O síle křehkosti

O síle křehkosti

Byla jsem požádána o úvahu k současné diskusi o euthanasii z pohledu lidí, kteří jsou nablízku umírajícím. Pracuji v Cestě domů, v mobilním hospici, jehož zaměstnanci pomáhají rodinám, které se rozhodly pečovat o svého umírajícího blízkého člověka doma. Mohla bych teď hodně dlouho hovořit o tom, jak jsou všichni tito lidé úžasní, jak naši, tak rodinní pečující. Mohla bych je tu celý vymezený čas opěvovat. Já bych ale daleko raději a s hlubokou úctou a vděčností o nich řekla jen jedno: jsou normální. Dělají obyčejnou lidskou věc – jejich bližní je křehký, je mu třeba být nablízku a oni na jeho volání odpovědí: Jsem tu. Je jen několik nejdůležitějších věcí na světě, kvůli kterým jsme se tu ocitli – a možnost nesení tíhy v křehkosti a možnost pomoci si s tím nesením navzájem k nim nepochybně patří.

Proto tuto práci děláme, a ještě ke všemu rádi: často se totiž těžko dá rozlišit, kdo komu více pomáhá, kdo z nás odchází ze setkání na břehu našeho života více obdarován. Proto na světě paliativní péče přitahuje tolik zajímavých lidí, kteří přicházejí sloužit a zároveň se nechat obdarovat. Většinou neslýchají volání po zkrácení času a rádoby důstojném usmrcení, ale setkávají se s lidskou důstojností v její křehké, a proto výmluvné podobě.

Téma euthanasie je téma, které vyžaduje mimořádně citlivý, moudrý, ba bedlivý přístup. Současná diskuse o euthanasii strádá nedostatkem definování základních pojmů, drtivá většina lidí do této diskuse přispívajících bohužel neví, o čem hovoří.

Kdo je znalý situace ve světě, ví, že kdekoli se to směrem k euthanasii posunulo s cílem pomoci lidem, kteří nesnesitelně trpí, ukázala pak praxe, že takoví lidé často o euthanasii nežádají, ale že po ní volají buď jaksi předběžně lidé při síle, nebo ji žádají rodinní příslušníci pro své blízké, kteří jsou jim na obtíž. Žádají ji i sami pacienti z důvodů sociálních, prostě proto, že se na světě cítí zbyteční a opuštění. A samozřejmě pak ti, kteří nejsou dobře léčeni, nemají zvládnutou bolest. A to ne proto, že by to nešlo, ale vinou špatné péče.

Zkušenost domácího hospice je taková, že pokud má člověk své milé nablízku a pokud je péče kvalitní a bolest snesitelná, bojuje spíše o každý den svého života, neboť se v něm, zvláště když čas se krátí, může udát něco, na co čekal, k čemu celý život směřoval, co jeho život završuje.

„Šťastnej jak blecha“ dovolím si citovat našeho klienta, který tři dny před smrtí ještě usedl do auta se svojí ženou a milovanými doutníky a jeli se projet na jeho důležitá místa.

Nebudu se ale pouštět v tomto krátkém čase do vyjasňování pojmů a situací, jiní to umějí lépe. Pokusím se povídáním o křehkosti a její síle nabídnout pohled z pokoje člověka, jehož čas je krátký a každý den důležitý. Pohled na to, jak jím jsem obdarována. Ráda bych tak lehce šťouchla do korouhve, kterou nejbouřlivější zastánci práva na umření (tedy spíše práva na zabití) mávají nejhalasněji – tedy tím právem na… krásu, sílu, čas, důstojnost …a na co ještě vlastně?

Jistě jsme do světa postaveni jako jedinečné bytosti a máme si toho vážit. Řekla bych, že ale tato úcta a vděčnost za darovaný čas života by neměla být realizována vymáháním práv pro nás, skvělé jednotlivce, ale spíše by mělo být odpovědí naše citlivé rozhlédnutí se kolem: odkud a kam a s kým putujeme. Co cestou neseme, jak to proměníme. Co uneseme sami, co pouze s druhými. A že to smíme nést a unést. Ráda bych tu chtěla chvíli troufale tvrdit, že těžké časy našeho života mají svůj ničím nezastupitelný smysl. Budu se snažit říkat, že možnost být nablízku těm, kteří jsou křehcí a je jim těžko, nabízí uvidět i náš vlastní život jinak a žít jej lépe, s vnitřní radostí a nadějí.

Tím ale v žádném případě nemíním, že žít lépe znamená lehčeji. Jsem malíř a básník a vím, že kdybychom žili lehce a bez obtíží, bez zatrnutí na prahu toho, co lze a nelze unést, sotva bychom měli teď na světě nějaký pěkný obraz a dobrou knihu. Když nahlédneme do historie, vidíme, že všechny kultury, kterých si vážíme, vždy výrazně stavěly právě na tom, co člověka přesahuje, co pro něj celý život zůstane tajemstvím, čeho se bojí, čemu nerozumí – zároveň to však k člověku nejvnitřněji patří: narození, smrt, láska, krása.…….. A přiznejme si, že v tomto smyslu jsme kulturou řadící se spíše k těm barbarským. Odstrkujeme, zahalujeme, ukončujeme, nechceme vidět, před bránu smrti jsme si schválně nastavěli spousty nabarvených model a modliček, některé kamenné, většina však je z papíru. A když tam doputujeme, strčíme do nich, ony spadnou a brána, na kterou tradiční kultury se uměly připravovat, nás vyděsí. Nejsme přichystáni nejen na setkání s vlastní konečností a křehkostí, hlavně však nejsme připraveni na fakt, že právě v nich můžeme zahlédnout to, co činí život cenným a hlubokým.

