Lekce smutku

Olga Woźniak: Lekce smutku

Zbytečně se stydíme otevřeného prožívání smutku po ztrátě někoho blízkého, vždyť právě dobře prožitý smutek má velký význam pro naše zdraví. I zdraví fyzické.

Sdílená radost – dvojnásobná radost, sdílená bolest – poloviční bolest. Asi nikdy jsme se nepřesvědčili o pravdivosti tohoto přísloví více než v posledních dnech (smrt papeže Jana Pavla II. – pozn. překl.). Zvláště o jeho druhé části. Společně jsem plakali. Společně prožívali smutek. A třebaže nám samotným tento způsob, jakým jsme dávali najevo své city, připadal normální, psychologové na to patřili s úžasem. Vždyť tu padalo další tabu, které jsme s úsilím budovali mnoho let: tabu smutku.

Kdo viděl v nedávné době někoho, jak navenek otevřeně projevuje svůj smutek po něčí smrti? Vzpomínáte si, že by někdo z vašich známých nosil na rukávu či límci černou stužku na znamení své ztráty? Systematicky jsme schovávali svůj smutek do nejtajnější komůrky své duše. Zdálo se, že se nehodí plakat, že se to nedělá. Cítili jsme se celí nesví, když jsme se snažili utěšit někoho zarmouceného. Neschopni si poradit, jak se chovat ke smutným a trpícím, raději jsme se do toho nepouštěli vůbec. A oni, cítíce naše rozpaky, zveřejňovali v novinách, že si žádné kondolence nepřejí.

Znecitlivět duši

Před pár lety psycholožka Anna Dodziuková na jedné konferenci prezentovala přednášku s názvem „Žal po ztrátě“. Ani ona, ani osoby, které na přednášku přišly, nečekaly, že to bude prožitek, který všechny rozruší. Většina posluchačů si myslela, že nemají žádný problém se smutkem po ztrátě kohokoliv, jiní si mysleli, že už se s ním vyrovnali. A přece náhle jedna osoba začala plakat. Po chvíli už lidí v sále plakalo více. Když se odhodlali podělit se se svými city, ukázalo se, že jen málokdo z nich trpěl nedávnou ztrátou někoho blízkého. Většina posluchačů se vlivem přednášky vrátila ve vzpomínkách do minulosti, k dávno už, jak si mysleli, zahojeným ztrátám blízkých lidí. Třebaže si mysleli, že už si se smutkem poradili, viděli teď, že jejich život není takový, jako byl předtím. Byl zastřený stínem, který přidušoval všechny city.

Tito lidé měli šanci se vším se vyrovnat pomocí terapeutických rozhovorů, ale ohromná většina lidí, kteří si neumějí poradit se smutkem, nevyhledá pomoc psychologa. Stále více lidí upadá do citové lhostejnosti a otupění. Ale abychom mohli po ztrátě blízkého člověka zase začít žít normálně, musíme smutek plně prožít. Když odmítáme prožít smutek, mrzačíme se.

„Již mnoho let se zabývám pomocí lidem, kteří trpí kvůli ztrátě někoho důležitého, někoho blízkého. Proto vím, jak ztracené a nešťastné mohou být takové osoby třeba i po mnoha letech. Potřebují „legalizovat“ to, co prožívají. Své prožitky totiž považují za nenormální nebo nemístné, a tak si přidávají další trápení“ – říká Anna Dodziuková. Právě pro tyto lidi napsala před pár lety knihu Žal po ztrátě, čili o prožívání smutku.

Smutek se stal atavizmem, za který se stydíme. Pro mnohé smutek po smrti blízkého znamená jen černé šaty a odmítání hlučných zábav. Co má ale smutek být doopravdy? „Je to proces“ – píše Dodziuková – „který spočívá v postupném citovém odtržení se od někoho, s kým jsme byli vztahově vázáni. Výsledkem takového odtržení je otevřená rána, kterou je třeba chránit, a zároveň je potřeba najít někoho, kdo bude ránu opatrovat a pomůže ji léčit.“

Proces hojení je dlouhý. My se ale pokoušíme na ránu nalepit náplast a snažíme se ji znecitlivět. A tak se rána jitří.

