Marginálie novoroční
Na přelomu roku se nám obvykle vnucují bilanční otázky, jaký že vlastně byl ten rok minulý a jaký asi bude ten nadcházející. K řadě hledisek a předzvěstí přibyly letos úvahy nad „slovem roku“, úvahy nad tím, která ze slov, které z frází a floskulí v uplynulých měsících nejvíce zaujaly, překvapily, poznamenaly plynoucí čas.
Zatímco v USA se stalo hitem někoho či něco plutonizovat, neboli kolektivním úradkem zlikvidovat, zrušit, anulovat jako někdejší planetu Pluto (výhružka, „dávej si pozor, abys nebyl plutonizován“ zní opravdu temně), v Česku se stal slovem roku šibal. Nečekané označení, které použil (respektive jeho ženskou podobu šibalka) pro vysokou státní úřednici obviněnou z rozsáhlé korupce bývalý premiér J. P., se rychle stalo módním hitem při pojmenovávání příslušníků početného společenství a souručenství soudobých šíbrů postkomunistické moci napříč politickým spektrem.
Výrok, zapáchající snahou navodit ve společnosti jakousi smířlivou toleranci k nejpokleslejším nemravnostem, posouvá s půvabem nechtěného do nečekané polohy psychologický výklad C. G. Junga z před více než padesáti lety, který můžeme najít na stránkách knihy antropologa Paula Radina (1883-1959) s kapitolami K Kerenyiho a C. G. Junga — Mýtus o Šibalovi (český překlad Gato, Praha: Dobra, 2005). Kniha zajímavě připomíná provázanost našich soudobých životů s dávnými mýty, symboly a archetypy.
Premiérovo podivné označení, zcela nepřiléhavé ve smyslu více či méně „sympatického šprýmaře“, jak mu zřejmě především rozumí současná čeština (bratra Palečka či Tyla Ulenšpígla), nabývá zcela jiné podoby v kontextu temné mytologické postavy Šibala (angl. Trickster), démonické bytosti přežívající z nejprimitivnějších dob vývoje člověka. Jung hovoří o stínu vědomé části osobnosti či kolektivního vědomí, o nižších fázích vědomí, které se samo sobě, po dosažení vyšší úrovně, oškliví a vysmívá. Šibal je primitivní „vesmírná“ bytost božsko-zvířecí povahy, která na jedné straně předčí člověka svými nadlidskými schopnostmi, na druhé straně je mu však podřazena svou nevědomostí, nerozumem a nemravností, bytost, která doprovází postupný proces zcivilizování primitivní démonické postavy, kolektivní stínová postava, prototyp všech nižších charakterových rysů lidí.
Radin a Jung vysvětlují, proč je mýtus o Šibalovi mytologicky zachováván a rozvíjen: „Historie civilizace je dlouhý výčet pokusů člověka zapomenout na svoji proměnu ze zvířete v lidskou bytost. Mýtus o Šibalovi udržuje ranější nízkou intelektuální a morální úroveň před očima více vyvinutého jedince, takže ten nemůže zapomenout, jak věci vypadaly dříve. Vědomá mysl je pak schopna osvobodit sebe samu od fascinace zlem … Temnota a zlo se stáhnou do nevědomí, kde zůstávají, pokud je s vědomím vše v pořádku. Pokud se však vědomí ocitne v kritické nebo nejisté situaci, ukáže se, že stín nevyvanul do prázdna, nýbrž čekal na vhodný okamžik, aby se znovu objevil jako projekce.
Jungova kapitola o Šibalovi končí „vánočním“ ozvukem spasitelské role: „Jestliže na konci cyklu o Šibalovi padne zmínka o spasiteli, pak tato uklidňující předtucha či naděje znamená, že k určitým pohromám již došlo a že jim bylo porozuměno. Pouze z neštěstí a katastrof může povstat touha po spasiteli. … V historii kolektivního i individuálního vše závisí na rozvoji vědomí. To postupně přináší osvobození od ujařmenosti v nevědomí a je tudíž tím, co přináší světlo i hojení ran.
Převedeno do české reality: dezorientované a předchozími desetiletími podlomené kolektivní vědomí umožnilo, aby po roce 1989 došlo v Česku kromě všech pozitivních změn také k projekci a personifikaci nízké intelektuální a morální úrovně, raného civilizačního zla — k ožití Šibala. Expremiér se zřejmě, bez vědomí psychologických výkladů, trefil do černého a použil pro svou garnituru všehoschopných a zdánlivě všemocných pitoreskních nemravných figur, pohybujících se po šachovnici našeho veřejného a politického dění, symbolicky nejvýstižnější označení - šibalové.
