Marginálie listopadová

V listopadu, měsíci dušičkovém, sluší se vzpomínati památky zemřelých. Dovolím si proto oživit pozoruhodný příběh pozoruhodného muže, o to k dušičkovému připomínání vhodnějšího, že se v listopadu narodil – 5. tohoto měsíce by mu bylo 124 let.

Řízením osudu mám od září více času než kdy za posledních 36 let, čehož využívám ke čtení, zipování po kanálech kabelové televize, surfování po internetu, tedy k bloumání fantastickým světem globální informační společnosti pulzující hned za izolační clonou našich sterilních medií. Na www.cs-magazin.com jsem narazil na článek „Není Rath jako Rath …“, jehož obsah, doplněný poznatky z dalších zdrojů (např. článek K. Pokorného na www.seniortip.cz, Reflex 1½004, výroční zpráva České společnosti pro vegetariánství a výživu za rok 2003, Naše Broumovsko), mne fascinoval. Začnu tím, že první otázka, kterou jsem webovému vyhledavači zadal (z dalšího vyplyne proč), se týkala Rathovy pasáže. Tento nenápadný pražský průchod spojující Ovocný trh s třídou Na Příkopech, vzniklý v 19. století, se původně jmenoval Malý bazar. Na www.langweil.info se lze dočíst, zřejmě z knihy „Praha – průchody a pasáže“ (1997), že „Malý bazar nazván Rathovou pasáží podle obchodníka s levnými věcmi“– „achbóže: v jak povrchním nevědomí to žijeme, jaké skvosty a košatosti jsou zašlapávány pod nánosy zmarněného času, na jaké příběhy by mohla a měla navazovat naše společnost, aby vyrůstala z kořenů autentických, nikoliv z orwellovsky zmutovaných – neboť opravdu není Rath jako Rath a je zásadně důležité, kterým se zaobíráme, kterého nám média připomínají, který nás ovlivňuje.

Onen obchodník s levnými věcmi, Rath Emerich, nemající pranic společného se zlopověstným Rathem Davidem, exministrem, se narodil v pražské německé rodině v listopadu 1883. Byl tedy o generaci mladší než evropští propagátoři britského vynálezu – sportu (např. v Českých zemích J. S. Guth-Jarkovský, nar. 1861, a J. Roessler-Ořovský, nar. 1869, ve Francii zakladatel novodobého olympismu P. de Coubertin, nar. 1863). Je pozoruhodné, že chlapec, jehož rodina se pro nemajetnost odstěhovala k příbuzným do Broumova, v 7 letech plaval, bruslil a v 11 letech se proháněl, odrážeje se 1 bambusovou holí, na tehdy kuriozních lyžích. Sport se mu stal celoživotní vášní, kterou rozvinul do šíře tak neobvyklé, že její rekapitulace vzbuzuje, jak se autoři článků shodují, podezření na mystifikaci ve stylu Járy da Cimrmana. Byl to „allround-sportsman“ evropského formátu.

Emerich Rath se účastnil na vrcholné úrovni sportovních akcí ve většině evropských zemí, přičemž kromě klubů reprezentoval střídavě Rakousko-Uhersko, České země, Německo a posléze Československo coby autentický Středoevropan oné doby. Pěstoval lehkoatletické disciplíny (hlavně běh a chůzi), dálkové běhy (na 50 a 100 km i na 50 km s vojenskou zátěží 30 kg), plavání, lyžování, veslování, kanoistiku, cyklistiku, box, zápas, rychlobruslení, horolezectví, kulturistiku, jízdu na bobech (v Itálii, kde byl za 1. světové války vojenským instruktorem lyžování), hrál lední i pozemní hokej, fotbal (za německý DFC Praha), tenis, rugby, volejbal. Získal údajně na 500 mistrovských titulů – např. v roce 1907 vyhrál mistrovství Českého království v běhu na lyžích na 5 km (druhý byl na 10 a 50 km) a v roce 1912 se stal boxerským mistrem Německa v těžké váze. O rok později se účastnil v Krkonoších 8. ročníku mezinárodního distančního lyžařského závodu na 50 km, při němž zahynuli ve vánici Vrbata a Hanč. Toho se Rath jako jeden ze tří pokoušel zachránit; byl to on, kdo jej nalezl, pokoušel se jej nést a posléze alespoň přivedl další záchranáře (kniha M. Rampa „Drama na Zlatém návrší“). O 43 let později byl Rath jako pamětník při natáčení filmu o oné tragédii „Synové hor“– zahrál si dokonce epizodní roli hajného (umělý plnovous prakticky skryl jeho tvář), ovšem jeho podíl na záchranářské akci byl nepravdivě umenšen (Ratha hraje ve filmu O. Brousek). V roce 1914 získaly Čechy titul mistra Evropy v ledním hokeji a Rath nastoupil v jednom ze 3 zápasů (píše o tom i jeho spoluhráč Palouš v knize „Mušketýři s hokejkou“). Za Rakousko-Uhersko běžel na olympijských hrách v letech 1908 a 1912 maratón – skončil na 25. a 33. místě. Byl členem Slavie Praha, Berliner SC, mezinárodním tajemníkem československého svazu kanoistiky, olympijským zpravodajem, horským záchranářem. Ohlas získalo Rathovo dálkové splouvání evropských řek na kajaku – kromě jiného Tibery a Adiže v Itálii, Dunaje z Pasova do Vídně za 24 hodin či Seiny u příležitosti olympijských her v Paříži v roce 1924, za což mu předal diplom osobně P. de Coubertin.

