Jsem blízko, jsem tu - přednáška

Řecký filosof Epikuros byl přesvědčen o tom, že hlavní překážkou, která lidem znemožňuje dosáhnout štěstí, je dvojí strach. Strach z bohů (což pro Epikura znamená především strach z vrtkavosti jejich přízně, z jejich hněvu a z odplaty za naše činy) a strach ze smrti. Úkolem moudrého člověka je však podle Epikura nahlédnout, že obojí tento strach je nesmyslný. Bohů se bát nemusíme, neboť ti se starostí o nás a o náš lidský svět nezatěžují. Bozi jsou totiž dokonale blažení. A s tuto jejich blažeností by se jakákoli starost, natož starost o lidské záležitosti s jejich spletitostí a nezřídka i nízkostí a trapností neslučovala. Ale ani smrti se bát nemusíme. Neboť, jak říká Epikuros, když jsme tu my, není tu smrt – a když je tu smrt, nejsme tu již my. Smrt se netýká ani živých, ani mrtvých. Na živé se nevztahuje, neboť jsou živí. Na mrtvé však také ne. Ti totiž již nejsou a nemůže se jich cokoli týkat; tedy ani smrt. Zjednodušeně shrnuto: bohů se bát nemusíme, neboť jsou příliš dokonalí; smrti však také ne, neboť je naprostou negací našeho bytí, s níž nemůžeme mít nic společného. Tento Epikurův postoj, který je ve svém důsledku nejen filosoficky hlubší, ale také ušlechtilejší, než by se mohlo z tohoto zkratkovitého líčení zdát, připomínám především z jednoho důvodu. Je jakýmsi do extrému vyhroceným příkladem toho, co v té či oné podobě charakterizuje každou lidskou kulturu a každou opravdovou snahu o utváření lidského života. Totiž snahy porozumět našemu vztahu k božskému a ke smrti a pokusit se tomuto dvojímu vztahu v našich životech dostát. Vztah k božskému a ke smrti spolu nepochybně velmi úzce souvisí. A snad by se na půdě teologické fakulty slušelo věnovat se především prvnímu rozměru této snahy, totiž vztahu člověka k božskému. Vzhledem k tomu, že jsme se však zde sešli proto, abychom v rámci Světového dne pro hospice zahájili výstavu fotografií Jindřicha Štreita, rád bych se v několika následujících krátkých poznámkách přidržel především druhého tématu: totiž našeho vztahu ke smrti. Ve všech lidských kulturách hodných toho jména se v té či oné podobě setkáváme s přesvědčením, že smrt nejen k lidskému životu neoddělitelně patří, ale že je prubířským kamenem, na němž se život zásadním způsobem tříbí. Je to totiž právě smrt, která nastavuje životu nesmírně důležité zrcadlo a díky níž je možné rozlišit, co je v životě skutečně cenné. To platí nakonec i pro Epikurův postoj. Epikuros nepochybně vymezuje svůj pohled na smrt vůči těm učením, která (jako například platónská tradice) ve smrti vidí především příležitost završení celoživotní snahy a život chápou jako přípravu na smrt a na to, co po ní bude následovat. I pro Epikura si však náležitý postoj ke smrti (totiž že smrt se nás netýká) musí člověk teprve osvojit. Teprve zvládnutím tohoto úkolu nabývá člověk pravé moudrosti, vyrovnanosti a schopnosti žít dobrý život. I pro Epikura je vztah ke smrti, totiž vztah naprosté nelišnosti, tím, co rozhoduje o lidském životě. Domnívám se však, že Epikurův postoj ke smrti má (zjednodušeně řečeno) dvě hlavní slabiny. Viděli jsme, že jeho základem je přesvědčení o tom, že se smrtí se ve svém životě nesetkáme. My se s ní však setkáváme. A popřít to by znamenalo popřít i dva zcela základní rozměry toho, co dělá lidský život lidským. Totiž lidskou vzájemnost a časovost. Se smrtí se za prvé setkáváme ve smrti svých blízkých: nikdo z nás není osamělým ostrovem, nikdo nežije pouze svůj soukromý život. Ba co více: nejen že žijeme s druhými, ale žijeme také v nich a oni v nás. Jistě, smrt našich blízkých se nás týká jinak než naše vlastní. To však neznamená, že méně bolestně a méně významně. Smrt je nepochybně místem osamění, branou, kterou v určitém smyslu musí každý projít sám za sebe. A přece s našimi blízkými touto branou odchází i kus nás samých. A nést v našich životech, leckdy i po velmi dlouhý čas, smrt našich blízkých patří k velkým (a proto také těžkým, byť snad i krásným) úkolům našeho života. Úkolům, v nichž se do vlastní smrti zacvičujeme a učíme se jí, byť vždy v