Smrt jako trapná nehoda

Tereza Brdečková (1957) je spisovatelka, filmová kritička, novinářka, překladatelka a scenáristka. Je autorkou povídek Listy Markétě (1996) a románů Šahrazád a král (2000) a o čtyři roky později Učitel dějepisu. Její zatím poslední kniha nese název Slepé mapy. Je autorkou scénáře k filmu Zrcadla pro Valdštejna, Toyen, Muž a stín.

 V odlehlých dalmatských horách se dlouho tradovalo právo rány z milosti: když někdo pro nemoc nebo stáří nesnesitelně trpěl, bylo úkolem hlavy rodiny pomoci mu na onen svět. Rodina přizvala k takovému zabití dva svědky z vesnice, jelikož společenství nepovažovalo ránu z milosti za vraždu a stalo se jejím garantem. Výčitky svědomí k ní nepochybně patřily, ale nebyly prvořadé. Syn nebo otec mohli zabít svoje nejbližší jen proto, že vykonávali obecnou vůli nadřazenou osobnímu přání, anebo si to aspoň mysleli. Když mi to vyprávěl člověk, který se v těch horách narodil, šel mi mráz po zádech, ale nebyla jsem překvapená. Prostě Balkán, říkala jsem si. Necivilizovaní lidé, kteří složité situace raději sprovodí ze světa palicí či kalašnikovem. ####  

Poslední rok mé matky

Moje matka se dožila skoro čtyřiaosmdesáti a odcházela ze světa dlouho a pozvolna. Trpěla neduhy, které ji mohly kdykoliv skolit, ale žádný z nich nebyl akutní ani vyléčitelný. Takzvaná přirozená smrt mohla přijít za týden nebo taky za dva roky a mým úkolem bylo najít důstojné prostředí. To byl problém. Někdo umře ve spaní, jiného na místě postihne cévní příhoda, ale s lidmi, jako byla ona, se vlastně nikde nepočítá a všude překážejí. Někteří doktoři nad námi krčili rameny a posílali nás domů, zatímco jiní tvrdili, že „takový člověk“ doma být nemůže. Ostatně matka už doma být nechtěla, protože ji unavovali jak lidé, tak samota. Nebyly jsme klientky pro hospic, protože mohla žít ještě léta. Nebyly jsme vhodné ani pro LDN, protože chodila. A v nemocnicích pro ni nemohli nic udělat. Nakonec jsme našly dobře vedený penzion pro seniory, kde prožila poslední rok v nejlepší péči a kde si mohla užít svůj zvláštní vnitřní svět. ####  

Vyhnanství ze života

Matčin život totiž ztrácel kvality, které my zdraví uznáváme, ale získával jiné. Jako by se dívala dovnitř místo ven. Přestože byla skoro bezmocná, jádro její bytosti se nezměnilo a žilo si na dně duše čilým a nesdělitelným životem. Ta nová matčina existence vyrážela na povrch jen v útržcích: nedořečená věta, stisk ruky, noční bloudění. Nikdo z ní neměl viditelný užitek, naopak. Potřebovala trvalou péči, ale její „zbytečné“ přežívání chápu zpětně jako přínos a obohacení. Byla víc sama sebou než kdykoliv dřív. Zmizely všechny role, které jsme kdy před sebou hrály. Naše rozhovory se podobaly snům, v nichž se nám zjeví velkolepá pravda. Když se probudíme, nedává žádný smysl, ale zanechá v nás úžas nad nesdělitelným. Lidská hlava je zázračný dům a k tomu, abychom nad ním žasli, nepotřebujeme všemu rozumět. Každopádně jsem v té době konečně pochopila, jaká moje matka byla. Napadalo mne, že lidé v sobě nesou v poslední fázi života zásadní metafyzické poselství a může ho pozorovat a ocenit zapřisáhlý materialista stejně jako věřící. Tak proč k němu nemá respekt západní společnost, která se považuje za výkvět civilizace? Proč tyhle lidi na konci života odevšad vyhánějí? ####  

Eutanazie není řešením

Když matka naposledy vydechla na malé klinice, kam ji jednou odvezli, nebyla jsem u toho. Bylo mi líto, že jsem ji nemohla držet za ruku. Ale krátce předtím, při poslední návštěvě u ní, mne opustila hrůza z vlastního konce, protože tady se se smrtí počítalo jako s něčím přirozeným: za oknem byly kytky a o staré dámy na lůžkách bylo dobře postaráno. Moje matka nám oběma mohla tohle všechno dopřát jen díky tomu, že měla úspory. Proto od té doby nepřestávám myslet na tisíce „přirozeně“ umírajících seniorů, kteří takové štěstí jako ona nemají a nikdy nedostali šanci se pro případ vleklých konců zabezpečit. Během toho těžkého roku (pro matku, pro mne, pro všechny kolem) jsem pochopila, kolik ztrácíme i my ostatní, když dovolíme, aby často opuštěné staré lidi umořil zdravotní a sociální systém. Myslet si, že člověk kvalitně žije a je užitečný, jen pokud vidí, slyší a chodí, je tragický omyl. Skoro nic o tom nevíme, a proto žádná společnost založená na právech jednotlivce nemá zasahovat uměle do lidských konců. Nemá je přibližovat ani oddalovat, nýbrž respektovat je a vytvořit pro ně prostředí. Přinejmenším zajistit odcházejícím klid a kvalitní základní péči. Všem. Nevěřím, že to nejde. Kdybychom měli všichni vyhlídku na důstojný konec, stala by se třeba z diskuse o eutanazii okrajová záležitost. Skoro nikdo by o ni nestál. ####  