Od 16 let byl Emerich Rath vegetarián, abstinent a nekuřák. Udržoval kontakty s Mezinárodní vegetariánskou unií a byl členem Vegetarian Cycling and Athletic Club v Londýně. Hlavním důvodem Rathova mezinárodního věhlasu bylo právě spojení vegetariánství s vysokou výkonností a kulturistickou muskulaturou – býval označován jako Herkules a byl vlastně předchůdcem sportovně kulturistických filmových idolů, např. Johny Weissmullera (nar. 1904), pětinásobného olympijského vítěze v plavání a nejslavnějšího představitele Tarzana, či Arnolda Schwarzenegera. O Rathovi se psalo v evropských i amerických časopisech, v publikaci G. Stolzenberga „Medizin zwischen Heil und Unheil“ ještě v roce 1976 a dosud je uváděn v přehledech významných sportovců – vegetariánů.

Na přelomu 20. a 30. let se stal průkopníkem trampingu. Jeho srub na Sázavě, Rathův ranč, byl proslulý abstinencí, sportováním, indiánskými atributy (teepee, totemy, indiánský oděv) a otužilstvím – Rath, člen spolku otužilců, který přeplaval v zimě Vltavu, chodil na ranči i ve sněhu bos. A tím se dostáváme k Rathově pasáži. V ní, respektive v tehdejším Malém bazaru, si jako vyučený prodavač zřídil obchod – ovšem se zbožím nikoliv laciným, nýbrž sportovním, a jak bychom řekli dnes, s outdoorovým vybavením pro tramping a skauting: lyže, brusle, tenisové rakety, stany, kotlíky, nože, sekerky, boty-kanady, zálesácké klobouky… Popularita unikátního obchodu dala pasáži nové jméno. Po celý protektorát zde mimochodem ve skladu ukrýval a tak zachránil svého židovského přítele.

Pak však přišla komunistická katastrofa. Záhy po únoru 1948 byl na rok internován v převýchovném táboře pro „buržoazní živly“ ve Svatém Janu pod Skalou – nejen jako obchodník, ale především jako populární propagátor olympismu, skautingu, trampingu, amerického způsobu života. Obchod byl „znárodněn“ a zlikvidován. Někdy v té době Rath také ovdověl. V 66 letech mu byl vyměřen důchod 370 Kč měsíčně, který nestačil k základní obživě – živil se jako metař a pomocný stavební dělník. Náprstkovo muzeum z jeho sbírky indiánských a orientálních předmětů odkoupilo jen dva kusy za 600 Kč celkem. V 73 letech se podílel na natáčení „Synů hor“ a o 4 roky později plánoval na pozvání Mezinárodního olympijského výboru cyklistickou výpravu na olympiádu v Římě – nedostal výjezdní doložku. Krátce na to se poprvé ocitl v domově důchodců – odešel z něho k bratranci do Broumova, kde prožil dětství. Po několika měsících se s ním však nepohodl a stal se broumovským bezdomovcem – jako celoživotní tramp a otužilec zvládal i v pokročilém věku bez problémů letní spaní na lavičkách a mytí v kašně na náměstí. Úředním rozhodnutím však byl podruhé umístěn do domova důchodců, tentokrát ve Stárkově. Tam jej po 4 měsících postihl srdeční infarkt, na nějž v broumovské nemocnici zemřel 21. prosince 1962 ve věku 79 let. Na více než 30 let se nad obchodníkem s levnými věcmi zavřely vody zapomnění.

Teprve po roce 1989 se Rathovy památky chopily občanské iniciativy v Broumově a v mikroregionu Stěnava. Dnes jej připomíná lyžařské muzeum v Hronově (zřízené rodinným přítelem, panem Vaňkem), od roku 2001 lyžařský Přejezd Javořích hor či přespolní běh v Broumově; na domě, kde žil, se objevila pamětní deska s nápisem „olympionik, všestranný sportovec, Evropan“. A v roce 2004 udělil Klub fair play při Českém olympijském výboru Emerichu Rathovi Cenu fair play in memoriam. Nesporně si ji jako olympionik zasloužil za mnohé, zvláště za nasazení života při záchraně židovského přítele před holocaustem i při snaze o záchranu Bohumila Hanče — a také za výchovnou ideu, které zůstal po celý život věrný: Sport je poctivá práce v hávu radostném.

Inu není Rath jako Rath…. Řekl bych, že dušičkově připomenuté historické osobnosti v kombinaci s jejím dnešním jmenovcem můžeme využít k testování naší historické cesty: půjde-li vše dobře, bude mít za pár let Emerich pamětní desku i v Praze, jeho příběh bude periodicky připomínán a notoricky znám, zatímco po Davidovi „ani pes neštěkne“. Půjde-li náš osud „dočasně“ špatně, ani pes neštěkne po Emerichovi, zatímco David bude předsedoprezidentem čehokoliv, nedejbože i nás všech. To by však rozhodně nešlo o poctivou práci v hávu radostném ani o rozvoj nových generací v emerichorathovském duchu skautingu, trampingu, fair play a olympismu, a to ani kdyby jakýmsi nedopatřením hry olympiády zuřily k radosti místních tunelářsko-mafiánských lobby přímo na Letné (místo nebezpečné knihovny, v níž by se ještě lidé mohli dočíst, jak to kde vlastně chodilo, chodí, chodit může a má).