náznaku a hádance, rozumět. Se smrtí se však setkáváme také díky naší časovosti – a to i se svou vlastní smrtí. Nežijeme totiž nikdy pouze přítomností, ale jsme bytosti rozpjaté do času. A proto se již nyní, zakořeněni v minulosti, vztahujeme k budoucnosti, v níž nás čeká smrt. Již nyní, tím či oním způsobem, více či méně vědomě a přiznaně, žijeme ke smrti. Díky naší časovosti a provázanosti s druhými se tak celý náš život i každý jeho okamžik dotýká smrti. Existuje však také zvláštní čas, kdy se se smrtí setkáváme obzvlášť blízkým a naléhavým způsobem. A tím je čas umírání; umírání nás i našich blízkých. Lidé totiž nejen žijí – a pak jsou náhle mrtvi (a nic mezi tím). Lidé umírají. Nejsme pouze smrtelné bytosti. Jsme také bytosti, které každá sama o sobě, ale i sobě navzájem dříve či později, rychle či pomalu umírají. Porozumět a být práv specifičnosti času umírání je i není snadné. Umírání nepochybně charakterizuje jakási zvláštní blízkost a naléhavost smrti. Umírání je tím časem, který se odehrává již plně ve stínu přicházející smrti; je to ta část našich životů, v nichž tento život cílí ke svému završení a smrt je již blízko. A přeci mezi umíráním a našimi „běžnými životy“ nelze jasně stanovit mez. Vždyť z určitého pohledu viděno se v něm neděje nic jiného než to, k čemu náš život mířil již od svého začátku. Hospice, které dnes slaví svůj „den“, se nesnaží o nic víc, než této staré pravdě, že jsme bytosti, které sobě navzájem umírají, dostát v nových podmínkách. Snaží se porozumět specifičnosti situace umírání a nabídnout umírajícím a jejich blízkým této situaci odpovídající pomoc. Pomoc, která by jim umožnila nejen zvládnout a unést bolest a další utrpení, jež jsou s umíráním spojena, ale také žít umírání plně; žít ho jako čas, který je v mnohém ohledu jedinečný a cenný – a který může být i krásný. Péče o umírající není ničím novým. Zrod a velmi bouřlivý rozvoj moderní podoby této péče, tedy tzv. „hospicové“ či „paliativní péče“, lze však do značné míry pochopit jako odpověď na proměny, k nimž v našich životech, ale také v našem vztahu ke smrti a umírání došlo v posledním století. Velmi často na to zapomínáme, ale ještě před sto lety žili a umírali naši praprarodiče výrazně jinak. Dnes žijeme, mj. také díky ohromným pokrokům moderní medicíny, výrazně déle než tehdy — a jistém ohledu i snadněji. Cena, kterou za to platíme, je však vysoká. Nejen že déle žijeme, ale také déle umíráme. Umíráme totiž jinak, ve vyšším věku a na jiné choroby. Naše umírání je tak často nejen delší, ale také těžší, byť na první pohled méně možná drastické. Čas umírání se tak jakoby prodlužuje. Zároveň je však vytěsňován z našich životů až na samý jejich okraj. To má nepochybně své hluboké důvody v celkové orientaci naší moderní civilizace. Souvisí to však také s docela prostým faktem, totiž že až příliš často umíráme sami. Většinou totiž neumíráme doma mezi svými blízkými, ale v neosobním prostředí institucí, které jsou sice schopny mobilizovat ohromný a nesmírně efektivní potenciál, pokud jde o uzdravení, jejichž moc se však neskutečně rychle proměňuje v někdy až trapně nedůstojnou bezradnost, pokud se ukáže, že všechna takto mobilizovaná síla nezmůže nic proti obyčejnému faktu, že jsme smrtelné bytosti, které – jakkoli mnohokrát uzdraveny – nakonec stejně umírají. A tak na většinu z nás čeká dlouhé umírání, s nímž si ani my, ani naši blízcí, ba ani ti, jimž jsme se svěřili do péče, nevědí rady. Moderní paliativní péče je pokusem odpovědět na tuto novou situaci, který vyrůstá z pochopení, že i sebedokonalejší prodlužování života má své limity, ba že toto prodlužování s sebou nutně nese také stinné stránky. Péče o umírající byla vždy jednou ze stěžejních součástí lidské kultury i medicíny. A starší evropská medicína vždy do větší či menší míry reflektovala, že lékař může vyléčit málokdy, prodloužit život někdy, pomoci však vždy. Moderní medicína, povzbuzena svými terapeutickými úspěchy, na tuto základní moudrost lékařského řemesla jakoby pozapomněla. Povědomí o potřebě péči o umírající bylo do značné míry