Výzkumy specialistů ukazují na vazbu mezi únikem před prožíváním smutku po smrti blízké osoby a častými pocity strachu, deprese, sebevražednými úmysly a také zhoršením tělesného zdraví – infarktem, vysokým krevním tlakem, potížemi v těhotenství, různými chronickými nemocemi.

„ Po ztrátě blízké osoby velmi brzy zjišťujeme, že se musíme chovat tak, jako bychom už byli úplně v pořádku, pokud chceme, aby nás okolí akceptovalo“ – píší autoři John M. James a Frank Cherry, američtí psychologové, kteří se zabývají problematikou smutku.

Co tedy děláme? Zmražujeme svůj smutek. „Není možné vybrat si jeden cit a ten přestat prožívat, aniž bychom se odřezávali od prožívání všech ostatních citů. Pokud se tedy někdo odřezává od svého smutku, tak se musí odřezat i od ostatních citů. Když city umírají, i člověk se stává mrtvý“ – píší dále John M. James i Frank Cherry. „Připomíná to situaci, když polykáme tabletky proti bolesti. Tabletky nepůsobí na jedno konkrétní místo, ale potlačují pocit bolesti celkově.“- potvrzuje Anna Dodziuková v rozhovoru s časopisem Przekrój. A přitom společnost od nás očekává, že se rychle vzpamatujeme a nebudeme způsobovat nepříjemné situace veřejným projevováním svého smutku. Proč?

Za prvé, vysvětluje Anna Dodziuková, neradi se potkáváme s něčím žalem z obavy, že to probudí naše vlastní utlumené city. Proto smutné osoby raději míjíme nebo je energicky poklepáváme po rameni a krmíme radami typu: „Už neplač, teď je třeba nějak dál žít“. Třebaže psychologové dobře vědí, že pláč přináší úlevu, málokdy někomu dovolujeme, aby plakal, myslíme si, že to právě pláč rodí žal, a ne obráceně.

Za druhé, ve skutečnosti nás nikdo nenaučil, jak lze pomoci někomu, kdo prožívá smutek. Nechat ho prostě na pokoji? Přidat se k němu a být s ním? Obejmout ho? Říkat něco? Mlčet? A tak nejčastěji sklopíme oči, vyslovíme formulku „Upřímnou soustrast“ a rychle odcházíme z pohřbu.

Ospravedlnění

„Za tuto situaci nese odpovědnost ještě II. světová válka“ – říká Anna Dodziuková. „Tehdy bylo vše tak strašné, doba přinesla tolik ztrát a bolesti, že k dalšímu životu bylo třeba odetnout se od vlastního utrpení, strachu a hněvu. Léta minula, ale mnohé emocionální problémy řešíme pořád tak, jako by ještě byla válka. Komunismus tento stav jen prohloubil, protože vychoval celé pokolení lidí záměrně mimo emocionální autenticitu.“

Navíc ještě dnešní doba obrací pozornost spíše na to, jak získávat, než jak ztrácet. A pokud přece něco ztratíme, jak rychle vyrovnat ztrátu. Čas léčí rány, říkáme. To je pravda, ale musíme mu v tom pomoci. Jak?

„V posledních dnech jsme dostali nezvyklou lekci smutku“, říká Anna Dodziuková. (zármutek Polska nad smrtí papeže, pozn. překl.). „Pro mnoho lidí to byl velmi osobní, velmi silný prožitek. Umožnil podívat se do svého nitra, zahlédnout, kolik ztrát už máme za sebou. Několik lidí mi dokonce řeklo, že žal po smrti Svatého Otce jim dovolil uvolnit často hluboko schovaný a nepřekonatelný smutek ze smrti otce nebo matky.“

Společné prožívání ztráty, sdílení svých pocitů s ostatními lidmi, vykonání rituálu rozloučení se – to všechno velmi pomáhá. Velkou roli při bourání tabu smutku hrála média, která ukazovala, že je potřeba a je možné plakat. Že je potřeba a je možné vzpomínat na život zemřelého. Protože jen tehdy, po odeznění prvního žalu, si uvědomíme, že zemřelý neodešel úplně. Že zůstaly jeho myšlenky, pocity, slova, díky kterým můžeme žít dále.

Článek z časopisu Przekrój, Nr 16/3121, 14. dubna 2005

Z polštiny přeložila Štěpánka Ryšavá