A jde se připravovat? Myslím, že na něco ano. Jak pak bude, uvidíme. Ale když teď otevíráme dveře a kus cesty jdeme s umírajícími, vidíme, že nás učí žít, že při jejich křehkosti čerpáme důvěru v možnost zachování lidské důstojnosti až do konce.

Hovoří se v souvislosti s euthanasií o právu na plný, důstojný život. Myslím si však, že se máme učit být vděčni za nelehké časy. V životě dlouhém aspoň dvacet let, někdy možná i méně, najdeme každý určitě pár přestálých chvil či událostí, které byly těžké, bylo nám smutno a temno a neuměli jsme si poradit…ale díky té temnotě a své zranitelnosti v ní jsme pak později uměli pocítit radost, sílu či světlo a uměli poznat jejich cenu. Křehkost měla smysl, přinesla ovoce. Když je to tak v životě, musí to být na jeho konci tím spíš velmi podobně. Radost a naděje přichází — často jinak, dříve a prostěji, než jsme dřív znali. Já jsem ještě neumírala, ale nebojím se, ba těším se právě proto, že mi sílu a naději dali mimo jiné i ti, kteří mi zemřeli a kteří na konci života rozhodně zrovna silou neoplývali.

Také se říká, že je nedůstojné člověka být viděn v ubohém tělesném stavu. Byli jsme tak utvořeni, tak, že kudy chodíme, hledáme lad a krásu. Leč někdy nám to může být i na obtíž. Když vcházíme domů k člověku, který je hubený, nemluví, kůži má bezbarvou, dýchá těžce – jakoby neumíme vidět krásu. Je to ale jako když ze světla přijdu do šera: musím počkat, oči si chvíli zvykají, než začnou rozeznávat. A když začnou, krásu a něhu mohou potkat: oči druhého člověka, který už nemůže mluvit, jemnou ruku, která poprosí o vodu nebo o odpuštění.

A mluví se o čase, že o něm můžeme a máme sami rozhodovat**.** Čas je náš skvělý, ale těžký úděl. Ze své podstaty nedokáže do něj sestoupit věčnost, po které toužíme, přitom se nějak ve velkých chvílích života dotýkají. Proto nám třeba bývá tak těžko nejen na konci života, ale podobnou propastností nás prostoupí i chvíle při narození člověka, chvíle hlubokého porozumění či velké lásky. Potkáváme prchavý dotek věčnosti v našem pozemském čase. Přestože někdy bolí, můžeme se učit být za něj vděční a nechtít jej chytit.

A zapomíná se mluvit o blízkosti: nepřicházíme k člověku, který je křehký se silou, kterou máme za úkol rozdávat, jen jsme tu. Učíme se rozumět jiné řeči, pohybům ruky, tichu. Je to jeho umírání, ne naše, musíme mu nechat možnost řídit si běh času, léčbu, možnost být blízko tak, jak on — ne my — potřebuje. To se také učíme od umírajících, že blízkost je v pozvání, ne nutně v tom, že já teď budu objímat, pečovat, neb on je chudák. Není – je tím, který je teď ten hlavní a nejdůležitější a my mu nasloucháme, učíme se, neboť zdánlivě musíme, ale doopravdy spíš smímebýt blízko. Pak se vrátíme ještě do života, ale v tomto respektu jsme se směli vyučit.

Nebojme se tedy něžně a tiše pohlížet tam, kde není poklizeno a učesáno, kde je křehko, těžko a smutno. Možná se tam děje něco velmi důležitého, co smíme potkat včas. Je nesmírně těžké být křehký a nemohoucí a žít takto dlouhý čas a není divu, že se toho bojíme.

Věřím ale, že se něčemu dá uvykat, potkávat to už dřív, vyhlížet křehkost, nemuset mít na všechno dost sil. Uvyknout občas šeru a vyhlížet tichou krásu. Zastavit se v čase a vyhlížet věčnost, která nemůže setrvat, a tak ji nelze chytit. Přemýšlet o blízkosti, k níž jsme zváni.

Čas na sklonku života je důležitý, patrně jeden z nejdůležitějších. Králové rozdávali své paláce a statky právě tehdy, sedláci poslední den svěřovali svá pole a stáda svým dětem. Je to nepochybně čas pro pochopení lidské důstojnosti jedinečný, zkusme tedy sebe na něj připravovat, nebát se přespříliš a od těch, kteří jej právě žijí, se učit.

Martina Špinková

V Praze, 29. ledna 2006