zastíněno zaměřením zdravotnictví na léčbu a uzdravení a velkými úspěchy a nadějemi, které toto zaměření přinášelo. A byla to právě až moderní paliativní péče, tedy péče, jejímž primárním cílem není vyléčení nemocného či prodloužení jeho života, ale kvalita jeho života, ochrana jeho důstojnosti a zmírnění bolesti a dalších tělesných i duševních strádání, která se pokusila tuto starou moudrost v nových podmínkách oživit. Tento pokus na jedné straně vyrůstá z reflexe mezí terapeutických možností moderní medicíny, na druhé straně se však opírá o významné pokroky, kterých moderní medicína především v léčbě bolesti a zvládání dalších symptomů dosáhla. Rozvoj paliativní péče je velmi zajímavým (ale také nadějným) fenoménem hned z několika — a nikoli pouze medicínských — důvodů. Imponující je velmi rychlé šíření paliativní péče. Ačkoli tomu situace v naší zemi zatím bohužel příliš neodpovídá, paliativní péče je jedním z nejrychleji se rozšiřujících medicínských odvětví. To samo o sobě svědčí o tom, že tato péče přináší účinnou odpověď na velmi palčivé otázky. Ještě zajímavější než sama rychlost je však způsob, jímž se paliativní péče šířila. Rozvoj paliativní péče měl v různých zemích odlišnou podobu, vždy však do značné míry vyrůstal „zdola“, z osvobodivé zkušenosti, že tváří tvář smrti nestojíme s prázdnýma rukama a že umírání může mít svůj jedinečný smysl. Byly to především jednotlivé příklady odborně i lidsky zvládnuté péče o umírající, které působily na své okolí a v mnoha zemích postupně přesvědčovaly (někdy i proti nemalému odporu či nepochopení) stále větší část veřejnosti o tom, že nevyléčitelně nemocným a umírajícím je v jejich bolestném osudu možné nabídnout účinnou pomoc a že smrt nemusí mít podobu nesmyslného utrpení a ztráty důstojnosti. Svým způsobem nejzajímavější však je, že paliativní péče nepřináší pouze úlevu samotným umírajícím. Jak mj. dosvědčuje i obrovská role dobrovolníků v této péči, mnozí lidé nacházejí v péči o umírající cosi nesmírně cenného a přínosného. Dovolte mi, abych jako příklad ocitoval závěrečná slova právě vydané knihy paní Maggie Callananové a Patricie Kelleyové „Poslední dary“: „To, co jsme se naučily z vědomí blízkosti smrti, není nějaký zázračný recept, který ulehčí každou smrt, ani to není univerzální všelék na zármutek a žal, který smrt s sebou přináší. Sdělení o vědomí blízkosti smrti však poskytují rámec, v němž přestáváme smrt vnímat jako osamělou, nepřemožitelnou a děsivou událost. Navozují naopak situaci, z níž ti, kteří jsou umírajícímu blízcí, mohou čerpat útěchu tváří v tvář nevyhnutelné smrti. Doufáme, že naše vysvětlení vědomí blízkosti smrti i doprovodné popisy případů, jimiž jsme se snažily svoje závěry ilustrovat, vám pomohly pohlížet na umírající stejně, jako na ně pohlížíme my – ne jako na němé nešťastníky, nýbrž jako na jednotlivce se schopností osvětlit nám to, co existuje po tomto pozemském životě. To, že jsme poznaly lidi, o nichž píšeme, i jejich rodiny, že jsme o ně pečovaly a snad jsme jim poskytly i trochu útěchy, vnímáme jako privilegium. Díky tomu, co jsme se od nich naučily, se naše životy od základu proměnily.“ V naší krátké úvaze jsme vyšli od dvojího strachu, který podle Epikura lidem brání dosáhnout štěstí a blaženosti. Nejsem si zcela jist, jak je to dnes se strachem z bohů. Ačkoli jsme v určitém ohledu velmi úzkostná kultura, Boha a bohů se dnes bojíme asi méně než když jindy. Byť nikoli ze stejných důvodů jako Epikuros. A obávám se, že nás to nečiní šťastnějšími. Strachu ze smrti jsme se pokusem vytěsnit smrt a umírání na okraj našich životů určitě nezbavili. Zdá se mi, že právě naopak. Paliativní péče nenabízí, že nás tohoto strachu jednoduše zbaví. Paliativní péče sama o sobě nepřináší nepochybně ani štěstí, ani spásu. Je však součástí velmi nadějné snahy zavzít smrt zpět do našich životů. A pomáhá nám pochopit, že setkání se smrtí a umíráním může být osvobozující. Neboť právě v situaci, když nám smrt říká „jsem blízko, jsem tady“, můžeme v tomto jejím hlase zaslechnout, jak nám totéž a mocněji říká ten, který nás má rád.