Osamocené umírání

Moje rodina tíhne k ateismu. Už přibližně sto let si myslíme, že náš život začíná a končí na zemi stejně jako naše odpovědnost, a pokud něco přijde potom, je to jiná historie. Tohle přesvědčení nevylučuje vztah k transcendentnu a vyjadřuje hlavně odmítnutí církevní autority. Znamená, že lidský život je nedotknutelný ne proto, že je od Boha, ale protože je jedinečný a neopakovatelný. Moji příbuzní nikdy nepovažovali smrt za nic slavnostního. Je to prostě konec, tečka. A tak po generace umíráme pokorně v nemocnicích a ve chvílích, kdy u nás není nikdo blízký. Vyrostla jsem s myšlenkou, že takhle je to správně. Kdykoliv u nás někdo umřel, náš smutek byl právě jen v tom, že už není mezi námi. Na jeho poslední chvíle myslel každý z nás sám, nemluvili jsme o nich a nesdíleli jsme je. Ve spřátelených rodinách to vypadalo podobně a jen občas se někdo zamyslel nad tím, jak potupně život ve stáří končí. Řekl třeba: „Než se dožít takhle těžkých konců, to mě radši zabijte!“ A ostatní mu říkali: „Ale prosím tě, to přece nejde.“ Dokud byla moje matka soběstačná, říkala totéž, ale čím byla slabší, tím víc chtěla žít. Bylo jí jasné, že se jí síla a rozum už nevrátí. Sama by nedokázala pojmenovat, co ji při muší váze drželo při životě v laskavé péči sestřiček v penzionu, ale také v lhostejných rukou saniťáků, kteří ji odtamtud občas vláčeli na různá vyšetření. Prostě chtěla ještě pokračovat, jako by plnila nějaký úkol. Náš život se podobá přesýpacím hodinám se začerněnou horní částí. Nevíme, kolik nám zbývá, nevíme mnohdy ani proč. Střídavě o ten zbytek písku stojíme i nestojíme, ale pořád je to tentýž lidský život, který se civilizovaná společnost rozhodla uznávat jako vůbec nejvyšší hodnotu. ####  

Právo na důstojný konec

Zdá se mi dnes, že jsem pro matku měla udělat víc, a stejný pocit zná každý, komu někdo zemřel. Jak je ale možné, že jsme jako jedinci plní výčitek, zatímco společnost lidský konec nezajímá? Západ obecně a Česko zvlášť se chovají, jako kdyby smrt byla taková nehoda, které se můžeme při troše opatrnosti vyhnout. Co bude za čtyřicet let? Kam půjde umírat má generace, celá armáda přestárlých lidí? V nemocnici je přece smrt spíš omylem. Nemocnice je místem, kde se bojuje o zdraví, a smrt je tam prohrou. Ale kde je vítaná? Doma? Ale co když někdo zůstane sám, znamená to snad, že jeho život proto ztratil cenu? Přirozené zhasínání starých lidí v tradičním rodinném prostředí se nedá v postindustriální společnosti vynucovat, jedině doporučit. Když chceme hezky žít, snažíme se vylepšit svůj život. Zakládáme všeobecné pojišťovny, školky, veřejnou dopravu. Ale když chceme hezky umřít, neděláme pro to nic, přestože jde o vůbec jedinou jistotu do budoucna. Co nás čeká, pokud budeme dlouho žít a nic se nezmění? Budeme ztrácet paměť, sílu, zrak, sluch, přátele. Budeme závislí na úsporách, na dětech a na sociální pomoci. Jednoho dne nás odvezou do nemocnice se zlomeninou v krčku nebo mozkovou příhodou. Nikdo nebude mít čas nás tam dlouze napájet a krmit a brzo nás bezmocné vrátí domů. Samozřejmě mnozí máme děti. Jenomže jim v té době bude přes šedesát. A kolik z nás má harmonickou rodinu? A tak budeme jezdit do nemocnic a pak zase domů a do léčeben, až nakonec k úlevě všech vydechneme naposled. Někde v sanitce, na chodbě na vozíčku, za plentou v pokoji pro dvacet lidí, skoro jako pouliční psi. Ve světle této realistické vyhlídky působí dalmatská rána z milosti daleko méně barbarsky než na první pohled. Aspoň byla založená na společenské i osobní odpovědnosti, zatímco za potupnou smrt přestárlých lidí v nemocnicích v nejcivilizovanějších zemích světa nenese odpovědnost nikdo. Je to takzvaně správná, bezvýznamná smrt lidí, kteří už se nikomu a k ničemu nehodí. V takovou smrt věří moje rodina už od začátku dvacátého století. Jenže tehdy nikoho nenapadlo, že rubem vzpoury proti duchovním autoritám bude vytěsnění smrti ze společenského vědomí. Nikdo z nás už nepomůže mrtvým, ale třeba mají naše výčitky svědomí jiný smysl. Nikdo z nás přece nechce takhle umřít a jde jen o to někde začít. Například si přiznat, že smrt není nehoda ani nemoc a že občan má stejné právo na důstojný konec jako na školní docházku. Ne pro své veřejné zásluhy a úspěšně sehrané životní role. Ale třeba pro to pravdivé a jedinečné jádro, pro ten vnitřní svět, kam se stahujeme poté, co takzvaně přestaneme být užiteční. To jádro může těsně před zhasnutím obohatit všechny kolem – pokud mu ovšem dáme šanci. [RESPEKT 33/2007](http://respekt.ihned.cz/c1-36 306 510-smrt-jako-trapna-nehoda “RESPEKT 33/2007”)

12.8.2007 15:16 — Trendy – Tereza Brdečková