Marginálie letní

Ústředním tématem letošního léta jeví se býti v ČR „moc“ — její uchvácení, držení, maskování, zneužívání, porcování, přidělování, opájení, nikoli však její kontrola. Ostatně nic nového, minimálně posledních pět tuctů let, ba déle, kdy je moc jádrem tzv. „vědeckého komunismu“ — prozíravost Ladislava Mňačka (Jak chutná moc, 1968) budiž znovu pochválena. Nezvládnutá kontrola moci (od despocie přes různé formy totality a zločinnosti až po anarchii) však patří k nejzávažnějším společenským chorobám. Její projevy a důsledky postihnou dříve či později všechny segmenty společnosti, zdravotnictví nevyjímaje. Ostatně snad nejvýznamnější odkaz již antického Říma zněl: „Naučte se bát sami sebe, naučte se kontrolovat moc a důsledně ji podřiďte právu.“ To, že jsme se v české kotlině římské zásadě i po roce 1989 zpronevěřili a že nám to dokonce příliš nevadí (včetně faktické neexistence základního zákona o zdravotní péči), že právo nekultivujeme, ale naopak podřizujeme pragmatismu moci, se nám znovu může zle vymstít. Je proto o mocenských souvislostech a poruchách vhodné uvažovat, což mne jaksi na okraj přivedlo ke dvěma literárním reminiscencím.

Ta první se týká kreativního práva a milionové žaloby na ochranu cti, kterou podal  na žaloby poněkud inflační ministr zdravotnictví  drDR poté, co byl ponížen veřejným políčkem — vzhledem k okolnostem zřejmě zaslouženým, byť v politickém kontextu kulminujících rezortních střetů krajně nevhodně načasovaným. Než celá aféra upadne v zapomnění či se znovu bulvárně rozvíří v podobě „jak tu facku vlastně dostal“, stálo by za to si připomenout televizní inscenaci Půlpenny paní režisérky Sadkové z roku 1974 (s D. Medřickou, K. Högerem, J. Hlaváčovou aj.) na motivy M. Hillové a N. Williamse Auschwitz in England (Osvětim v Anglii, New York 1965) o významném procesu na ochranu cti (libel action). Byl veden proti spisovateli L. Urisovi (např. Exodus) za údajné pomluvy lidí z koncentračního tábora. Šlo především o kápa W.Derringa, ale také o lékaře (např. C. Clauberga), kteří na vězních experimentovali s fenolovými injekcemi, se sterilizačními a kastračními operacemi bez anestezie — dokumentace např. v The Nazi Doctors: Medical Killing and Psychology of Genocide od R .J. Liftona (Nacističtí lékaři: Lékařské zabíjení a psychologie genocidy, Londýn 1965), Menschen in Auschwitz H. Langbeina (Lidé v Osvětimi — Vídeň, 1972) či v dokumentech tzv. Nürenberg Medical Case, jednoho z 11 následných procesů vedených v Norimberku po 2. světové válce (v tomto případě s 23 nacistickými lékaři, z nichž 16 bylo shledáno vinnými a 7  bylo popraveno; odkazy např. M. Biddiss: *Nazi Medicine and the Nürenberg Trials: From Medical War Crimes to Informed Consent, *The English Historical Review 2006, 121, č.492, pp 888-890, či http://nuremberg.law.harvard.edu). Žalujícímu lékaři, v době procesu věhlasnému chirurgovi, bylo nakonec přiznáno odškodnění. Protiprávnost jeho jednání se nepodařilo přes otřesná svědectví dokázat a lidem nemůže být nepodloženě nactiutrháno (stejně jako nemohou být biti — nejen na veřejnosti). Soudce však zvážil jak doloženost výroků, tak „čest poškozeného“ — a přisoudil jí hodnotu nejmenší britské mince půlpenny; vskutku trpké vítězství. Dotčená „čest“ českého nemravy by tak byla oceněna na padesát haléřů — pozoruhodná myšlenka.

