Marginálie květnová

Nejsem si jist, o čem v Česku uvažovat mezi dubnovými svátky Pesach/Velikonoce a červnovými parlamentními volbami. Napadá mě „pokání“, neboť se dnes jeví jako archaické slovo, kterému hrozí zapomnění. Jako by nepatřilo do našeho světa. Obecně se nejspíše chápe jako někdejší snaha o odčinění hříchu, zlého skutku, o zbavení se cejchu viníka nějakým dobrovolným či alespoň polodobrovolným trestem až sebetrýzněním — půst, chlad, dlouhá pěší pouť, sebebičování, režná košile, v poklesle symbolické podobě také peníze na odpustky či církevní a charitativní účely. V každém případě „něco za něco“, kdy výsledkem má být uklidněné svědomí a odpuštění — někdy lidské, ale především odpuštění vyšší božské moci: „vina tvá je velká, těžká, bez příkladu, bez příkladu budiž i tvé pokání a bez konce je boží slitování“, vyjadřuje lidové povědomí K.J. Erben v Záhořově loži. Podstatou pokání však je asi cosi jiného — pochopení nějaké závažné chyby (viny) s opravdovou, nepředstíranou, bytostnou a zásadní změnou postoje, myšlení, chápání a chování. Tato změna sebe sama je také nejpodstatnější „odměnou“ — člověk se stává „lepším“, posouvá se ve svém vývoji. I když některé hrůzné činy nelze nikdy odčinit, lze kromě přijetí trestu dosáhnout i skutečné a trvalé distance od původních pohnutek a způsobů, dosáhnout hluboké změny osobnosti, její obrody. Pro takovou zásadní změnu jsou nezbytné poznání, pochopení a vůle — drastický naturalismus sebetrýznění není nutný a sám o sobě je málo platný. Mnohdy je změna navozena „jen“ silným zážitkem či přemýšlením o pochybnostech. Zásadní otázka nezní „jaké pokání“, ale „k čemu, k jaké změně pokání“, nikoli, co kajícník činí, ale k čemu, jakým směrem se mění a vyvíjí.

Židovsko-křesťanská teologie a tradice staví skutečného kajícníka (toho, kdo se změnil zásadně a nezvratně, nikoli jen proklamativně a kolísavě) velmi vysoko, a to jak ve Starém, tak v Novém zákoně. Zajímavý fakt připomíná J. Sacks (vrchní rabín Britského společenství národů) v další z pozoruhodných útlých knih, které v poslední době vyšly v českém překladu — O svobodě a náboženství (P3K, 2005). Upozorňuje, že nejdelší a nejsouvislejší příběh Starého zákona je příběh Josefův. Je popisováno jeho dětství, předurčenost k velkým činům, prodání do otroctví, zbožnost, vzestup na místo správce — druhého nejmocnějšího muže starověké supervelmoci Egypta, záchrana bratrů, prospěch židovskému lidu. Přesto se Josef nestává zosobněním Izraelitů a neodvíjí se od něho nejmocnější židovský rod. Tato výsada je vyhrazena pro jeho bratra Judu, který je chápán jako první biblický kajícník — nejprve se aktivně podílel na prodeji Josefa do egyptského otroctví, dokonce sám prodej navrhl, aby posléze jako projev svého pokání (změny) nabídl vlastní otroctví výměnou za záchranu nejmladšího bratra Benjamina od téhož osudu. Jeho jméno zůstalo zachováno v obecných pojmech židovství jakými jsou Judea, judaismus či  pojmenování Židů v některých jazycích (např. německy der Jude). Z jeho rodu vzešli největší židovští králové David a Šalomoun, z jeho rodu je odvozován původ křesťanského Mesiáše, Ježíše Krista. Jak píše J. Sacks, „tam (na dějinné pozici), kde stojí kajícník Juda, nemůže stát ani zbožný Josef“. Od biblického Starého zákona je tedy pokání chápáno jako velmi závažný prvek vývoje lidského i společenského, mimo jiné proto, že zahrnuje opravdovost žité reflektované zkušenosti a hluboce vědomého rozhodnutí.

