Aby pacient nebyl sám se svým smutkem...

Pane doktore, máte za sebou dlouhou a pestrou dráhu lékaře. Vydal jste se z Prahy do pohraničí, pracoval jste od nelehkých padesátých let a pracujete i dnes, už v úplně jiných podmínkách. Bylo by nejprve možné se v několika větách ohlédnout za touto pestrou doktorskou poutí, vzpomenout na to, kde a jak začala?

Po promoci v roce 1956 jsem dostal umístěnku na interní oddělení nemocnice v Lokti. Byla to malá nemocnice s chirurgickým a interním oddělením pro pracovníky uranových dolů. Podmínky nebyly jednoduché. Protože nás bylo málo, sloužil službu chirurg, nebo internista pro celou nemocnici. Již v krátké době po nástupu jsem byl velmi často odkázán sám na sebe, případně na zkušenosti sester. Nezbylo, než se rychle naučit šít rány, ošetřovat zlomeniny, asistovat při operacích, vyšetřovat pomocí rentgenu. Při pohotovostní službě v terénu jsem si musel poradit se vším od pediatrie až po porodnictví. Každý lékař je silně ovlivněn prvním pracovištěm. S vděčností vzpomínám na chirurga Pavla J., který mne učil chovat se k pacientům vždy vlídně a postupovat tak, aby pacient trpěl bolestí co nejméně. Vzpomínám na příhodu, kdy Pavel sloužil na pohotovosti v Horním Slavkově. Ozval se mi telefonicky, ať mu pošlu morfin a infuzní roztoky, protože došlo na šachtě k neštěstí, že se chystá sfárat dolů. Oba zasypaní horníci byli těžce zraněni, ale ihned dostali vše potřebné a do nemocnice je Pavel přivezl ve stabilizovaném stavu. V 50. letech byl takový postup neobvyklý a horníkům nejspíše zachránil život.

Vzpomínám také na primáře Josefa S., který vždy dával na první místo zájem pacienta bez ohledu na vlastní námahu a riziko. Primář Josef S. dříve pracoval jako praktický lékař v severních Čechách. Dokázal úspěšně operovat patnáctiletého chlapce pro zánět apendixu v horské chalupě zcela odříznuté od světa závějemi. Chirurgické nástroje si Josef uložil do batohu. Po namáhavém výstupu na lyžích nástroje vyvařil v pekáči na plotně. Operaci provedl v místní anestézii.

Dnes jsem se na Vás nachystala s otázkami, které Vás v profesním životě nemohly neprovázet. Nedávno jsme připravovali leták, který reaguje na stále palčivý problém – sdělování vážné diagnózy. Smím se zeptat, kdy jste se s tímto tématem setkal poprvé Vy?

Poprvé jsem se s tímto problémem setkal v Nejdku v roce 1961. Mezi mými pacienty byl třicetiletý muž s ledvinovou nedostatečností. Tehdy nebyla možnost dialýzy ani transplantace, takže exitus byl otázkou několika měsíců. Pravdu o své chorobě se pacient dozvěděl od duchovního své církve. Když jsme se příště setkali, řekl mi: „Proč jste mi neřekl, že umřu? Jak jste mohl mi to neříct? Já jsem věřící, smrti se nebojím, ale musím na smrt připravit sebe a celou rodinu!“

Tehdy mi došlo, že nám na fakultě neříkali všechno docela správně.

Dovedu si ale představit, že tuto lekci jste si odnesl do dalšího života a pamatoval na ni více, než kdyby Vám jí někdo říkal ve škole…. Jistě jste se s tím pak potkával dál, bylo možné si o tom něco číst, s někým povídat? Dá se říci, co nebo kdo Vám nejvíce pomohl?

V roce 1975 vyšla knížka Dr. Heleny Haškovcové Rub života – líc smrti, která mi pomohla srovnat si myšlenky v hlavě. Pokud se pamatuji, byla to první publikace na toto téma u nás. Tehdy jsem si uvědomil, že každý nevyléčitelně nemocný dřív nebo později pozná závažnost stavu a blízkost smrti bez ohledu na to, co mu lékař říká.

Nemluví- li lékař pravdu, ztratí důvěru pacienta a pacient zůstane sám se svým smutkem a úzkostí.

Kdybyste teď měl před sebou mladého lékaře, který se Vás přišel zeptat, jak se má připravit na setkání s člověkem, jehož nemoc není již léčitelná, co byste mu poradil?

Neexistuje univerzální rada. V době, kdy jsem pracoval v nemocnici Ostrov, jsem obvykle při vizitě pacientovi s malignitou nabídl informaci: „Pane Nováku, kdybyste si přál více informací o své nemoci, můžete za mnou dnes navečer zajít, mám službu.“ Jen vzácně někdo nabídku odmítl. Není třeba při prvním rozhovoru říci vše, ale je nutné nabízet další informace, jakmile pacient projeví zájem. Není-li pacientovi s postupující nádorovou chorobou sdělena pravda včas, nutně zatrpkne a uzavře se do sebe.

Pravdu je nutno říci ve vhodný čas, vhodnou formou a musí to sdělit vhodná osoba.

Každý z nás je jiný, každý jinak žijeme svůj život, rozumíme svým nemocem, každý jinak hledáme pokoj a jistě každý jinak život končíme. Kdybych z Vás na chvilku teď svlékla Vaši lékařskou kůži (což vím, že nejde), co byste Vy jako pacient očekával od svého lékaře?

Očekával bych velmi dobré odborné znalosti a vlídné jednání, abych měl pocit, že se mi lékař opravdu soustředěně věnuje a chce mi pomoci.

Vzpomínáte třeba na nějakého pacienta jako na toho, který Vás hodně naučil, ukázal cestu, pomohl Vám?

Vzpomínám na přítele, praktického lékaře. Jeho manželka byla zdravotní sestra. V jiné nemocnici mu byla zjištěna rakovina pankreatu a pacient byl propuštěn bez informace o své chorobě. Když se jeho zdravotní stav zhoršil, požádala mne jeho paní, abych ho doma navštívil. Řekl jsem jí, že mu sdělím diagnózu. Souhlasila s tím s obavami a teprve po delší době. Během rozhovoru se přítel zamyslel a začal zcela racionálně rozebírat všechny příznaky od prvních zažívacích potíží až po žloutenku. Skončil s tím, že má nejspíš rakovinu pankreatu. Odpověděl jsem mu, že byl vždy výborný diagnostik a že se bohužel ani nyní nemýlí. A jeho reakce? „Jen to nesmíš říct mojí paní“. Když jsem ho ujistil, že to jeho paní ví, padli si s pláčem do náruče. Přestalo divadlo a předstírání. Několik zbývajících týdnů prožil doma v kruhu rodiny, v pohodě a s dobře zvládnutou bolestí.

Váš pestrý a čilý doktorský život nemůžeme vtěsnat do pár odpovědí na všetečné otázky. Vím ale o Vás, že tento život žijete s velkou vášní a opravdovostí: jde nějak říci, co je Vám oporou, za co jste vděčný a co je Vám posilou ve chvílích těžkého rozhodování, třeba právě tehdy, když musíte spoléhat na svoji zkušenost a nemáte medicínské nástroje ku pomoci?

Tvrdá škola v prvních medicínských letech přispěla k tomu, že jsem se později nebál podávat krevní transfúze v horské chalupě starší pacientce s vážnou krevní chorobou, která odmítala hospitalizaci, nebo na jiné chalupě zapadlé v závějích v nouzi zhotovit sádrovou fixaci při fraktuře bérce s improvizovanými pomůckami.

Děkuji Vám moc za rozhovor.