Marginálie květnová

K základním existenciálním úvahám patří tázání po vlastní identitě. Kdo vlastně jsme – jako společenství i jako jednotlivci? Někdo je s odpovědí hned hotov s údivem nad takovou otázkou. Ale většinou je odpověď svízelná; identit bývá více a v čase se mění. Některé vyhasínají, jiné nastupují, mění se hierarchie. S identitou bývají vůbec svízele – někdo si ji přímočaře odskáče, zvláště zachce-li se Historii, jak dosvědčují osudy lidí za náboženských válek či totalitních režimů. Jinému zkomplikuje poklidný život střet identity s kariérou – obě se vyvíjejí, a když se zkříží, leckdy se zalomí i velmi slibná kariéra; nebo se objeví „nový člověk“ — ke známým metamorfózám patří ztotožnění rebela se systémem, který jej pověřil funkcí.

Obvyklým úvahám, která identita že je identičtější a důležitější, bych nadřadil otázku, odkud se hlavní identity berou. Často se soudí, že tkví „v kořenech“, že je „máme v krvi“, že jsme je „sáli s mateřským mlékem“, že jsme s nimi spjati pupeční šňůrou časných fází svého života, že jejich původ máme hledat kdesi za sebou. Ale nejvýznamnější identity se zdají být otevřeny především dopředu. I když jsou časná životní období důležité zdroje, nejsme a neměli bychom být celoživotními pohrobky vlastního dětství, v čemž je ostatně i naděje obětí fanatické výchovy. Měli bychom brát jako velkou šanci, že naše identita je otevřena dopředu – nejsme především tím, čím jsme byli, ale tím, k čemu autenticky směřujeme. Leccos v nás může doznívat, mnohým můžeme být poznamenáni neodstranitelně a nadosmrti, přesto jsme však především svou vlastní projekcí, předobrazem své budoucnosti, svými nadějemi, cíli a ovšem také hrozícími úskalími.

Můžeme se proto ptát, zda existuje okamžik, v němž by toto směřování k budoucímu, ovlivnění budoucím skončilo. Je smrt takovou hranicí? Mohla by být posledním okamžikem formování identity. Neboť euthanasie, dobrá smrt,  může být chápána nejen ve smyslu nestrádání, ale také zachování důstojnosti, jako přání alespoň symbolicky, mravně „zemřít vestoje“. I smrt tak pozměňuje identitu předchozího života. A jak je tomu po ní — nejen v životě po životě, v existenci nesmrtelné duše či podle spiritistických představ? Může i osud tělesných ostatků mít zpětný dopad na lidskou identitu? Nesčíslné generace, počínaje pravěkými lovci, soudily, že ano. Od nepaměti patřilo k projevům lidskosti, k univerzálním službám jiným lidským bytostem ochránění jejich ostatků před zneuctěním, před veřejným tlením, před rozvlečením šelmami. A naopak, pohana veřejného vystavení mrtvých těl včetně nabodnutí hlav popravených sloužila nejen k odstrašení, ale také jako posmrtná součást trestu. Nad rámec hygienické empirie pohřebnictví, nad rámec náboženských konceptů i strachu z bloudících duchů hrály a hrají důležitou roli symboly a chápání identity.

I v tomto kontextu lze uvažovat o nevhodnosti kontroverzní výstavy aranžovaných těl zemřelých  (Bodies …. the exhibition) v pražské Lucerně. Jako nevkusný exhibicionismus se jeví již aktivní přání kohokoli být posmrtně vystaven v aranžované podobě a nabízet jiným na odiv svá střeva či játra. A vznikne-li jen stín podezření, že k výstavnickému vyřezávání kůže, odklápění lebky či odhalování ledví došlo bez souhlasu, či dokonce proti vůli někdejších živých bytostí, kterým pozměňování těla může zapovídat i hluboká náboženská víra…?

Přemýšlím nad tím, kam by až „hry s odlidštěně mrtvými těly“, nechápané jako hanobení, mohly dospět. Pokud jsou návštěvníci výstavy údajně unisono nadšeni, mohli by si přece obdobná „svěže osvětová dílka“ pořizovat do svých příbytků či zahrad – místo preparované lišky, trofejní štiky či zahradního trpaslíka „vkusně aranžované“ lidské tělo. Libo-li chlapa u stolu s vypreparovaným chřtánem a teřichem, tanečně rozevlátou ženu v hale či děcko na zahradní houpačce „jako živé“? Však to nemusí být právě vlastní dědeček s tetičkou, jejichž nikoli již jen nahoty, ale přímo vyhřezlosti bychom se ostýchali – jen jakýsi přespolní anonym (děsivá představa představitelné módní vlny). A co kdyby místní referendum odsouhlasilo nebožtíkovskou výzdobu veřejných prostranství (poražená prudérní menšina se jistě může odstěhovat)? Proč, necítíme-li principiální nepřijatelnost, by nebylo možno umístit třeba onoho nešťastného**, **z kůže staženého „basketbalistu“ i s jeho míčem nikoli do volně přístupnéhogalerijního sálu, ale doprostřed náměstí? A detabuizační představy mohou dále volně plynout: proč vlastně nejsou dosud nikde pojmenovány ulice podle tělesných částí a orgánů? Mohlo by jít o celé Anatomické sídliště. Proč nebydlet v ulici Střevní či Plicní, proč nechodit přes Oční náměstí? Výtvarné dekorace netřeba dlouho vymýšlet.

Za největší nebezpečí a „zlo“ probíhající výstavy považuji, že podbízí a dokládá snadnost, s jakou lze člověka, jedinečnou a soukromou lidskou bytost, zbavit jeho intimity a identity, zvráceně jej „zveřejnit“ a „zespolečenštit“. Odcizit jej sobě, své rodině, svým nejhlubším zásadám i svému Bohu. Bez slitování jej vystavit na odiv psychicky, slovně i tělesně. Donutit jej k ponižujícím odhalením a pózám, veřejně jej vyvrhnout, rozpitvat do morku kosti, ohlodat na kost, stáhnout z kůže doslova i přeneseně a roznést jej vjemy ponižujících scén do všech světových stran.  Je to hrůznější o historickou nedávnost nacistických koncentráků, bolševických gulagů, revolučních gard čínské kulturní revoluce, polpotovských kostnic, rwandských či bosenských masakrů. Právě v genocidních hrůzách bylo možné masově produkovat mukly a mrtvoly bez identity, obnažovat je, stahovat z kůže, zneužívat, nechávat je napospas či instalovat pro „vojácky žertovná“ upomínková fota, o zrůdné výrobě „kuriózních suvenýrů“ nemluvě. Ať autoři výstavy zamýšleli cokoli, svým počinem vědomě či nevědomě přispívají k relativizaci, k umenšení pocitu zvrácenosti oněch neodpustitelných zvěrstev, připouštějí, že nejzazší mezí lidské identity může být zvěcnělé tělo jako výtvarný exponát. Na podstatě nelidské odlidštěnosti a manipulace pochopitelněnic nemění a nemůže změnit galerijní, osvětový ani jiný zdánlivě změkčující rámec.