Druhá literární reminiscence se týká* Boží cti*. V roce 1959 zpracoval J. Anouilh své pojetí středověké legendy o Thomasu Becketovi. Stálo by za to znovu vidět divadelní inscenaci či  filmové zpracování. Např. pro jeden z klíčových momentů, kdy Becket, králův celoživotní přítel a později kancléř, žádá Jindřicha II., aby jej nejmenoval arcibiskupem z Canterburry. Varuje jej, že jde o úřad natolik závažný, že by jej musel za všech okolností vykonávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, i kdyby se měl postavit proti „svému“ králi. Jindřich, který chce mít církev pod palcem prostřednictvím svého člověka,  nevěří a špatně udělá — arcibiskup hájí zájmy církve natolik vážně, že musí být zavražděn. I když se to příliš nezdůrazňuje, jde o jeden z archetypálních konfliktů naší civilizace, a nikoliv pouze o konflikt mezi mocí světskou a církevní, mezi mocí a svobodou jednotlivce, ale také, ba možná  především, mezi mocí (politickou mocí) a autonomním důstojenstvím svěřeného úřadu, odpovědností k němu, osobní zodpovědností. Becket do extrému sebeobětování zachovává etiku „uvázání se v úřad“ a jako jeden z prvních slibuje moci „loyalitu nade vše kromě cti“, což obojí představuje základní formy přirozené kontroly moci. Jako soli je nám dnes třeba Becketova odkazu (stejně jako onoho římského), neboť kolik veřejných činitelů — starostů, akademiků, přednostů, šéfredaktorů, mediálních zvěstovatelů, ředitelů — se dnes cítí vázáno více zájmy své instituce a odpovědností vůči veřejnému zájmu, než zájmy mocenské skupiny, která je do funkce prosadila, od níž přijali prebendu? Kolik z nich by dokázalo říci: „Přijímám tuto instituci nikoliv, abych ji coby stranicko-mocenský úkol hlídal, krotil, podřizoval a tuneloval podle vašich okamžitých zájmů, ale abych ji vždy spravoval jako dobrý hospodář v jejím zájmu, abych ji rozvíjel podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“? Kolik z nich chce být nejlepšími správci, nikoli nejposlušnějšími vykonavateli, i kdyby se měli postavit proti svým ustanovitelům (nehledě k tomu, že co nejvíce vlivových postavení by mělo být obsazováno postupy nesvázanými s centrální politickou mocí)? Snad nic nemůže zastavit klientelismus, mocenskou korupci, skupinově „mafiánské“ moresy a s nimi spojený společenský úpadek lépe a nic nemůže obnovit narušenou rovnováhu mezi politickou mocí a autentickým životem společnosti s tvořivou autonomií společenských institucí a spolkového života účinněji než becketovský vztah k veřejným funkcím, vědomí historické odpovědnosti a dbalost osobní cti, aby její hodnota neklesla na půlpenny. Je to tím důležitější, že dnes, narozdíl od středověku, nehrozí v naprosté většině ani těm, kdo doplatí na ctění závazků ke svěřenému úřadu, tortura, natožpak „vražda v katedrále“ (jak se také jmenuje jinak pojaté zpracování becketovské legendy od T. S. Elliota), nýbrž nejspíše jen seškrábnutí pozlátka moci, odejmutí jejího udroleného odlesku. Navíc bolestnější může být pro mnohé „vykonavatele“ pozdní pochopení, k jakému selhání je konformismus přivedl, jak moc se zpronevěřili, kam až zašli ve své kolaboraci s mocí, ve spoluúčasti na společenském mravním úpadku, při obhajobě a kamuflování společenských nemravů. Neboť kdo přistupuje na mocenské hry, kdo přitakává „hrám na jakoby“ (jako by se děje odehrávaly skutečně tak, jak jsou falešně prezentovány), kdo potvrzuje zdání jejich autentičnosti, stává se spoluhráčem, byť jen komparsním, a spoluviníkem. Což upomíná na onen podivný detektivní příběh Vražda v Orient-expresu (Agatha Christie, 1934): neřešitelnost zdánlivě dokonalého zločinu rozlouskl geniální Hercule Poirot poznáním, že pokud si všichni cestující poskytují vzájemně propojené alibi, je jediným možným vysvětlením vraždy spolupachatelství všech. Jak snadno mohou občané zjistit, že vlastně sedí v Orient-expresu, který uhání na Balkán a dále na Východ, a konformně se podílejí na nemravech a na alibi nekontrolované moci? 

 Shlédnout Anouilhovo pojetí Becketa či přemýšlet nad padesátníkovou ctí stává se zvláště významné v některých historických obdobích, např. za normalizace po poučení z krizového vývoje ve společnosti, za nemravných opozičních smluv o stabilním politickém prostředí na věčné časy, za mafiánského klientelismu, za sebestředného oslnění mocí či za jiných toho druhu zlověstných jevů a okolností. A proč o tom všem  MUDrluji na stránkách Umírání.cz? Inu proto, že Thomas Becket nakonec umřel, stejně jako mnozí pokusní vězni v Osvětimi, o mrtvole ve vlaku nehovoře, a že všechny ty příběhy a reminiscence se kromě jiného závažně týkají etických aspektů umírání, smrti a občanské odpovědnosti.