Vyjádření nikoliv od stolu, ale z praxe
…aneb mýtus a realita současného zdravotnictví Nevím do jaké míry se běžný občan orientuje v současné krizi ve zdravotnictví. Možná jeden příklad pro představu veřejnosti poslouží více než plytké politické diskuse:
Hospic sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích, jediné specializované zařízení paliativní péče v Jihočeském kraji, zahájil provoz 1. listopadu bez smlouvy se zdravotními pojišťovnami (byť o ně bylo dlouhodobě zažádáno). Provoz tedy začal beze smluv, odkázán v důvěře na pomoc dobrodinců a příznivců hospicové myšlenky.
V současnosti máme smlouvu uzavřenu od 1. ledna s VZP a s dalšími třemi většími pojišťovnami kromě Vojenské zdravotní pojišťovny. Vzhledem k výše uvedenému jsme listopadovou a prosincovou péči vykázali VZP a VoZP u některých pacientů jako akutní a neodkladnou, kterou pojišťovny dle platné legislativy jsou povinny uhradit i nesmluvnímu zařízení (Zákon č. 48/1997 Sb. praví, že „…Smlouvy se nevyžadují při poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče…“ a „…pojištěnec musí být přijat do ústavní péče, jestliže by nepřijetím nebo odložením přijetí do ústavní péče byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo jeho zdraví…“ Uvedené dvě pojišťovny péči odmítly uhradit s tím, že se na ni daná ustanovení nevztahují. Jednalo se o umírající pacienty v závěrečném stádiu nádorových onemocnění (metastasy, těžko tišitelná bolest, terminální stadium). Jinými slovy pojišťovny otevřeně tvrdí, že smrt, umírání a krutá fyzická bolest je odkladná, neakutní a nijak vážně neohrožuje pacientovo zdraví a život!
Vskutku nevím, co je na umírání a bolesti odkladného. Naopak např. zlomená ruka je považována za neodkladnou a akutní a pojišťovny takový případ běžně proplácejí i nesmluvním zařízením.
V praxi našeho zařízení to tedy vypadá tak, že podle úzu pojišťoven zasádrovat zlomené předloktí smíme, neboť bezprostředně pacientův život ohrožuje, ale sanitkou přivezeného umírajícího pacienta s krutými bolestmi máme ponechat na ulici a sdělit mu, že jeho stav je neakutní, snese odkladu a neohrožuje vážně jeho zdraví…
Tolik reálná situace českého zdravotnictví a výkladu legislativy příslušnými představiteli v členské zemi Evropské Unie ve 21. století.
Co dodat? Již Jan Werich řekl, že „nejhorší srážka je srážka s blbcem“. Jen škoda, že to odnášejí pacienti, tj. může to třeba potkat jednou i Vás, vážení čtenáři. A protože se nikdy nezachováme jako zmínění tzv. odpovědní pracovníci, tak Vám vždy poskytneme tu nejlepší péči jakou umíme – hospic nemocnému při přijetí garantuje že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, za každých okolností bude zachována jeho lidská důstojnost a v posledních chvílích nezůstane osamocen. Tedy pokud ekonomicky přežijeme. Proto, chcete-li a můžete-li, věci ovlivněte raději již nyní.
Robert Huneš, ředitel hospice,
* viceprezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče*