Marginálie povelikonoční

Na Hod Boží velikonoční vysílala Česká televize pozdě večer na svém 2. programu reprízu několik let starého komorního pořadu. Jeho jádrem byl rozhovor Tomáše Halíka a Marka Ebena o velikonočním příběhu a o velikonoční tradici. Jako jeden z klíčových motivů byl připomenut úryvek z rozhovoru Ježíše s Pilátem v Janově evangeliu:

Ježíš: „…Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

Pilát: „Co je pravda?“

Vzhledem k tomu, že Pilát nevyčkal odpovědi, nýbrž ihned rozhovor ukončil a vyšel z místnosti, je zřejmé, že — jak se také oba diskutující shodli — nešlo o skutečnou otázku, nýbrž o povzdech či despekt: „dej pokoj s pravdou, co to vůbec je pravda, kterou z pravd máš na mysli, čí pravda je pravdivější …?“ Tedy relativizace pravdy u Piláta a její absolutizace u Krista, jehož  slova bývají interpretována jako projev gnostického myšlení. To vzniklo v židovském prostředí v 1. století př. n. l., významně se prolínalo s raným křesťanstvím, kulminovalo ve 2. století n. l. především v egyptské Alexandrii, odkud zřejmě pochází dnes populární apokryfní spis Evangelium Pravdy, a posléze se rozpadlo do řady proudů a sekt.

I když má Česká republika ve znaku krédo „Pravda vítězí“ (správně ten výrok, tuším, zní, „kéž pravda Páně vítězí“), velké štráchy s ní neděláme. Jako bychom se po všech selháních, zklamáních a zmatcích posledního století v onom velikonočním dialogu postavili na Pilátovu stranu relativizovaného pochybování, ba odmítání: „Dejte nám pokoj s pravdou, nenajíte se jí, jsou s ní samé nepříjemnosti a surové rozbroje, nejspíš jste s ní za blázna a ještě ke všemu se ani pořádně neví, co vlastně pravda kdy je.“ A po česku obvykle diskusi o pravdě zúžíme na zpochybnění statečnosti s obhajobou „prozíravé“ zbabělosti, čímž se domníváme, že jsme se definitivně obhájili a stoupencům pravdy uštědřili konečnou lekci.

Jenže život v pravdě zřejmě není jen o statečnosti, ba dokonce ani především o statečnosti. Jde nejen o to nelhat, statečně říkat a bránit pravdu, ale také mnoho vědět a mít promyšleno, aby se člověk nedopouštěl nejen lži, ale ani omylu. A jde o to žít opravdově, autenticky a alespoň v „určitém souladu“ s „určitými principy“.  Pravda v bytí, žitá pravda, byla v gnózi Kristovy doby neoddělitelná od morálních principů i od lidské vstřícnosti.

My jsme ovšem byli po dlouhá desetiletí vedeni k tomu, že pravda se vlastně netýká osobního usilování ani společenského dění a myšlení, tím méně etiky, ale komparace s jakousi objektivní realitou kolem nás: „pravda je shoda obsahu našich soudů s objektivní realitou (jevy, vlastnostmi, vztahy). … Pravda stejně jako jiné obecné abstraktní pojmy je pouze vlastností soudů (názorů, učení, teorií), nikoliv vlastností předmětů, událostí či stavů….,“ říkal např. před 40 lety Filosofický slovník. Pravdu máme ztotožněnu s tím, co podle nás „nesporně, objektivně a nezávisle na nás“ je, existuje, s objektivním „jsoucnem“, které někde zaplňuje prostor či čas. Ale ve společenském smyslu, ve světě lidských životů, je pravdu třeba ztotožňovat s jinak chápaným bytím -  s projevováním se, se směřováním. Jenže co pak znamená žít v pravdě?

Zdá se, že nejde pouze o to, aby člověk vždy konal pravdu, ale aby setrvale usiloval o pravdu a aby žil opravdově. Opakem pravdy a opravdovosti není jen lež (popření, že cosi se děje tak, jak se děje), ale také povrchnost, neusilování, neautentičnost, prázdnota. Život v pravdě je životem nejen urputné statečnosti, ale také upřímného usilování a hledání, autentického prožívání, vztahového nasazení. A alespoň podle Nového zákona je opravdovost života dokonce  nadřazena statečnému obětování se pro pravdu. Jaký jiný význam by mohlo mít symbolické postavení Kristovy církve na Petrovi, který Krista zapřel – dokonce třikrát?

Jde o  závažný aspekt s mnoha soudobými aktualizacemi, včetně naší neschopnosti vyrovnat se s totalitní minulostí. Podepisujíce v nedávné minulosti různé anticharty a servilně prorežimní prohlášení, schvalujíce vstup sovětských vojsk, mašírujíce na oslavných rituálech, zapírajíce a odsuzujíce mnohé, s nimiž jsme souhlasili, selhávali jsme a prohřešovali jsme se stále více tím, že jsme ani po této „úlitbě“, jak se eufemicky často říkalo, ve vzniklém prostoru nežili opravdově, neudrželi jsme kvalitu a náročnost, nezabránili jsme úpadku. Petr ve velikonočním příběhu pravdu zapřel, ale svým životem opravdově usiloval. My jsme zapřeli a …   

I dnes naděje pro budoucnost klíčí především z dostatečné míry každodenní opravdovosti, usilovnosti, náročnosti. Jejími nositeli jsou upřímně a opravdově usilující jednotlivci a jejich společenství, ať již se angažují v té či oné oblasti. V tom je také další význam např. hospicových hnutí – nejen, že konkrétním způsobem pomáhají konkrétním lidem, ale svým opravdovým usilováním, navíc výsostně altruistickým, dávají nezřídka společnosti příklad „života v pravdě“. Celá paliativní medicína je obhajobou a podporou pravdy – nejde však tolik o pravdu o diagnóze, o povaze a prognóze onemocnění, jak veřejnost často soudí, ale především o opravdovost ve vztazích a o pravdu o člověku.      

Ve věcech pravdy a autentického života v pravdě nemáme jistotu. Nemůžeme se pravdy zmocnit, nemůžeme jí trvale dosáhnout (tím spíše, že proměnlivý život přináší stále nové situace, nové rozpaky, nová pochybování, nová dilemata); můžeme o ni jen usilovat, dosvědčovat ji ve zdánlivých banalitách všedního života i umírání, můžeme se k ní jen přibližovat — nekonečně dlouho přibližovat k pravdě spíše tušené než zářící v nekonečnu. Můžeme se jen snažit kráčet po cestě pravdy, neboť i o ní lze buddhisticky soudit, že vlastně není pravda, je jen cesta k ní. Můžeme se při mnoha klopýtnutích a zablouděních upřímně snažit, abychom se na tuto cestu znovu a znovu vraceli. Je to málo? Je to hodně?