Zármutek a truchlení u dětí

Umírání a smrt samy o sobě nejsou pro děti tak náročné, jako jsou pro ně ohrožující pocity izolace a vyloučení z rodinného dění. Děti si velmi dobře uvědomují změny a emočně nabitou atmosféru domova, když někdo z rodiny umírá. Více než smrti se bojí toho, že budou opuštěny. Děti se učí od dospělých, jak mají se smrtí zacházet, jak se s úmrtím blízkého člověka mají vyrovnat. I když je téma smrti tabu nebo dospělí netruchlí otevřeně, dítě prožívá žal. Kromě samotné ztráty tedy zažívá ještě bolestnou emoční vzdálenost od rodičů a sourozenců, kteří své pocity a smutek ukrývají. Dítě se tak naučí vnímat smrt jako něco nepřirozeného a špatného a truchlení jako něco, co se má potlačit. Otevřené vyjadřování smutku a truchlení má uvolňující a léčivý vliv, umožňuje dětem truchlit také. I tak mohou mít děti veliké pocity nejistoty a zranitelnosti. V době truchlení proto zvýšeně potřebují ujišťování, náklonnost a útěchu.

Součástí truchlení dětí bývají pocity viny a vztek. Pocity viny i vztek vznikají nejčastěji v souvislosti s tzv. magickým myšlením. Magické myšlení je jedním z vývojových stádií myšlení, typické je pro děti předškolního věku. Magické myšlení umožňuje měnit fakta v závislosti na vlastním přání. V době truchlení se může magické myšlení objevit i u dětí straších. Děti si mohou myslet, že zavinily smrt blízkého člověka, protože si např. někdy přály, aby umřel, nebo proto, že zlobily, nebo že jej nebyly navštívit. Za tyto myšlenky se mohou cítit být vinné a mohou mít na sebe vztek. Stejně tak mohou prožívat vztek na rodiče, že jim neřekli o smrti blízkého člověka, o jeho nemoci, že s nemocným trávili hodně času a jim nevěnovali pozornost, že jim neumožnili rozloučit se, že je nechrání od bolesti. Nebo mohou prožívat vztek pramenící z bezmoci, se kterou se zatím neumějí vyrovnat.

Reakce na ztrátu blízkého člověka a průběh procesu truchlení ovlivňuje u dětí stupeň vývoje, na kterém se nacházejí.

Děti mladší 4 let považují smrt za dočasný stav. Očekávají, že se zemřelý člověk vrátí do života. Tak jak zmizel, tak se zase může objevit. I když batole nemá slova pro smrt, rozumí ztrátě a může na ni reagovat neverbálně – neklidem, hledáním, ve snech.V tomto věku mají navíc děti jiné pojetí času než dospělí. Před kremací nebo pohřbem proto děti potřebují, aby jim dospělý zdůraznil, že zemřelý člověk již nic necítí, ani bolest, a že se do života vrátit nemůže. Základní strach vztahující se ke smrti je u takto malých dětí spojen především se strachem ze separace a z opuštění. Děti jsou často vynechávány z událostí obklopujících umírání a smrt a je jim bráněno v účasti na pohřbu. Tím se dostávají na okraj rodinného života, neúčastní se emocionálního a spirituálního dění v rodině, nedostávají potřebnou podporu. Jejich truchlení se především projevuje jako zvýšená nejistota a zranitelnost.

Děti mezi 4. a 7. rokem již chápou, že smrt je definitivní stav. Ale myslí si, že pokud splní určité podmínky, mohou smrti utéct. Smrt si představují jako vnější nebezpečí, kterému se dá předejít. V tomto období se děti zvýšeně zajímají o lidské tělo. Proto mohou klást různé otázky týkající se tělesných pochodů po smrti. Během truchlení mohou zažívat smutek jen v okamžicích a pak se obvykle vracejí ke svým hrám.

Starší děti již rozumějí tomu, že smrt je definitivní a nevyhnutelná i pro ně. Zajímají se o příčiny smrti a o rituály spojené s pohřbíváním. Jejich truchlení již obsahuje vyrovnávání se se ztrátou vztahu se zemřelým člověkem. V tomto věku děti potřebují sdílet své pocity s rodiči a s ostatními blízkými lidmi. A také potřebují ujistit, že o ně bude i nadále materiálně postaráno.

Zkušenost ztráty blízkého člověka je v dospívání velmi těžká. Dospívající se pohybuje mezi zranitelností dítěte a odpovědností dospělého. Má obavu, že vyjadřování pocitů by jej mohlo uvrhnout zpět do dětské závislosti a zranitelnosti. Po úmrtí blízkého člověka zažívá dospívající často izolaci, stres a zmatek, může prožívat vztek, pocit nesmyslnosti života a může mít sebevražedné tendence. Dospívající se ještě nemusí umět vyrovnávat s emočním utrpením, a proto se mu může sebevražda zdát jako jediné řešení situace. V dospívání jsou emoce zesílené, proto i v době truchlení jsou prožitky dospívajícího intenzivnější. Dospívající je již schopen hovořit o své bolesti, prázdnotě a bezmoci.

Pozůstalé děti, pokud mají dostatečnou oporu, se adaptují na změnu ve svém životě obvykle bez obtíží. Přesto se u nich mohou objevit rozličné poruchy, a to i několik měsíců po ztrátě blízkého člověka. Na fyzické úrovni to může být letargie nebo vyčerpání, poruchy spánku nebo nepříjemné sny, ztráta chuti k jídlu, přejídání se, inkontinence moči nebo stolice, nevolnost, zvýšená teplota, ekzém nebo stejné tělesné příznaky, kterými trpěla zemřelá osoba. V emoční oblasti to může být zvýšená úzkostnost, panické ataky, prohloubení závislosti na významném dospělém, rychlé střídání nálad, nadměrné pocity viny nebo obtížná akceptace separace od rodiče. Mohou se objevit poruchy koncentrace pozornosti, ztráta krátkodobé nebo dlouhodobé paměti, snížení motivace, obtíže v učení. V chování truchlících dětí můžeme pozorovat regresi (návrat na nižší vývojový stupeň), úzkost při změnách denní rutiny nebo agresivní a impulzivní chování (např. poslouchání hlasité hudby, krádeže nebo nebezpečné soutěžení).  

Truchlící rodiče nemusejí být sami schopni poskytnout v době truchlení dětem takovou oporu, kterou děti potřebují. Je proto nutné zapojit v době truchlení do podpůrného systému širší rodinu, přátele, a je-li třeba, i odborníky.

Literatura:

• Dickinson, G.E., Leming, M. R. (ed.) (2005): Dying, Death and Bereavement. Annual Editions 05/06. Dubuque, McGraw-Hill/Duskhin.
• Longaker, Ch. (1997): Facing Death and Finding Hope. A Guide to the Emotional and Spiritual Care of the Dying. New York, Broadway Books.
• *Silverman, P. R. (2000): Never Too Young to Know. Death in Children´s Lives. New York, Oxford University Press. *
• Twycross, R. (2003): Introducing Palliative Care. Oxon, UK, Radcliffe Medical Press

*