovat. I přesto, že je ten člověk mrtvý, vrhnou se na něj, je to drsné a nedůstojné. Většině záchranářů chybí základy slušného chování.” Obě strany sváru se tak shodují na jednom: tuto práci by měli dělat profíci, kteří to nedělají z donucení. Záchranáři, kraj i ředitelé zařízení, kde lidé často umírají, proto s nadějí očekávají nový zákon.