Může nám však psychologická analýza mýtů a jejich poselství poradit, jak se s tímto nízkým zlem vypořádat? Jung především říká, že Šibal v žádném případě sám nezmizí a nevyvane. Nelze jej prostě vytěsnit, jako by nebyl, nelze na něj prostě zapomenout, nelze jej nevnímat. Překonat jej, jeho podvody, lsti, triky, lži, nemravnosti, svody, manipulace, primitivnosti a brutality může pouze vědomá mysl, naše individuální i kolektivní vědomí, které rozpozná, odmítne a překoná zlo a postoupí tak na vyšší úroveň svého vývoje. Anebo mu podlehne a upadne do jeho područí, do područí nízkých pudů, viny, úzkosti a nesvobodného smýkání.
Jung přitakává závažné tezi, že „dobro“ není pouhá nepřítomnost „zla“ (představa, že člověk se rodí dobrý, neboť v sobě ještě nemá zlo a může být uchráněn před nákazou zvenčí), ani pouhé konání dobra (dobrých skutků), nýbrž především vědomé překonání zla. Vše je z hlediska návodnosti, kterak ve společnosti překonat Šibala, figuru temnou a zlou, proměnlivou a věrolomnou, o to složitější, že „koncepty komplexní psychologie nejsou intelektuálními formulacemi, nýbrž jmény pro jisté oblasti prožitků a zkušeností, a tudíž nemohou být popsány a zůstávají nepoužitelnými pro toho, kdo s nimi nemá zkušenost“.
My tu společensko historickou zkušenost oproti jiným lidským společenstvím máme. Je otázkou, zda ji dokážeme dovést k překonání nízkosti. Při hledání cest by mohlo pomoci připomenutí, že se Šibalem, jednou z podob ďábla jako středověké „opice Boha“ (simia Dei) nelze vytvářet aliance a uzavírat kompromisy, neboť má nulový „koaličně kompromisní“ potenciál — jeho mravně myšlenková podstata je buď odhalena, odmítnuta a překonána, nebo nás ovládne. Neměli bychom opomíjet Jungovo varování, že v naší duši „nic není nadobro ztraceno, dokonce ani krvavá smlouva s ďáblem — navenek je to zapomenuto, uvnitř však v žádném případě“. A komplexní psychologie nám (zvláště v tomto stále ještě povánočním čase) říká: Betlémskou hvězdu ani spasitele nelze vyhlížet za okny, nýbrž ve své duši a svobodné vůli, ve svém poznání a odhodlání, ve způsobu, jakým výchovně ovlivníme osobnost nové generace svých dětí. To bychom si měli právě v Čechách uvědomovat stále naléhavěji v kontextu temně šibalských her na politické scéně. Podle Junga „se nejlepší příklady opičích kousků ze světa prvotní temnoty, kdy se všechno kazí a neděje se nic rozumného, a když tak pouze omylem v poslední vteřině, dají přirozeně najít v (pokleslé) politice“.
Jak to říkal T.G. Masaryk Karlu Čapkovi? „Politiku, jako vše, co děláme, nutno důsledně podřizovat zákonům etickým . Nakonec mívají takzvaní idealisté vždycky pravdu a udělají pro stát, pro národ a pro lidstvo víc než ti politikové reální a chytří.“ Jak moc bychom dnes v zápase se Šibalem potřebovali „svého Masaryka“.
To vše bychom si měli symbolicky uvědomovat právě v době kolem Vánoc, která narozením spasitele naznačuje překonání šibala, jehož roční cyklus pokušení, bezuzdnosti a vychytralosti se zdá být opačný. Vegetačním i mytologickým protipólem Vánoc je letní svatojanská noc. Pod zasněženou idylou adventu, pastýřských betlémů a povánočních radovánek se od pradávna odehrává úporný zápas o duše i moc — buďme si jej vědomi, abychom se jej mohli vědomě účastnit, abychom se mohli vědomě podílet na protišibalské alianci, abychom mohli čelit poťouchlé výzvě a záludnému pokušení „šibalové všech stran, spojte se“, abychom mohli čelit Šibalovi, který se rtuťovitě tu rozbíhá v záplavě šibalských ďáblíků do všech složek společnosti, tu slévá v jednolitou figuru, který bájeslovně mění svou podobu i řeč, straší, lísá se, žebroní, slibuje, rozdává.
Jak snadné je zabloudit, jak lehké podlehnouti s Faustem… Ale jak to napsal František Halas v době úzkosti?
„A zabloudíš-li v slyšení/ osnovu rozpleť viděného
a uklouzneš-li v cítění/ za křídlo chyť se tušeného“.
Tápeme na pomezí věčnosti, na pomezí dobra a zla, života a smrti. Do této nejistoty byl loni neobvykle vyvolán a zviditelněn *Šibal. *Pokusme se jej tedy letos porazit.