Jako filmový příklad se mi namátkou vybavuje komorní pokání v postavě říšského ministra spravedlnosti Janinga, které je jedním z klíčových prvků slavného oscarového filmu z roku 1961 Norimberský proces (S. Kramer, S. Tracy) o chápání a překonávání nacistické zrůdnosti v poválečné době. Obdobně vyznívá i jiný impresivní film o téže době — gruzínské Pokání (T.J. Abuladze, 1984) z období vrcholné gorbačovské „perestrojky“. Ani v něm nejde o to, že by starý generál, nesmyslně týraný po zatčení za stalinsko-berijovských čistek, svým utrpením odčiňoval vlastní podíl viny na ukrutnostech, tentokrát bolševických. Jde především o pochopení absurdní nesmyslnosti, krutosti a v kontrastu s filmově stále připomínanou přírodou také pomíjivosti onoho systému a o jeho zásadní odmítnutí. Osobní ponížení, úděsnost souvislostí, strach o rodinu i fyzická bolest jsou jen doprovodné prvky základní proměny. Proměny, kterou nemá smysl proklamovat slovy, proměny, která se musí vyjevit v jednání a v životních zkouškách jako u biblického Judy. Má proto také jen sporně co do činění s bilancováním života „na smrtelné posteli“, kde spíše než o „pokání“, jehož opravdovost již nemůže být potvrzena lidskou zkušeností, se při změnách postojů hovoří o „účinné lítosti“.      

Jaká je naše společnost, pokud opravdu s pokáním nepracuje slovně, natož myšlenkově? Jak je schopna překonávat svá selhání a závažné chyby? Není tomu tak, že nám chybí nejen pokání, bez něhož je obtížné odpuštění, ale také poznání a pochopení, bez nichž není možné pokání? Nepostrádá dnešní česká společnost pochopení vlastní minulosti i pokání těch, kteří se hrubě mýlili, chybovali a jinak zle činili? Není taková společnost bez skutečného pochopení, skutečného pokání, skutečného odpuštění i společností bez skutečného, vědomého směřování? Není jen zapříčenou změtí rozporných zájmů či zmatenou hříčkou v rukou manipulátorů, kteří dobře vědí, nejen „jak chutná moc“, ale také jak „vrtěti psem“ (čímž mám na mysli stejnojmenný americký film ze zákulisí velké politiky o manipulování veřejným míněním, film s platností globální, Česko nevyjímaje)? Snažíme se pochopit a reflektovat alespoň konkrétní oblasti a rezorty, jimž rozumíme, v nichž se pohybujeme, když celospolečenské úrovně nám mohou připadat vzdálené, nesrozumitelné, nedostupné? Máme představu, jak by mělo vypadat pokání a směřování třeba ve školství, v obecním životě či ve zdravotnictví? Dobrali jsme se klíčových principů těchto oblastí a víme, oč usilovat (což rozhodně neznamená udržování prostého chodu) i jaké chyby a prohřešky již nikdy nechceme opakovat, ať by s nimi přišel kdokoli ve jménu jakékoli ideologie? Nejsme se svými názory a sympatiemi jen nechápající hříčkou ve víru shonu, nálad, afér, vlastních obav, pomluv, mýtů, iluzí, okamžitých problémů, hesel, manipulací a operativního chaosu? Nahlédli jsme vlastní minulost jako prchavou bulvární aféru, nebo jsme se z ní poučili pro cílevědomé utváření budoucnosti? Doplatíme, či nedoplatíme na to, že jsme zapomněli, o čem je pokání jako závažný nástroj vývoje? Nejsem si jist; jen v předvolebním čase soudím, že větší občanskou ctností než minutová účast ve volbách (jakkoli důležitá) je setrvalé vědomé formování a zastávání vlastního občanského postoje obezřetně poučeného minulostí a vlastními chybami, i kdyby se neshodoval s nabídkou žádné z momentálně se nabízejících politických stran. Existují bohužel katastrofické scénáře volebních výsledků a jejich interpretací, které by nás mohly vrátit o několik desetiletí zpátky, ale přesto: důležitější než dílčí akt politické demokracie (zvláště je-li převážně jen volbou menšího zla) je masarykovský růst vnitřního demokratismu společnosti, růst mravní i věcné vzdělanosti, zodpovědnosti, lidské důstojnosti, občanského sebevědomí, schopnosti nahlížet a překonávat zlo. Aby v budoucnu i česká společnost formovala své politické strany a další nástroje veřejného života, místo aby jimi byla účelově zpracovávána v zájmu mocenského centra. To ovšem nepůjde bez výchovy, námahy, statečnosti a … kultivovaného pokání.